Je léto, což je pro nohejbalisty tradičně období turnajů. Objíždíte nějaké, nebo jste si po sezoně dopřál od nohejbalu alespoň na chvíli volno?

Sice to vypadá, že nohejbalisté mají přes léto prázdniny, ale prakticky každý týden je někde v okolí turnaj, takže když čas dovolí, vyrážím si o víkendu zahrát. Je to ale spíše o tom, aby se člověk trochu udržoval a potkal se s kamarády, protože většinou se turnajů zúčastní hráči všech výkonnostních úrovní a nehrajeme v oddílových sestavách, ale podle toho, jak se domluvíme. Kromě toho máme dobrovolné tréninky v Radomyšli, takže o volnu se moc mluvit nedá.

Jaký máte program do konce léta? Co vás ještě čeká, než se znovu naplno rozběhne extraligová sezona?

Zatím jsme si spíše chodili kopnout, ale od srpna začínáme přípravu na baráž, na kterou se chceme co nejlépe připravit, takže se nudit určitě nebudu.

V šestnácti letech už pravidelně nastupujete v extralize mužů. Jak si této příležitosti vážíte a jaké je pro vás měřit síly s výrazně staršími a zkušenějšími hráči?

Všechno se to seběhlo hrozně rychle a asi to docením až později. Už minulou zimu jsem absolvoval s ligovým týmem mužů zimní přípravu, pak jsem se stal součástí týmu a začal sbírat první zkušenosti. Od letoška se mi podařilo stát se pevnou součástí mužstva. Užívám si každé chvíle, kdy mohu nastoupit, a neustále se snažím zlepšovat. Pravidelně trénuji jak s muži, tak i s dorostem a jsem hrozně rád, že jsem součástí party skvělých nohejbalistů.

Radomyšl zakončila základní část extraligy na posledním místě. Čím si to vysvětlujete? Chyběly vám zkušenosti, větší vyrovnanost výkonů, nebo rozhodly jiné faktory?

Hrajeme extraligu druhý rok a když se podíváte, v jaké společnosti týmů se Radomyšl pohybuje, je to takový malý zázrak. Sice jsme skončili poslední, ale oproti loňsku už jsme nepůsobili jako vystrašený tým a odehráli jsme spoustu vyrovnaných zápasů, kdy jsme většinou selhali až v koncovkách setů. Předváděná hra není vůbec špatná, ale výsledky bohužel chybí. K tomu je určitě nutné připočítat odchod loňských tahounů, bratrů Hokrů, kteří vloni získávali hodně bodů, a navíc celou základní část nehrál J. Slavíček mladší z pracovních důvodů. To jsou tři hráči ze základní sestavy, což se určitě někde muselo projevit.

Přesto jste během sezony odehráli několik kvalitních utkání. Na které zápasy nebo výkony vzpomínáte nejraději?

Během sezony jsme odehráli hodně vyrovnaných zápasů a těžko vybírat nějaký, který by byl výjimečný. Možná bych ale řekl, že to pro mě byl paradoxně zápas, který jsem nakonec prohrál. Konkrétně se jednalo o domácí utkání proti Žatci, kdy jsem v singlu nastoupil proti bývalému mistru světa a vynikajícímu hráči Ondrovi Vítovi. Vyhrál jsem první set a ve druhém mi chyběl jediný míč k tomu, abych ho porazil. V takových zápasech si dokazuji, že hrát se dá určitě s každým a každý se dá porazit.

Na podzim vás čeká boj o udržení mezi českou nohejbalovou elitou proti Řeporyjím. Jak se na tento souboj těšíte?

Osobně se těším a věřím, že je v našich silách soupeře porazit a zachovat si naději na extraligu i pro příští rok. V našem týmu je spousta mladých hráčů, kteří dostávají hodně prostoru, a čas tohoto týmu určitě ještě přijde.

Co považujete za svůj největší nohejbalový úspěch?

Za své největší nohejbalové úspěchy považuji vítězství v anketě Nohejbalista roku 2025 v kategorii starších žáků. Velkou radost mi udělal také titul mistra České republiky ve dvojicích a vítězství v Poháru Českého nohejbalového svazu se staršími žáky Radomyšle. Každého z těchto úspěchů si vážím, protože za nimi stojí spousta práce, podpora trenérů, spoluhráčů i rodiny. Beru je jako motivaci dál na sobě pracovat a posouvat se v nohejbale.

Vedle nohejbalu hrajete také fotbal za Doubravici. Co vás přivedlo právě do tohoto klubu?

Pocházím ze Zadních Zborovic a nejblíže je Doubravice, kde mám i hodně kamarádů, hlavně Fandu Křivance. I když jsem začínal s fotbalem v Poříčí a Liborovi Peškovi to tak trochu dlužím, rozhodla vzdálenost, a proto jsem šel do Doubravice. S nohejbalem se najezdíme až až.

Doplňují se podle vás nohejbal a fotbal? V čem vám nohejbal pomáhá na fotbalovém hřišti a naopak? Berete si něco z fotbalu do nohejbalu?

Určitě mi v začátcích nohejbalu pomohlo, že jsem hrál fotbal. Odhad na míč, kopací technika a celkově práce s míčem byly výhodou. Sice oba sporty vypadají hodně podobně, ale ve finále jsou úplně odlišné. Určité herní návyky pak mají vliv na výkon v druhém sportu. Takže v Doubravici jsou rádi, když hraju, ale v Radomyšli z toho velkou radost nemají a spíše kladou důraz na to, abych kvalitně regeneroval a nepřetěžoval se. Možná mají trochu pravdu, protože na hřišti jsem prakticky každý den, někdy i dvakrát.

Je vám teprve šestnáct let a už hrajete extraligu. Kam byste se chtěl v nohejbalu posunout dál? Máte nějaký vysněný cíl nebo metu, které byste chtěl jednou dosáhnout?

Snažím se vždy dělat vše na sto procent. Když se porovnám se svými vrstevníky, mám jako jeden z mála možnost hrát extraligu a neustále se zlepšovat. Je pro mě ctí, že jsem v reprezentačním výběru své věkové kategorie, mohu se zúčastnit reprezentačních kempů a potkávat se s nejlepšími hráči. Cíle si dávám postupné – jednak uspět s dorosteneckým týmem Radomyšle v dorostenecké lize, s muži udržet extraligu a, když se bude osobně dařit, třeba se dostat do dospělé reprezentace a s ní dosáhnout nejvyšších met. To už jsme se ale dostali do daleké budoucnosti a k přání, které má asi každý ambiciózní nohejbalista. Byl bych rád, aby se mi i nadále dařilo, vyhýbala se mi zranění a aby mě nohejbal pořád bavil tak jako teď.