Historie hraje ve vašem životě velkou roli. Co vás k ní nasměrovalo?

Hodně mne ovlivnil pradědeček, dědeček mojí maminky. To byl sedlák, přesvědčený lidovec, hluboce věřící katolík hrající na varhany. A muž vytříbených způsobů. Po něm také nesu druhé jméno František, na které jsem velice hrdý. Pradědeček byl pamětník, narodil se v roce 1910. Hodně mi vyprávěl. Ovlivnil mne i tatínek. Je to nesmírně zručný, inteligetní a hlavně rovný chlap. S rodiči jsem každé léto jezdil na zámky a hrady. Ale k Táboru jsem musel vztah hledat. To se podařilo, až když jsem začal pracovat v Husitském muzeu.

Ještě před tím jste pracoval jako novinář. Čemu jste se věnoval?

Do tehdejšího vydavatelství Vltava-Labe-Press jsem přišel s drzou myšlenkou, že bych mohl být politický komentátor. Přijali mne a můj první komentář byl o Miloši Zemanovi. Napsal jsem tehdy, že za většinu toho, co udělal, si zaslouží odpočinek. Že by měl být soudný a nevracet se do politiky. Člověk by měl znát své hranice. První rozhovor byl s Jiřím Zimolou. Vykolejil jsem ho otázkou, jestli je preventivní akce Golfem proti drogám opravdu smysluplná. Na to se tehdy dalo osm milionů korun.

Zabýval jste se i kauzami?

Ano, nakonec to na mne nehorázně spadlo. Zabýval jsem se korupcí a vlivem některých osobností na jihočeskou politiku, říkalo se jim kmotři. Zajímaly mne i kauzy jako ROP a Nadace ČEZ. Ta slíbila, že během deseti let v jižních Čechách vydá 1,1 miliardy korun. Ale nikdo nám nechtěl říct, kam přesně ty peníze jdou. Pracoval jsem i na případu, který měl smutný konec. Šlo o bruslení na černo na ledu v Českých Budějovicích. S člověkem, který mi dodával informace, jsem se měl sejít v pátek, on schůzku přesunul na pondělí. Ten den ho našli oběšeného na zimáku v Českých Budějovicích. Pohyboval jsem se v politickém prostředí na hraně respektu a strachu. Skončilo to logicky, nebyla mi prodloužena smlouva. Věnoval jsem se disertační práci a novinařině na volné noze, pak se mi naskytla příležitost v Husitském muzeu.

Co jste měl na starosti?

Staral jsem se nejdříve o sbírky Edvarda Beneše. Pracoval jsem i s veřejností, jednou z aktivit byli třeba Sobotníci. Byla to nádherná práce. Tenkrát ještě v muzeu působila Klára Smolíková, hodně věcí mne naučila. Oba nás ve stejnou dobu napadlo, že by měla vzniknout nějaká kniha o Husovi. Že by to neměl být žádný strohý životopis a ani pohádka. Předkládal jsem témata, která by se mohla objevit, a Klára to skvěle napsala. Tak vznikla knížka H.U.S. Hus úplně světovej. 

Komu je kniha určená?

Cílili jsme na puberťáky a adolescenty. Pro tuto skupinu se hodně těžko píše, ale je na druhou stranu je velice důležitá. V tomto věku si člověk začíná uvědomovat morální hodnoty a nachází k nim vztah. Zároveň vidí všechno tak trochu černobíle. Hledá se a my jsme chtěli nabídnout pomoc v hledání po té morální stránce. To byl můj přístup k věci. A Klára napsala vynikající příběh. Čekal jsem na každou stránku, abych věděl, co se s těmi hrdiny stane. Než přišla kniha na svět, trvalo to asi tři čtvrtě roku.

Byla to úspěšná spolupráce. Jaké ocenění kniha získala?

Kniha H.U.S. patří mezi čtyři nejlepší knihy pro mládež za rok 2015, byla nominovaná na Zlatou stuhu. Získala také cenu SUK, kterou udělují učitelé dějepisu a češtiny. Recenze jsou také velice pozitivní. Po dvou letech jsem v muzeu skončil a pokračoval jsem v přípravě dizertace. A Klára už také v muzeu není. Pracuje na volné noze a je takový kočovník. Putuje od školy ke škole, od knihovny ke knihovně. A to je úžasný. Kdybych nebyl dnes v Lipsku, tak bych taky zapřahal koníčky. Tím se udělá velká práce pro výchovu lidí, pro tu obyčejnou vzdělanost. Každý nemusí mít vysokoškolský titul, důležité je, aby lidé byli slušní. A k tomu čtení hodně pomáhá.

Jak jste se dostal do Lipska, kde teď působíte?

Připravuji se na službu duchovního v českobratrské církvi evangelické. Dělal jsem praxi ve sboru ve Vanovicích na Moravě. Chtěl jsem se na půl roku přihlásit do Lipska, protože tam studoval také Masaryk. On tam dokonce našel svoji ženu – Lipsko ho neobyčejně ovlivnilo. Na půl roku se však stipendium neudělovalo. Ale potom mi volali, že mohu přijet na celý rok. Každý stiependiant dostane na starost i nějaký sbor. A já jsem měl to štěstí, že mne poslali ke svatému Tomášovi, což je ten nejslavnější kostel, působil zde například Bach. Po roce mi stipendium prodloužili, už jsem tam rok a půl. Zkrátka jsem se zabydlel. Starám se i o děti kolem dvanácti let, které se připravují na konfirmaci, evangelické biřmování. Na starosti mám i skauty. V Lipsku zažívám všechno možné. V lednu loňského roku začaly demonstrace a do ulic vešla Legida. Bylo to kvůli uprchlíkům, krize v Německu totiž začala o něco dřív. Zúčastnil jsem se demonstrace právě proti Legidě. Byla tam úžasná atmosféra. Všichni ukazovali, jak se snaží situaci zvládat. Když jsme vešli do ulic, tak vedle sebe stály maminky s kočárky, zelení, odboráři, ale také pravice, gay a lesbien iniciativy, katolický pravověrný spolek. Prostě pestrá směsice. Dlouho se čekalo, jak vyjdou čísla statistik. Ukázalo se, že demonstrantů Legidy, kteří protestovali proti příchodu jakýchkoli uprchlíků bylo dva tisíce. A dvacet tisíc lidí stálo na straně solidarity a odpovědnosti za druhé.

A ti byli pro příchod uprchlíků?

Nedá se říct přímo, že byli pro. Rozhodli se k problému nějak postavit. Nikdo v podstatě není pro stěhování tisíců lidí z jejich domovů. Jenže se situací musíte umět vyjít, ne před ní utíkat jako se to děje v ČR.

Přišel jste také přímo do styku s uprchlíky?

Samozřejmě. Kousek od místa, kde bydlím, je azylový dům. Většina lidí u nás má zkreslené představy a myslí si, že jim tam lítají pečení holubi do huby. Ale tak to vůbec není. Azylanti jsou nejdříve ve velkém centru, které si představte jako velký hangár, kde mají pro sebe jen pár metrů čtverečních. Tam probíhá zdravotní a policejní prohlídka. Když se dostanou do trochu klidového stavu, tak je policie vyslýchá. A potom je rozdělí do jednotlivých azylových domů, kde vládnou přísné podmínky. Rozlišuje se, jestli jsou z bezpečné nebo nebezpečné země. Zjišťuje se, jestli jsou opravdu se Sýrie, Iráku. Pokud ne, už se na ně nedívá s důvěrou. S lidmi z mírových zemí probíhá azylový soud. A to se vším všudy. Nekoná se například ve městě, kde uprchlíci bydlí, aby se zajistila co největší objektivita.

Co konkrétně pro uprchlíky děláte?

Jsou to naši sousedé, takže někteří mí kamarádi je ve volných chvílích učí němčinu. Já jsem byl například u toho, když jsme uprchlíky pozvali na společný vánoční večírek, aby načerpali také trochu naší kultury a zároveň se trochu uvolnili. Dopadlo to báječně. Trochu statistiky: šedesát procent uprchlíků je muslimů a třicet procent arabských křesťanů. A opravdu si zažili peklo. Narazili jsme ale i na lidi z Balkánu nebo rusky mluvících zemí. Ale ani naše vánoční písně pro ně nebyly problém. Děti si hrály, my jsme si povídali s rodiči. Prožili něco, co bych nikomu z nás nepřál. Nemám s nimi žádné negativní zkušenosti. Všem by se mělo měřit stejně. Jenže to tak není. Když něco špatného provedeme my, nekouká se na to tak, jako když to udělá uprchlík. Podle mého názoru jde o to, že lidé se bojí. Strach naprosto chápu a rozumím mu. Lidi od dalších živých tvorů odlišuje, že svůj strach snaží překonávat. Pokud si v něm lebedíme a utvrzujeme se ve svých předsudcích, tak se nikam nedostaneme. Nejsem žádný hrdina, také ve mně byla malá dušička. Ale řekl jsem si, že snad najdeme ten správný konec drátu a porozumíme si. Jak dětem zářily oči, když viděly auto! S dětmi mám zkušenost jak z Čech, tak z Německa, a jsou všechny úplně stejné. Člověk se od nich může hodně naučit, když chce. Svým vztahem k dětem, svou laskavostí mne ovlivnila zase maminka, tatínek mě naučil kázni a odpovědnosti.

Myslíte si, že právě to dnešním dětem chybí?

Strašně. A je úplně jedno, odkud děti jsou. České děti jsou více ukázněné, ale zase na druhou stranu jsou německé trochu svobodnější. Jsou schopné a ochotné diskutovat. Vše má své pro a proti. Donutit zde kohokoliv k slušné debatě, to je obrovský výkon. Němečtí konfirmandi a konfirmandky a skauti ode mne dostávají kapku české výchovy, a já se od nich učím liberálnímu přístupu. To by byla optimální rovnováha svoboda a odpovědnost. Děti potřebují vědět, kam až mohou jít a hledají ty mantinely.

Jak dlouho ještě budete v Lipsku?

Do konce července. Teď jednám o tom, jestli tam zůstanu nebo jestli půjdu do Basileje. Až budu mít všechny praxe za sebou, tak nastoupím na vikariát, na zkušební dobu v Čechách. A potom chci být farářem v českobratrské církvi.

Už jste někde působil?

Na Vysočině, ve Velké Lhotě u Dačic. Tam jsem jezdil jednou za 14 dní připravovat kázání pro osm babiček a dědečků v průměru ve věku osmdesáti let. Hodně toho mají za sebou. I těch osm lidí si zaslouží pozornost a podporu. A když jsem je slyšel zpívat, v tom bylo všechno. Nejlepší sbor v Německu nezpívá tak hezky, jako oni. A zkoušel jsem tam všechno možné, s dětmi jsem dokonce hrál ragby.

Jak vás napadlo právě ragby?

Před lety, když jsme se protloukal jako novinář na volné noze, tak jsem našel plakát na ragby v Českých Budějovicích. Představte si intelektuála, který zároveň působí na teologické fakultě, jak jde hrát rugby. Bylo to hodně vtipné. Neměl jsem ani trenýrky, ani boty. To jsem si musel všechno koupit. Když jsem tam přišel, ztrácel jsem odvahu. Nevěděl jsem, co mne čeká. Řekl jsem, že jsem se přišel jen podívat. „Podívat, nebo hrát,“ odpověděl trenér a já jsem byl takhle malinkej. Napadla mne spásná myšlenka, že se vymluvím na astma. Dostal jsem odpověď, že jedna česká reprezentantka je taky astmatička. Vydržel jsem asi čtvrtinu tréninku a odplazil jsem se doslova z hřiště do šaten, zničený, zmlácený. A řekl jsem si, že když jsem teď přežil čtvrtinu, příště přežiju třeba polovinu. A začal jsem chodit. Skutečně mne to bavilo a poznal jsem nové přátele. A ragbyové přátelství je jiné, je hodně pevné. Ragby lidi vychovává k odpovědnosti a odvaze. Proto jsem ho rozjel i v Táboře. Trénuje se každé pondělí ve školním areálu v Bydlinského ulici. Chodí k nám kolem šesti, sedmi chlapců.

Čím ta hra dokáže dnešní mládež zaujmout?

České rugby je spojené se jménem autora Ferdy Mravence Ondřeje Sekory, který přeložil francouzská pravidla ragby do češtiny. Tak vznikla půvabná slova jako rojník nebo háčko. Hodně populární byl tento sport v armádě v Anglii. Tak to nějak přežívalo až do padesátých let. Pak ale přijel do Československa sovětský poradce a řekl, že ragby je kapitalistická a buržoázní zábava, a že je zásadně proti, aby se ragby stalo armádním sportem. Představte si všechny ty hokejové Dukly… To mohly být ragbyové kluby. Ragby jsme tehdy měli silné a dobré. V sedmdesátých letech jsme spadli pod Rumunsko a začali hrát druhou třídu. Nyní se o ragby zase mluví mnohem víc a my bychom chtěli vytvořit program pro kluky, kteří jsou na internátě a nemají do čeho píchnout. A to je nejrychlejší cesta k alkoholu a drogám. Chceme ragby použít jako výchovný prostředek. Aby se hýbali a měli povědomí o morálních hodnotách.

Myslíte, že se vám v Táboře podaří s ragbyovým klubem prosadit?

My si neklademe takové cíle, aby se celé město obléklo do ragbyových dresů. Tedy zatím… Jde nám o to, aby tu vznikl kvalitní tým. Nemusí nás být čtyřicet. Hrajeme sedmičkové ragby se sedmi hráči. Je více běhavé, fyzicky náročnější, náročné i na koordinaci, prostě tvrdý chlebíček. Když někdo odejde, přijdou dva noví. Jde o nám o kvalitní přípravu každého hráče, každého ragbisty, o každého slušného mladého člověka.

Lucie Váchová