Mluví se o tom, že obchod s nemovitostmi zažívá boom. Projevuje se to i ve vaší kanceláři?

Změna nastala už před dvěma, třemi lety. Zájem kupujících začal být vyšší než nabídka. Tím se o nemovitosti v zajímavých lokalitách utkává více zájemců. V době hospodářské krize před deseti lety čekal majitel nemovitosti na kupce třeba rok. Dnes u značné části prodávaných nemovitostí musíme pořádat aukce, protože zájemců je i několik desítek.

Proč podle vás zájem tak ožil?
Důvodů je podle mne několik. Jednak ceny bytů v Praze jsou tak vysoké, že si lidé spočítají, že když prodají v Praze byt, mohou si mimo Prahu pořídit chaloupku a ještě jim zbyde na živobytí. Další lidé kupují nemovitosti jako investici s tím, že budou nemovitost pronajímat. Na pronájem se nakupují i byty. Nahrávají tomu i relativně nízké úrokové sazby úvěrů a hypoték.

Není pronajímání riskantní? V redakci si inzerenti pronajímaných bytů občas stěžují, že nájemníci jim záhy neplatí, utečou s dluhem nebo ještě byty poničí. Vy nemáte takovou zkušenost?
Myslím, že popisujete rizika, kdy si lidé hledají nájemníka sami a nemají s tím zkušenost. My se snažíme klientovi vybrat kvalitního nájemníka, máme nástroje pro to, abychom to rozpoznali a vyhledali si o zájemcích potřebné informace.

Připravíte majiteli i dobrou smlouvu, se kterou pak má šanci vymoci případné škody?
Smlouvy samozřejmě také připravujeme, ale je třeba si uvědomovat, že našimi zákony je nájemník mnohem víc chráněný než pronajímatel. Můžete mít ve smlouvě co chcete, je těžké se domoci doplacení dluhu nebo vystěhování neplatícího nájemníka. Tento přístup státu paradoxně dopadá na ty sociální skupiny, které chtěl stát touto legislativou ochránit. Nemohou se dostat k bydlení, protože majitelé bytů nechtějí riskovat. Kdyby stát obě skupiny zrovnoprávnil, byly by obavy majitelů menší. Takhle majitelé bytů buď vůbec nechtějí pronajímat určitým skupinám nebo požadují vysoké kauce. Chtějí do své nemovitosti solventní lidi. Stát to myslel dobře, ale ochrana nájemníků je tak velká, že to určitým skupinám přístup k bydlení prakticky znemožňuje.

Jak vypadá vývoj trhu s byty v Táboře?
Bytů je méně, než by bylo potřeba.

O které lokality je zájem?
Zájem je o cihlové domy v atraktivních lokalitách, což je v Táboře oblast směrem k Pražskému sídlišti, Maredův vrch, ale je to i Planá nad Lužnicí. Menší zájem je o sídliště Nad Lužnicí. Vždycky je to ale o ceně a počtu zájemců.

Myslíte si, že lidé, kteří odkoupili své nájemní byty v táborské privatizaci je pak výhodně prodávali?
Je pravda, že když někdo koupil od města byt za 400 tisíc, dnes ho může prodat i za dva miliony. Ale rozhodně všichni tito nájemníci byty nerozprodali, protože jestliže Tábor zprivatizoval dva tisíce bytů, tak tolik jich na trhu nebylo. Ani my takových bytů v nabídce moc nemáme. Takže ti lidé většinou zřejmě v těchto bytech bydlí.

Ztotožňujete se s vizí, že se Tábor postupně stane předměstím Prahy a lidé budou chtít bydlet tady a dojíždět do Prahy do práce?
Nevím o tom, že by se někdo stěhoval do Tábora, aby odtud dojížděl do Prahy. Za poslední roky jsme se setkali s jediným takovým manželským párem. Táboráci asi do Prahy dojíždějí, ale že by se sem hrnuli lidé z Prahy, to nepociťujeme.

Je tedy Tábor zajímavý? Kdysi měl místostarosta Martin Jirovský vizi, jak kolem táborského nádraží vzniknou objekty s moderními firemními prostorami, zajímavými i pro pražské firmy…
Určitě je Tábor zajímavý. Nachází se na tahu Praha – České Budějovice. Ale to, jestli třeba pražské firmy přesunou nějaká svá centra a kanceláře a začnou je stavět v Táboře, protože je to levnější a je tu i levnější pracovní síla, to musí pochopit samotné ty firmy. To nelze ovlivnit nějakým úředním nebo politickým aktem.

Jaké bydlení chtějí mladí lidé? Zajímají je malé startovací byty nebo mají vyšší nároky?
Mohou chtít to, na co dosáhnou. Pro mladou rodinu dává smysl byt a jestli má vyšší příjmy a může si dovolit závazek, pak dům. Když má dostatečné příjmy, tak dům nebo byt ve městě, když ne, tak mimo město.

Za jaké ceny se momentálně prodávají byty v Táboře?
Asi bych to uvedl na příkladu. Zájemce například chtěl prodat byt 2+1 v sídlišti Nad Řekou. My se podíváme do cenové mapy, kde se zadá velikost bytu, lokalita. Vidíme, že od roku 2014 se v této lokalitě byty prodávaly za cenu kolem 24 000 korun za metr čtvereční, ale za posledních šest měsíců se cena zvedla na 42 000 korun za metr čtvereční. Nám cena bytu vycházela 1,940 milionu korun. Na tuto cenu reagovalo 60 zájemců. A teď je důležité, jak se makléř zachová. Líný makléř byt prodá první nabídce. Nepoctivý si vezme úplatek, že někomu byt prodá přednostně, oba takoví makléři pak už nedělají další prohlídky bytu a samozřejmě tímto postupem poškozují prodávajícího. My postupujeme tak, že když je zájemců tolik, připravíme aukci. Ve zmíněném případě jsme všem zájemcům byt ukázali, všichni se dozvěděli, že se mohou aukce zúčastnit. Do aukce se přihlásilo 30 lidí a byt se prodal za 2,750 milionu. Všichni zájemci měli stejné podmínky a šanci, prodávající je spokojený.

To znamená, že se vaše práce radikálně změnila od časů, kdy jste měsíce čekali na zájemce o nemovitost?
Ano, úplně se změnila.

Když je tak velký zájem o byty, vítáte, že stát a nyní i kraj jde na pomoc obecní výstavbě bytů?
Já si nejsem jistý, jestli je to dobře. Zájem o bydlení je, tudíž investoři mají chuť stavět na rozdíl od dob, kdy kvůli nezájmu kupců krachovali. Jestli na trh vstoupí obce s dotovanými projekty, tak trh pokřiví. Vedle sebe tu bude dům, který postavil investor za plné náklady a dotovaný obecní dům. My řešíme výběr kupce aukcí, zatímco u postavených obecních bytů bude rozhodovat o přidělení bytu úředník nebo nějaká komise. Tím se může způsobit, že investoři nebudou mít chuť v této konkurenci stavět. Proto si nejsem jistý, jestli je to dobré řešení. Podle mne by obce měly spíš podporovat investory.

Jak je to s prodejem rodinných domů?
Tam se těžko cokoliv porovnává, protože každý dům je víceméně originál – různě energeticky náročný, s různě velkým pozemkem, s různým počtem bytů, v různé lokalitě.

Vzrostl zájem o chaty a chalupy?
O to málo, co je v nabídce, zájem je. Před deseti lety bylo v nabídce v rámci republiky 200 tisíc nemovitostí. Zájemců bylo stejně jako dnes, ale nemovitosti se vyprodaly a dnes je v republikové nabídce zhruba 65 tisíc nemovitostí.

Nechávají si lidé zděděnou chalupu nebo ji spíš prodávají?
To je vždy subjektivní. Když je chalupa někde mimo dosah, tak ji mladá rodina spíš prodá a na hypotéku si pořídí byt nebo dům tam, kde jí to vyhovuje. I proto, že chalupa vyžaduje čas a opravy. Kdo má peníze, tak si chalupu spíš nechá a zvelebí ji. Rozhodující často je, jestli člověk má na nutné investice do takového objektu.

Jak se v současnosti pohybují ceny chalup?
Tak zrovna u nich záleží především na lokalitě. Prodávali jsme například aukcí moc pěknou, jen osm let starou chalupu v Malešíně u Vodic. Bylo tam dvacet zájemců a vyvolávací cenu 2,590 milionu se podařilo navýšit jen o pět tisíc korun. Zatímco sto let stará chalupa na Cunkově se vyšplhala při aukci z 2,490 milionu na 7,540 milionu korun. Chalupa přitom byla v původním stavu, bude tam určitě nutná značná investice, ale přesto o ni bylo 60 zájemců. Svou roli sehrává to, že blízko od Cunkova je golf, rekreační areál na Monínci, je to lokalita dobře dostupná z Prahy.

Prodáváte i zemědělské pozemky?
Čas od času ano, ale u zemědělské půdy se majitel většinou domluví s tím, kdo na půdě hospodaří. Firmy, které skupují půdu, bombardují majitele nabídkami a občas uloví někoho, kdo momentálně potřebuje na něco peníze a půdu prodá. My jsme se rozhodli i zemědělskou půdu prodávat aukcemi a tím se snažíme majiteli získat víc peněz. Je to ale i tady o lokalitě, velikosti, kvalitě pozemku, ale mohou tam být i skryté jevy, kdy se například zemědělci kolem domluví a drží určitou cenu.

Jaká pravidla mají makléři při své práci dodržovat?
Máme svůj etický kodex, společnost REMAX funguje ve více než sto zemích světa, tudíž si velmi chrání svou pověst. Klade důraz na korektní jednání, vždy v zájmu klienta. Jsou ale i klienti, kteří nehledí jen na svůj vlastní zájem a když například prodávají nebo pronajímají byt, přejí si být korektní i ke svým bývalým sousedům a dávají nám za úkol najít zájemce, u něhož je předpoklad dobrého soužití se stávající komunitou v domě. Z dalších pravidel je důležité dodat zájemcům o koupi všechny dostupné podklady, ale nabídnout i možnost, že si mohou vzít na posouzení svého odborníka, nezamlčovat podstatné věci – například to, že to, když někde lze podle územního plánu stavět, ještě to neznamená, že tam skutečně lze postavit. Jde také o přívod sítí, možnost přístupu a podobně. Zkrátka naší povinností podle etického kodexu je chovat se slušně a profesionálně.