banner3
Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Noční prohlídka města Vimperk

    středa 17.7 20:00 - Vimperk, sraz na parkovišti u parku (Auto JaMra)

    Noční komentovaná prohlídka s průvodcem.

  • Eliška Kotlínová - Písecké kulturní léto 2019

    středa 17.7 19:00 - Písek, Palackého sady

    Koncert.

Zobrazit všechny události
 

O radostech i strastech praktika s lékařkou z Bechyně

Hana Sedláčková Řezníčková ve své ordinaci.

Hana Sedláčková Řezníčková ve své ordinaci.

BECHYNĚ - Lékařka Hana Sedláčková Řezníčková pochází ze Strakonic. Obvodní lékařkou v Bechyni je od roku 1981 a od roku 1992 jako praktická lékařka ve svém obvodě podniká. Její pacienti si všimli, že je to už čtvrt století a jubileum připomněli naší redakci. Tak vznikl rozhovor o radostech i strastech praktických lékařů a ohlednutí za pětadvaceti lety v životě lékařky Hany Sedláčkové Řezníčkové, která ordinuje v bechyňské ulici 5. května.

 

Kde jste se jako rodačka ze Strakonic vzala v Bechyni?

Po absolvování lékařské fakulty jsem nastoupila v Čáslavi, ale chtěla jsem zpátky na jih. Milovala jsem Lužnici, moje původní přání byla Planá nad Lužnicí, kam jsem jezdívala v dětství na tábor a líbilo se mi tam. Objevila jsem ale inzerát, že lékaře hledají v Bechyni. Tak jsem se přihlásila. Po příchodu jsem dostala obvod, kde byli pacienti z Bechyně i okolních vsí. Fungoval tu trojobvod obvodních lékařů. Tři praktičtí lékaři jsou v Bechyni dodnes, ale všichni jsme už v důchodovém věku.

Kdy jste se pak stala lékařkou – podnikatelkou?

Když se počátkem 90. let objevila možnost privatizace, začali jsem s kolegy obíhat papíry a povedlo se nám k 5. říjnu 1992 založit ve zdravotním středisku v Čechově ulici privátní praxe. Přestali jsme být zaměstnanci Nemocnice Tábor, pacienti u nás zůstali a my jsme pokračovali jinou právní formou. Původně jsem měla ordinaci pronajatou od města a po několika měsících jsem ordinaci přemístila do svého domu v ulici 5. května. Byla jsem tenkrát v optimální situaci – bylo mi 40 let, měla jsem dvě složené atestace, dvě odrostlé děti. Trošku jsem se obávala, jestli pacienti za mnou budou mimo centrum města docházet, Ale pacienti mi zůstali věrní a jejich počet je stálý, v péči mám kolem dvou tisíc pacientů. Za 25 let jsme ani jeden den nezavřeli, vždy se s kolegy střídáme tak, abychom byli k dispozici.

Byl to riskantní krok začít provozovat ordinaci soukromě?

Bylo to dobrodružství, brala jsem si na přestavbu ordinace půjčku. V té době banky klidně půjčovaly 50 milionů na pumpy, ale půjčit na ordinaci, o to nikdo neměl zájem. V žádné táborské bance jsem neuspěla, a to jsem ručila vlastním domem. Teprve pobočka České spořitelny ve Strakonicích mi půjčila. Zároveň se modernizovalo vybavení. Postupně jsem si pořídila EKG, laboratorní přístroje, počítače, nábytek, lehátko, zařídila jsem malou fyzioterapii a také se věnuji východní medicíně.

To asi není úplně obvyklé, čím vás východní medicína zaujala?

Během studia před druhou atestací vypadl jeden přednášející a pustili nám film o akupunktuře. To vzbudilo můj zájem a začala jsem si v tomto oboru doplňovat vzdělání. Dnes mohu obě medicíny porovnat. Východní a západní medicína vůbec nejdou proti sobě, naopak se pro pacienta báječně doplňují. Čínská medicína je tu už 3000 let, lze si sáhnout na jemnější regulace v situacích, kdy se člověk necítí dobře, ale západní medicína nenachází příčinu. Proti východní medicíně bojují ti, kteří o ní nic nevědí. Aplikací jehliček se neuvěřitelně snižuje počet užívaných léků. Před časem bylo zveřejněno u Všeobecné zdravotní pojišťovny celostátní srovnání předepisovaných analgetik proti bolesti. Já jsem byla na 30 procentech průměru. V Bechyni určitě můžete potkávat daleko větší počet lidí s jehličkami než jinde, ale nelze upřednostňovat jen toto. Vždy by měla být stanovena i diagnóza západní medicínou. Je třeba zkušenost i opatrnost.

Kolik lidí ve vaší ordinaci dnes pracuje?

V ordinaci se střídám s kolegyní a jsme také vzdělávacím místem pro rezidentku, tedy lékařku před atestací, a já doufám, že tato mladá lékařka mě jednou vystřídá. Máme tu jednu sestru a druhou na půl úvazku pro zastupování a spolupracujeme s fyzioterapeutem. Bohužel péče fyzioterapeuta musí být placená, protože zdravotní pojišťovna s ním nechce uzavřít smlouvu a argumentuje plným stavem. Nepomohla ani intervence starosty města, že by tato služba byla v Bechyni zapotřebí. Mladý, schopný a vzdělaný fyzioterapeut nemá šanci získat smlouvu s pojišťovnou. Přitom by to měl být pacient, kdo si vybírá, kdo ho bude léčit.To bohužel neplatí. O tom, kde se může léčit rozhoduje nikoliv kvalita zdravotníka, ale to, s kým je pojišťovna ochotna uzavřít smlouvu.

Dá se říct, že jste rodinným lékařem už pro několik generací?

Je pravda, že už začínám léčit třetí generaci místních rodin. Když jsem v roce 1978 začínala, platilo, že praktický lékař má být sjednocující faktor, kde se všechny informace o pacientovi sejdou. Bývalá ministryně zdravotnictví paní docentka Emmerová se nedávno vyjádřila, že současné zdravotnictví nemá bohužel žádnou koncepci. Rozbila se praxe, v níž dobrý praktický lékař měl být páteří systému. U nás bohužel prakticky nefunguje smluvní vztah mezi pacientem a jeho pojišťovnou jako například v Německu, kde lékař nabízí medicínské možnosti a pacient se domlouvá se svoji pojišťovnou. U nás vlastně ani pacienta nezajímá, co která lékařská péče stojí. Již jsem slyšela výrok – jen ať pojišťovna platí. Mnozí obcházejí více stejných odborných lékařů podle vlastního uvážení. Znám paní ošetřovanou na třech klinikách, aniž by o sobě věděly, a pojišťovna vše platí. Ale pokud lékař napíše více léků, než je celostátní průměr, zaplatí část ze svých peněz. Takže je regulován zdravotník a ne pacient.

Skoro se vnucuje otázka – proč to vlastně děláte?

Mně se líbí znát a léčit konkrétního člověka, vědět, jak žije. Je to práce velice hezká, jako praktik vedu své pacienty i k preventivním prohlídkám, aby se o sebe starali, a východní medicína je báječný doplněk. Medicína se hodně technizuje, ale rodinný praktik zná víc generací a se znalostí prostředí i rodiny má velkou možnost člověku pomoci. Bohužel systém tomu někdy brání – některé pojišťovny limitují léky, které smím předepisovat, nesmím například napsat ležící babičce vozík, to musí jedině neurolog. Systém je dnes hodně roztříštěný. Pacientovi je špatně, zavolá si zdravotnickou záchrannou službu, ta ho odveze někam, kde ho ošetří, tamtéž si ho pozvou na kontrolu, ale já se to o svém pacientovi třeba vůbec nedozvím. Když se mluvilo o elektronické zdravotní knížce, měl dát pacient souhlas, aby se lékař do ní směl podívat. To naštěstí ani nezačalo. Myslím, že ani elektronické recepty nejsou domyšlené. Šedesát procent praktických lékařů je starších 60 let. Mnozí ani nemají počítač. Ti prostě raději zavřou, než by se vybavovali technikou na elektronické recepty. V takovém chaosu se ztrácí člověk, který opravdu potřebuje pomoc. A za odcházející důchodce není náhrada.

Mají mladí lékaři zájem stát se praktickým lékařem?

Zájem se v poslední době zvýšil, ale není velký zájem o práci na venkově. Navíc čtvrtina lékařů odejde rovnou do zahraničí. Na jednu stranu se jim nedivím, mladí lidé už jsou jazykově vybavení, hledají zdravotnictví, kde je stabilní řád, který tu bohužel za 25 let nenastal a před problémy se zavírají oči. Přijde mi ale divné, že se tím nikdo nezabývá. Říkalo se, že rok studia medicíny stojí milion korun. Je pochopitelné, že při nízké hladině platů u nás lékař v cizině vydělává třikrát více. Ale kdo bude léčit nás?

Jak se díváte na poplatky, které měly regulovat počty pacientů, docházející si hlavně popovídat s lékařem a do čekárny?

Ano, je to i o sociálním kontaktu v čekárně a u lékaře.Bohužel na mluvení s pacienty zbývá v ordinaci velice málo času. Mnohé by to přitom vyřešilo, i úzkost a neřešené problémy poškozují zdraví. Když byl zrušen 30 korunový poplatek, bylo řečeno, že nám tyto částky proplatí pojišťovny. Po zrušení poplatků se frekvence v ordinaci asi o třetinu zvýšila, ale mnohé pojišťovny nám platí tyto částky jen podle roku 2014, kdy byla kvůli poplatkům frekvence návštěv podstatně menší. Stát stále hřeší na to, že zdravotníci jsou zvyklí lidem pomáhat a pacienta domů nepošlou.

Těší vás vaše práce i s těmito problémy?

Jinak bych to přece nedělala. Myslím, že jsem měla v životě štěstí. Dělám celý život, co mě baví, snažím se mít dobrý vztah doktor – pacient a vidím, že ta práce má smysl. Máme špičkovou medicínu,ale pořád si myslím,že poctivá práce praktika musí být jejím základem, s důrazem na prevenci a péči o svoje zdraví.

 

 

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace