Karel Kramář měl štěstí

Zajímavá beseda začala povídáním a atentátu na prvního československého ministerského předsedu Karla Kramáře. „Dá se říct, že Kramář byl před první válkou možná známější, než Masaryk. Kramář byl fanoušek carského Ruska, měl z Ruska i manželku, která mu dala věnem krásnou vilu na Krymu. Po ruské revoluci dával Kramář najevo nechuť k bolševikům,“ řekl Vladimír Šindelář. Zmínil, že Kramář byl společně s Aloisem Rašínem po vypuknutí první světové války zatčen a odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství. V roce 1917 byl propuštěn na amnestii.

Karla Kramáře chtěl zavraždit mladík Alois Josef Šťastný. „Devatenáctiletý člen anarchistického hnutí si obstaral revolver od svého bratra. V roce 1919 to nebylo zas tak složité, jeho bratr si ten revolver normálně koupil. Horší to ale bylo s náboji, ty si Šťastný sháněl po jednom a pokoutně. Na čtvrtek 8. ledna 1919 se objednal na audienci u Kramáře na hradě, ale ten měl nabitý program a chtěl už odejít na oběd. Jeho tajemník mu připomněl, že na něj čeká ještě jeden objednaný zájemce o audienci. Přišli ke Šťastnému, ten ale vytáhl revolver a ze tří metrů na Kramáře vystřelil. Kulka prošla kabátem a zastavila se na peněžence s kovovými mincemi. Šťastný vystřelil ještě jednou, ale rána nevyšla. Asi to byl důsledek nějaké nekvalitní válečné výroby. To už se ke Šťastnému seběhla stráž, kterou tehdy tvořili legionáři,“ pokračoval Šindelář.

Šťastný pak při policejním vyšetřování vypověděl, že proti Kramářovi osobně nic nemá, ale že ho k útoku motivovala příslušnost Kramáře k vládnoucí garnituře, proti které anarchisté protestovali. Střelci hodně pomohlo, že mu nebylo ani dvacet let a nedosahoval na tehdejší hranici dospělosti. Dostal trest vězení na čtyři roky za ublížení na zdraví. V prosinci 2020 dostal od prezidenta Masaryka milost.

Vlak s Masarykem měl vykolejit

První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk měl být terčem dalšího plánovaného atentátu, který se měl odehrát při cestě Masaryka na Moravu, Slovensko a Podkarpatskou Rus v září 1921. Maďarům se příliš nelíbilo, že Podkarpatská Rus připadla Československu a chtěli to dát Čechoslovákům rázně najevo. Maďarští povstalci pod vedením Emila Šoltyse plánovali, že poškodí nedaleko Košic koleje a za pomoci zbraní a granátů zabijí prezidenta a další důležité členy delegace. „V Užhorodě byl oddíl vojenského zpravodajství. Zpravodajci něco o chystaném útoku zachytili. Takže když atentátníci na místě, kde poškodili koleje, čekali, vlak stále ne a ne přijet. Prezident totiž tuto část trasy absolvoval raději autem. Banda atentátníků se pak ještě střetla s československými vojenskými pěšáky a nakonec byla ráda, že stačila překročit hranice zpět na Podkarpatskou Rus,“ uvedl Vladimír Šindelář.

Na Tomáše Garrigua Masaryka Masaryka měl spadeno také ruský atentátník Pavel Sergejevič Gorgulov. Člen party, která využívala rozvratu v Rusku, kde přepadávala a loupila. V roce 1922 emigroval do Československa, kde vystudoval medicínu. „Měl lékařskou praxi v Hodoníně, ale začalo se povídat, že je to hulvát. Objevila se i podezření z nelegálních potratů. Ve dvacátých letech nastalo v Evropě jisté tání ledů a řada zemí začala s Ruskem navazovat diplomatické vztahy. Gorgulov z toho začal bůhví proč obviňovat i Masaryka. V roce 1930 se vydal na nádraží do Hrušovan u Brna, kde prezident vysedal na nádraží při své cestě na letní sídlo. Gorgulov čekal v davu lidí s pistolí v kapse,“ popsal historik Šindelář. K činu se ale Gorgulov neodhodlal. Když prý Masaryk přišel mezi čekající lidi, všechny odzbrojil svým úsměvem. Atentátník nenašel odvahu a z místa odešel. O pár let později však svůj plán dokonal. Ne ale v Československu. Gorgulov spáchal atentát na francouzského prezidenta a dostal za to trest smrti.

Alois Rašín nepřežil

První československý ministr financí Alois Rašín se stal obětí atentátu v roce 1923. „Rašín nebyl jako ministr u lidí až tolik oblíbený. Dbal na to, aby byla česká měna silná a aby stát hospodařil bez dluhů. Tlačil na úspory, snižoval mzdy dělníkům i státním zaměstnancům. Jeho kroky dopadaly citlivě na nejnižší vrstvy. Jeho chybou bylo zřejmě to, že se opřel i do legionářů a řekl, že sice pomohli vybojovat republiku, ale za to ještě chtějí různé výhody,“ vysvětlil Vladimír Šindelář. Atentát na Rašína spáchal v roce 1923 mladík Josef Šoupal, anarchista z tehdy německého Havlíčkova Brodu.

„Když Rašín vycházel ze svého domu v Žitné ulici, kde na něj čekalo auto, čekal tam Josef Šoupal, který prohlížel výlohu. Na Rašína dvakrát vystřelil z pistole. První ranou se netrefil, druhá rána pak zasála Aloise Rašína do zad a zasáhla žebra, plíce a míchu. Bylo to fatální zranění. Rašín ještě kolemjdoucím řekl, aby ho přenesli do ordinace lékaře, která byla v domě. Pak byl léčen v luxusním sanatoriu v pražském Podolí. Asi po šesti týdnech zemřel. Šoupal se dal po atentátu na útěk, ale hned ho dopadli. Trestu smrti unikl jen díky nízkému věku,“ dodal Šindelář. Rašínův pohřeb byl monstrózní, byl i v režii Živnostenské banky, kde byl Rašín v představenstvu. Banka také poskytla finanční pomoc pozůstalým.

Chlebíčková aféra

Další kontroverzní událostí v Československých dějinách je takzvaná chlebíčková aféra, která je spojována s legionářem a protektorátním ministerským předsedou Aloisem Eliášem. Ten se bránil tlaku kolaborantů, mezi které podle něj patřila i skupina proněmeckých novinářů především z plátku České slovo. Ti upozorňovali na vlivné lidi, kteří jsou pro Němce nepohodlní a ohrožovali je. Vymohli si dokonce audienci u Eliáše. Tam jim byly podány otrávené chlebíčky. Do chlebíčků napustili bacily tyfu, tuberkulózy a klobásového jedu. Například profašistický novinář Karel Lažnovský začal mít po návštěvě velké zdravotní problémy a zemřel na břišní tyfus. O život přišli i další tři hosté. Jestli Alois Eliáš o otravě chlebíčků věděl, dal k ní pokyn, nebo akce proběhla bez jeho vědomí, není jasné. Němci ho zatkli a v říjnu 1941 odsoudili k trestu smrti za spolupráci s odbojem. Popraven byl v červnu 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha.

Statečný boj parašutistů

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v červnu 1942 byl probrán z mnoha stran. Vladimír Šindelář se při své besedě na důležité detaily jedné z největších odbojových akcí v okupované Evropě. „Myslím si, že film Atentát Jiřího Sequense je velmi věrný skutečným událostem, i když jsou tam některé věci trošku přitažené,“ řekl Vladimír Šindelář. Posluchačům pak naživo ukázal práci se samopalem Sten gun, který sehrál při atentátu klíčovou roli. „Anglie byla asi nejhůř připravenou zemí na válku. Narychlo začala vyvíjet pěchotní zbraň, kterou byl v roce samopal Sten gun. Zbrani se přezdívalo sen šíleného údržbáře, protože to byly opravdu jen svařené trubky.“

„Atentát byl technicky vlastně dost nepovedený. Gabčík na Heydricha nevystřelil a Kubiš pak netrefil bombou vnitřek auta. O hrdinství parašutistů ale samozřejmě není žádný pochyb. Proč Gabčíkův Sten gun v rozhodující chvíli nevystřelil, je otázka. Existuje několik hypotéz. Říkalo se, že do zásobníku Sten gunu by se nemělo dávat všech 32 nábojů, protože docházelo ke vzpříčení náboje. Ale to by tak zkušený střelec, jako Gabčík, jistě věděl. Další možností je, že když Gabčík nesl samopal rozložený na tři části v tašce, měl ho přikrytý travou a skládal ho poslepu. Je možné, že ho úplně dokonale nesmontoval,“ zmínil Šindelář. Skupina parašutistů pak skončila svůj boj v úkrytu v pražském kostele svatých Cyrila a Metoděje. Jan Kubiš tam podlehl zraněním z přestřelky, ostatní si nechali poslední kulku pro sebe a po statečném boji spáchali sebevraždu.

Atentát na Beneše

„Máte pocit, že jste o atentátu na Edvarda Beneše nikdy neslyšeli? Tak to máte správný pocit,“ uvedl Vladimír Šindelář. Připomněl, že v protektorátních dobách u nás existovala organizace Kuratorium pro výchovu mládeže, což byla jakási forma německé Hitlerjugend. Podporovatel nacistického hnutí Jan Svoboda se stal členem skupiny, která dostala z Německa povel, že by bylo vhodné na konci druhé světové války ještě spáchat podobný zločin. Parta atentátníků se postupně rozpadala kvůli neshodám, jestli takový čin spáchat. Torzo skupiny mělo namířeno za Edvardem Benešem do Košic, ale než tam dorazili, dověděli se, že odtud už odjel. Z atentátu nebylo nic. Mladíci se přihlásili do armády, kde chtěli bojovat proti nacistům. K plánovanému atentátu se přiznali. Po válce byli souzeni a Svoboda dostal dokonce trest smrti. Edvard Beneš ho omilostnil. Jan Svoboda obdržel dokonce cenu Blanický rytíř za své pozdější zásluhy v památkové péči. Když vešla ve známost informace, že byl členem skupiny atentátníků, bylo mu ocenění v roce 2016 odebráno.