Aktivní hráčskou kariéru jste ukončil po sezoně 2017–18, proč jste se k tomuto kroku odhodlal?
Je pravda, že už mě asi hokej poslední roky tolik nenaplňoval. Hrál jsem od svých pěti let, kdy mě na školičku bruslení přivedli rodiče, a věnoval jsem se tomu plno let. Procházel jsem všemi věkovými kategoriemi až do seniorů, kde jsem byl od svých 17 do 31 let. Každodenní rutina už se mi přejídala. Rozhodoval jsem se tedy, co budu dělat dál, ale protože mám hokej rád, tak jsem u něho chtěl nějakým způsobem zůstat. Měl jsem pak jen dvě možnosti – trénovat nebo pískat, já jsem zkusil dráhu rozhodčího.

Trenérská dráha vás tedy nelákala?
Asi by mě také lákala, ale je to strašný žrout času. Každý začínající trenér dostane nejprve malé děti, kterým musí věnovat každou volnou minutu. Znamená to být každý den v šatně jako první a jako poslední zase odcházet. Trenéry obdivuji, protože to je ještě mnohem náročnější, než aktivně hrát. Při mém zaměstnání by to nešlo skloubit. Pískání je v tomto ohledu přece jen snesitelnější.

Pískat jakýkoliv sport je ale také velká řehole, jen málokdy se rozhodčí zavděčí. Z toho jste strach neměl?
Vyloženě strach jsem…

Nejen celý rozhovor s Tomáše Novotným přineseme ve středečním tisku. Jihočeské týdeníky totiž vyzpovídaly také profesionálního rozhodčího Daniela Pražáka, takže si čtenáři budou moct v ucelené verzi udělat představu, jaký je rozdíl mezi amatérským a profesionálním rozhodčím, jaké řeší problémy, jak si na ledě zjednávají respekt, nebo jestli jim vadí, když jim hráči či trenéři při zápasech tykají.