Co se ve vás odehrává poté, co jste oficiálně ukončil činnost sklárny?
Přiznávám, že na začátku jsem z toho hodně špatně spal. Ale teď si připadám, jako bych vystoupil z vlaku na neznámém místě, začínám se rozhlížet, vlak ujíždí, vidím jen jeho konec, a přemýšlím, co budu na té nové zastávce dělat dál. Neděsím se toho, ale ani mě to nějak významně netěší. Beru to tak, že začíná nové životní období.

Jak obtížné bylo rozhodnutí, zda pokračovat, nebo skončit?
Hodně těžké! Nešlo o nic jiného než o to, že pokud pokračovat dál, tak budeme muset dost masivně zdražit. Protože čtyřnásobné zdražení energií u nás znamená cca 120 tisíc měsíčně za plyn. Museli bychom tak naše sklo prodávat minimálně dvojnásobně dráž. Když jsem si to tak skládal v hlavě, přijde mi, že se blíží krize. A první, co lidé přestanou kupovat, jsou dárky. Myslím, že bychom pokračovali při dvojitém handicapu – s dvakrát dražšími výrobky a navíc při krizi. Paradoxní je, že jsme měli nejvíc zakázek za celou dobu. Ale je mi 62 let a říkal jsem si, jestli do toho ještě na těch pár let jít. Při rozhodování jsem zažil mnoho probdělých nocí a zatím necítím, že by to bylo špatné a ukvapené rozhodnutí.

Do kolen vás poslalo ukončení činnosti Bohemia Energy, od kterého jste bral plyn. Byl jste spokojený zákazník?
Byl jsem u Bohemia Energy asi deset let. A byl jsem naprosto spokojený zákazník.

Cítíte nějakou zášť vůči této firmě, která ze dne na den skončila?
Vůbec, ani tu nejmenší! Když neustále čtu různé dehonestace této firmy, nevím, nakolik si lidé uvědomovali, že být u takové společnosti je obdobné jako si objednávat zájezd last minute. Prostě buď to vyjde, nebo ne. Deset let jsem létal last minute, díky čemuž jsem opravdu hodně ušetřil, ale teď to přišlo a letadlo už pro nás není. A to, které je potřeba přistavit, je nesmírně drahé. Všichni víme, jak to vypadá na burze… Nedá se nic dělat. Všichni zákazníci Bohemia Energy by teď pana Písaříka, majitele firmy, nejraději poslali do pekel. Ale jeho zásluhou měli podstatně levnou energii a ušetřili nemalé peníze. To je také potřeba si uvědomit.

Zvažoval jste, že byste současné kritické období překonal úvěrem nebo z úspor?
Kdybych byl o pět let mladší, vůbec bych o tom nepřemýšlel. Ale drahé energie nebyly jediným důvodem pro rozhodnutí skončit. Před rokem jsem prodělal dost těžký covid, který mi zanechal následky na plicích. Každý den beru dva acylpiriny, abych dobře dýchal. I toto hrálo roli. Navíc manželka už je v důchodu a pro ní byla zátěž při pomáhání ve sklárně enormní. Při rozhodování měla drahá energie poloviční podíl, zbylý ostatní aspekty.

Jak vypadal denní provoz sklárny?
V jiných sklárnách je práce rozdělená. Dělal jsem sice s velmi šikovným spolupracovníkem, ale víceméně všechno bylo na mně. Vstával jsem v pět hodin ráno, šel jsem pustit chladící pec a od šesti do půl jedné jsme dělali. Naobědvali jsme se a já jsem musel do deseti hodin večer utavit sklo na další den. Byl jsem tady přivázaný skoro 24 hodin denně. Nevím, jak dlouho bych to ještě vydržel. Teď to ze mě sice všechno spadlo, ale pořád jsem svým způsobem ve střehu.

Vaše sklárna skončila po osmnácti letech. To už je nějaká životní etapa, ne?
Ta doba je mnohem delší, je to celý můj sklářský život. Skoro 40 let.

Co vás ke sklářství přivedlo, čím si vás získalo?
V 15 letech jsem se šel učit sklářem a věděl jsem, že to je můj život. Sklo je můj osud, tak jsem to cítil odjakživa. V osmi letech jsem viděl v televizi skláře a věděl jsem, že to chci dělat. Splnil jsem si svůj sen, zvlášť svojí vlastní sklárnou. Za minulého režimu jsem byl ve velké fabrice, se kterou jsem si nerozuměl. Každý tam uměl jen specializovanou činnost, nikdo neuměl všechno, to jsem neměl rád. Navíc se provozy obrovsky automatizovaly. V roce 1974 jsem nastoupil do Chlumu, kde byly čtyři pece a dělalo se tam nádherné barevné sklo. Byly tam čtyři pece, žilo to tam. Když jsem se vrátil po vojně, celé se to proměnilo. V roce 1990 jsem poprvé viděl pec, kterou jsem celou dobu používal. Vymyslel ji kamarád. Mým snem bylo dělat sklo, abych slyšel zpívat ptáky. To jsem si tady v Bělčicích splnil absolutně.

Když se vrátíte k vašim začátkům, jaké byly?
Nesmírně těžké. Neměli jsme odbyt na jeden jediný kousek. Byli jsme zadlužení, že už to víc ani nešlo. Manželka z toho byla skoro na pokraji zhroucení, neplatili jsme ani dodávky za plyn. Ale všechno se to nakonec rozjelo. Říkal jsem jí: Devítka je můj měsíc, v září se to musí vyřešit. A věřte, nebo ne, 1. září se otevřela vrata, vešli sem dva zákazníci a řekli, že potřebují přesně to, co nabízím. Tím jsme začali dodávat sklo pro Galerii řemesel 17. století. Expozici měla v Praze na Kampě, my jsme tam dodávali hodně skla, díky čemuž jsme se zbavili dluhů a tím jsme odstartovali celou následující éru.

Jaké výrobky ve vaší sklárně vznikaly?
Specializovali jsme se na repliky a reminiscence historického skla, zhruba od antiky do poloviny 17. století. Úplně na začátku, první tři roky, jsme dělali historické solitery, které si lidé kupovali a vystavovali. Říkal jsem si ale, že pokud budu stále jen napodobovat, nikam se neposuneme. Tak jsem se začal víceméně specializovat na to, aby se historické sklo dostalo do běžného užívání. Ze všeho nejvíc jsem tak nakonec dělal užitkové sklo na pivo, na víno a na kořalku. Toho se dělalo nejvíc. Měli jsme třeba 17 druhů půllitrů, 10 druhů panáků a asi 20 druhů sklenic na víno. Všechno na denní používání. Vycházel jsem z historických vzorů, ale zjednodušil jsem je. Takže 99 procent lidí si sklo kupovalo na pití, nikoliv na ozdobu.

Dodávali jste také sklo pro filmy…
Ano. Například lahvičky, ze kterých popíjí Zaklínač na Netflixu, to je naše sklo. Vikingové ve stejnojmenném seriálu také pijí z našeho skla. A nedávno jsem koukal, že náš džbánek byl ve filmu Volba krále. Ten jsem shodou okolností i historicky upravil, protože džbány z období renesance se nenašly. Kamarád mi říkal, abych dělal sklo, které archeologové ještě nevykopali…

Jaké reakce jste zaznamenal poté, co jste oznámil konec sklárny?
Musím říci, že reakce byly nesmírně dojaté. Spousta žen i brečela. Nezaslechl jsem jedinou negativní, všechny byly vřelé. Všem bylo moc líto, že končíme.

Dá se nějak shrnout, co máte za těch osmnáct let za sebou a co čekáte teď, že vám budoucnost přinese?
Mohu říci, že můj život je poměrně rovnoměrně rozvrstvený. Do dvaceti let jsem měl velmi bouřlivé mládí. Studoval jsem uměleckou školu v Novém Boru, kde byli před komunisty „zašití“ sochaři a malíři. Ti nás učili. A musím říci, že to byla škola na celý život. Poté až přibližně do čtyřiceti let jsem se věnoval naplno rodině. Před dvaceti lety jsme si pak koupili nemovitost v Bělčicích a začali ji dávat dohromady. A k tomu jsem si začal budovat vlastní sklárnu. No, a teď jestli je přede mnou poslední čtvrtina, tak nevím, jaká bude a co přinese. Nemám nejmenší tušení. Ale zatím bylo všechno pěkné, takže myslím, že to tak bude znovu.