Objevil díru na trhu, boduje s lívanci. Jiří Doubek z Písku se stal Živnostníkem roku - Jižní Čechy Teď!
před 3 hodinami

Objevil díru na trhu, boduje s lívanci. Jiří Doubek z Písku se stal Živnostníkem roku

PÍSEK – Řeznické řemeslo vyměnil za vůni másla a skořice. Jiří Doubek z Písku si po dvaceti letech v korporátu splnil sen a začal péct lívance. Dnes má za sebou stovky hodin u litinového tálu, stánek u kostela na Bakalářích a čerstvě i titul Živnostník roku Jihočeského kraje. Jeho Lívance od řezníka dokazují, že i v menším městě lze s nápadem a vytrvalostí uspět.





Původně jste řezník. Jak se stalo, že jste zakotvil u lívanců?

Měl jsem dlouho sen to jednou zkusit. A velkou roli hrálo i vyhoření po dvaceti letech v korporátu. Práce v cizině, dojíždění každý týden, to unaví každého. V roce 2023 jsem spustil živnost, v prosinci jsem pak otevřel stánek u kostela.

Jak lidé reagují na váš název Lívance od řezníka?

Jsou na to rozpolcené názory. Já jsem věděl, že ten název musím použít. Protože i když si u mě lidé nic nedají, tak si to vždy spojí, je nezapomenutelný. A tak to od začátku funguje. Takže buď se tomu zasmějí, nebo řeknou, že se svět zbláznil, když lidé, kteří celý život dělají řezničinu, pečou lívance. A často se mě ptají, proč to tak je. Na to už jsem si zvykl a beru to spíš jako zábavu.

Co na vaše rozhodnutí péct lívance na plný úvazek říkala rodina a přátelé?

Všichni si mysleli, že jsem se zbláznil. Hlavně kamarádi. Když jsem jim řekl, že budu v Písku u kostela péct v týdnu lívance, řekli mi, že jsem se už zbláznil definitivně. A minulý týden mi po ocenění volal jeden z největších kamarádů a řekl mi: „To mi fakt spadla brada. Hrozně ti to přeju.“ Zjistil jsem, že přístupem a pílí se dají dělat velké věci.

Pomáhá vám rodina, nebo je to čistě vaše práce?

Dělám to čistě sám. Na větší akce mám kolem sebe tým lidí, kteří jsou ochotni mi pomoct.

Lívance má mnoho lidí spojené s dětstvím. Je to tak i u vás?

Navedla mě na ně babička. U ní jsme je vždy jedli a já jsem později začal péct na jejím litinovém tálu, když byly moje děti malé. Když jsme jezdili na nějaké společenské akce, tak jsem to vždy zkoušel a recept jsem neustále vylaďoval. Takže za vším stojí moje babička. Ty litinové tály stále ještě mám.

Jaké lívance vám babička nejčastěji připravovala?

Klasické, se skořicí.

A jaké máte nejraději dnes?

Dám si jakékoli. Začínal jsem s klasickými skořicovými, ale trh si dnes už žádá i jiné chutě. Takže dělám i s marmeládami a dalšími příchutěmi.

V čem jsou vaše lívance specifické?

Rozhodně nikdy nepoužívám žádné škroby a zahušťovadla. Takže určitě je to v kvalitě surovin. A také v tom, že si stojím za tím, že se musí péct na másle. Každý lívanec dostává pomazání máslem a myslím si, že je to záruka toho, že bude dobrý. Samozřejmě také litinové tály, které musí být na plynu, aby měly stále stejnou teplotu. A hlavně se ty stovky hodin člověk musí „vypéct“, aby opravdu věděl, co lívanec potřebuje. Možná si někdo řekne, že je to jenom lívanec, ale musíte vědět, co všechno je potřeba. Myslím si, že už jsem na to přišel a v tom je to super.

Jaké druhy dnes nabízíte?

S marmeládami, klasickým moučkovým cukrem, nutellou, arašídovým máslem, máme teď i s mákem a kokosem. Lidé si mohou vybrat cokoli tam budou chtít. Takže klidně si mohou dát i nutellu s arašídovým máslem a posypat cukrem. A mám vždy radost z  dětí, které si chodí pro klasiku, tedy se skořicovým cukrem. Je jich dost.

O co je největší zájem?

Dlouho trvalo, než se lidé odhodlali ochutnat slanou variantu, protože byli zvyklí na sladké chutě. A když už slanou ochutnali, tak pak začali chodit i na ni. Ale stále je to tak 70:30 ve prospěch sladkých lívanců.

Vymýšlíte stále nové chutě a nové přísady?

U sladkých teď tolik ne, spíše přidávám druhy marmelád. U slaných mám jeden druh. A pokud lidé nejí maso, tak dávám s dvojitým sýrem. Ten potírám česnekem v olivovém oleji se solí a pepřem. Nepoužívám žádný slunečnicový nebo řepkový olej.

Jaký byl váš první pocit, když jste zjistil, že jste získal titul Živnostník roku?

Bylo to hodně nečekané. V Písku mě lidé znají, v rámci celého kraje jsem s tím moc nepočítal, ale říkal jsem si, že se nemůže nic stát, že to může maximálně dopadnout dobře.

Co pro vás tato výhra znamená?

Je to pro mě poděkování za práci, kterou se tu dva roky snažím budovat. Zároveň jsem asi objevil díru na trhu – něco, v čem jsem v České republice jedinečný. Jinak je to ale tvrdá práce a poctivá dřina. V létě v zimě jsem jsem venku, což někdy přináší velké komplikace. Ale když člověka baví to, co dělá a naučí se s tím pracovat, má to smysl.

Prozradíte plány do budoucna?

Zatím bych chtěl vydržet u jednoho stánku, nechci to rozšiřovat. Protože vím, že když to bude dělat někdo jiný, tak do toho rozhodně nedá to, co do toho chci dávat já. Rád bych rozšířil prodej směsí, které lidé z mého stánku znají. Nikdy se nemá říkat nikdy, ale pořád se bráním pevné provozovně. Protože to všechno dělám sám, přijde mi škoda, aby to lidé nepoznali na nějakých akcích v rámci Jihočeského kraje. A také potřebuji trochu rozhled, nebavilo by mě tolik stát na jednom místě a na někoho dohlížet. Zatím mě to baví takhle. Ale kdo ví, za pár let to může být i jinak.

Ivana Fulierová

Diskuse k článku

Pro přidávání komentářů je nutné se přihlásit / registrovat.