„Chtěli jsme ke 170 letům vydat brožurku a vyšla z toho celá kniha, děkujeme za ni Karlu Vontrobovi,“ řekl principál Bechyňského divadelního spolku Jaroslav Mrzena. Starosta Štěpán Ondřich řekl, že poděkování patří také těm, kteří spolek před 170 lety založili, kteří v něm kdy působili i těm, kteří dnes káru táhnou dál. „Těším se, jak si večer zalezu a budu si číst,“ podotkl starosta k novotou vonící publikaci.

Režisér souboru Karel Vontroba prozradil, že nejstarší historii čerpal z dochovaných kronik. Sám přišel do souboru v roce 1975, z posledního půlstoletí tak mohl čerpat už i ze svých vzpomínek s výjimkou sedmiletého období, kdy působil v Praze. Tuto historii ale zachytil principál spolku Jaroslav Mrzena. Díky pak autor vyslovil fotografce Adéle Andersové za fotografie a bechyňskému učiteli Jiřímu Benešovi za korektury textů. „Jen jsem mu zakázal, aby mi ty texty známkoval,“ žertoval. Kniha je podle jeho slov plná příběhů romantických, dramatických, mystických i hororových… Vyšla v nákladu 200 kusů, zájemci ji najdou v bechyňské knihovně.

Poté už bouchlo šampaňské, kniha se dočkala pokřtění a otevřela se galerie, kde čekala výstava. Návštěvníci se tam nahrnuli a živě debatovali u archivních snímků, nacházeli sebe, přátele i ty, na které už jen vzpomínají. Autoři výstavy připravili i symbolické jeviště s fotokoutkem. Každý se tam může vyfotit s připravenými hláškami na prknech, která znamenají svět. Výstava obsahuje dobové programy, fotografie, kostýmy i kroniky.

Pamětníci vzpomínali 

Mezi pamětníky, kteří si výstavu nenechali ujít, byli i Zdeněk Barták a Anna Bosáková. Na kterou roli oba nejvíc vzpomínají? Anna Bosáková zmínila roli Kláskové v Lucerně. Zdeněk Barták hrál tehdy vodníka Michala. A pak přišla řeč i na známého režiséra a herce Jana Kačera. „Byl to náš o dva roky starší spolužák na keramické škole. Nastudoval s námi Její pastorkyni. Když pak Honza odešel na vysokou školu, převzal divadlo Pavel Stašek, učitel matematiky v naší škole. Honza Kačer pak za námi přijížděl a dával nám dobré rady, zrovna při nacvičování Lucerny. Byli jsme mladí, nadšení, všechno bylo tenkrát hezké,“ vyprávěla Anna Bosáková.

A kdyby neprozradila, že Zdeněk Barták je vítězem Armádní soutěže umělecké tvořivosti v Kroměříži z roku 1971, sám by se nejspíš nepochlubil. „Zdeňka v Kroměříži viděli filmaři z Bratislavy a dostal nabídku na roli Vladimíra Iljiče Lenina,“ připomněla Anna Bosáková historku, která se mezi bechyňskými ochotník traduje. „Mohla to být životní role a já ji odmítl s tím, že jsem ještě nedozrál,“ smál se Zdeněk Barták.

Zmínili také, že jejich spolužačkou z keramické školy v letech 1953 – 1957 byla známá výtvarnice Helena Schmaus – Schoonerová. „Když se na začátku 90. let vrátila z Kanady, dostala zpět Křižíkovu vilu a tam jsme se scházeli. Jezdili tam Ema Srncová, Teodor Buzu a další přátelé,“ vzpomínali bývalí bechyňští divadelníci.

Ke 170 let dlouhé historii bechyňského ochotnického divadla se vrátí Týdeník Táborsko. Na výstavě uvádí spolek i své motto: „Když vybíráme novou hru, přemýšlíme, na co má dnešní divák chuť, náladu a čas? To jsou otázky, které si klademe…“ Karel Vontroba k filozofii bechyňského divadelního spolku dodal: „Divák chce řachandu, aby se zasmál a odešel, to mě docela trápí. Já takové divadlo hrát nechci, nechci se podbízet, já to cítím jinak. Posláním ochotnického divadla je i něco jiného – vychovávat a reflektovat společenské dění. O to bohužel moc zájem není. V Bechyni už ale vědí, co od nás mohou očekávat.“

Momentálně má soubor v repertoáru pohádku O pekelném křišťálu a pro dospělé hru Skupinová nostalgie. K letošnímu výročí zve spolek do Bechyně spřátelené soubory a další tu ještě budou hrát.