Jaké nebezpečí hrozí kvalitě vody v Jordánu?

Už během příprav akce na odbahnění Jordánu jsme od roku 2008 s vedoucím odboru životního prostředí Janem Fišerem chystali kroky k tomu, aby celá investice měla smysl i z hlediska zlepšení kvality vody a nedopadlo to jako s rybníkem Vajgar v Jindřichově Hradci. Ten odbahnili, ale v povodí se nezačalo dělat vůbec nic, takže tam přitéká stejná voda jako před odbahněním a rybník Vajgar se postupně dostal do stejných parametrů, jaké měl dřív. V době, kdy se v Táboře rozhodovalo o odbahnění Jordánu, měla ČSSD pět zástupců v devítičlenné radě města a odborná veřejnost upozorňovala, že je nutné řešit současně situaci povodí nad Jordánem. Poslance Jana Babora a vedení táborské ČSSD jsem přesvědčil, abychom na základě dosavadních prací o hydrobiologii a hydrologii povodí Jordánu vypracovali návrhy na opatření, která povedou k omezení nadbytečného přísunu živin sinic a řas do jordánské vody. Především fosforu, který je klíčový.

Z čeho jste vycházeli?

Nejdůležitější byly celé série studií o Jordánu od špičkových pracovišť jako je Hydrobiologický ústav Akademie věd a další vědecká pracoviště. Užitečné byly časové řady monitorování kvality vody Povodím Vltavy. Velkou výhodou bylo, že se tyto studie pořídily ze státních peněz. Město si zadalo zpracování rybářské problematiky. Studie erozních poměrů v povodí byla financována Pozemkovým úřadem. Na základě této studie probíhají pozemkové úpravy v území nad Jordánem. První výzkumy Jordánu se přitom prováděly už za první republiky, kdy se touto tématikou zabýval táborský středoškolský profesor Rytíř se svými studenty. A po druhé světové válce zájem odborníků o Jordán ještě prudce vzrostl.

Dá se odhadnout, kdo má nejvíc na svědomí znečištění nádrže bahnem, které se nyní vyvezlo?

Znečištění Jordánu způsobili lidé hlavně v posledních sedmdesáti letech. Až poválečné zemědělství přešlo do stadia chemizace. Scelováním lánů zmizely remízky, tím neexistují zádrže pro splachování zeminy. Narovnávání vodních toků nahradilo meandrující potoky a řeky, kde dřív v zákoutích příroda sama hodně zachytila. Také dřív panovaly jiné zvyklosti. Lidé odpad jímali do septiků, kdežto nyní putuje do kanalizace a z ní i tam, kde v obcích mají čističky odpadních vod, fosfor pokračuje do povodí. Stručně – dříve byl fosfor produkován v menším množství a více zadržen přímo v krajině. Tím plnil svou roli užitečné živiny, kdežto v současném nadbytku škodí.

Kde se fosfor ve vodě bere?

Člověk sám o sobě denně vyprodukuje příbližně 1,5 gramu fosforu. Na tom se historicky nic nezměnilo. Dnes se ale do vod dostává navíc fosfor z praček a myček. Ekologické mycí a čistící přípravky se používají jen okrajově, protože jsou drahé. Tím dnes na člověka připadají až tři gramy vyprodukovaného fosforu denně. Při počtu obyvatel aglomerace v oblasti nad Jordánem se uvolní kolem 3000 kilogramů fosforu ročně, složky krajiny zachytí z tohoto množství zhruba polovinu. Běžná čistírna odpadních vod eliminuje 30 až 40 procent fosforu. Pokud se ale čistička vybaví terciálním stupněm dočištění, kdy dochází ke srážení fosforu, zachytí se ho 80 až 90 procent před vypouštěním vody do povodí. Tímto terciálním stupněm ale v povodí vybavil svou čističku pouze Borotín.

Proč je fosfor ve vodě takovým nebezpečím?

Po odbahnění jsou sinice a řasy v šokovém stavu. Když se teď nepodařila dohoda města Tábora s Radimovicemi na výstavbě srážecí stanice fosforu, poskytujeme sinicím a řasám čas, aby se zotavily. Z povodí sice množství fosforu přitéká zatím stejné, ale činností srážecí stanice by byl fosfor průběžně uváděn do formy nedostupné za normálních podmínek pro výživu řas a sinic. Tím by byly sinice a řasy ihned omezovány v růstu. Důsledkem by bylo okamžité snížení eutrofizace, tedy zelenání neboli kvetení vody v Jordánu. Omezováním fosforu na vodních přítocích to bude trvat nesrovnatelně déle, i když o to samozřejmě budeme nadále usilovat. Dále musíme počítat se setrvačností ekosystémů v povodí, než se dostanou do nové rovnováhy. A je tu ještě jedna důležitá okolnost. Narozdíl od Vajgaru v Jindřichově Hradci, kde už řasy znovu bují, je Jordán také záložním zdrojem pitné vody. Jordán představuje rezervu pitné vody pro případ, že by nastaly komplikace s dálkovým přiváděním vody Jihočeskou vodárenskou soustavou z Římovské přehrady. Když se ale řasy a sinice začnou aktivovat, rostly by náklady na úpravu vody, pokud by se měla používat jako pitná. Kvalita vody by se proto v Jordánu měla udržovat nejen kvůli koupání a rekreaci. Z přibližně 3000 kilogramů fosforu, který vyprodukují svou činností obyvatelé aglomerace nad Jordánem, připutuje do Jordánu zhruba polovina. Zbytek se vyčistí v obcích, zachytí v meandrech toků, mokřadech. Bylo by ale potřeba dosáhnout toho, aby do Jordánu přicházelo jen méně než 400 až 500 kilogramů fosforu. Fosfor potřebujeme, ovšem jen ve třetinovém množství, než jaké do Jordánu přichází. Je tam disbalance, fosforu je zkrátka moc.

A co se pro to dá udělat?

Město Tábor zaplatilo projekty na úpravu čistíren největším obcím na povodí, což je Borotín a Chotoviny. Zatím úpravu udělal jen Borotín, kde je osvícený starosta a dokázal pro tento krok získat své kolegy. Borotínu se navíc podařilo uspět se žádostí o krajskou dotaci na tuto akci. V Chotovinách zastupitelé úpravu své čističky neschválili. Lidé v obcích na povodí příliš nechápou, proč by měli ze svých obecních rozpočtů platit opatření, aby měl Tábor čistější Jordán. Sudoměřice u Tábora dokonce na základě povolení vypouštějí odpadní vody přímo do potoka. Jen dvě obce na povodí – právě Borotín a Chotoviny, mají čistírny odpadních vod. Některé obce mají biologické čištění přes rybníky. Komunální zdroje přitom tvoří až 80 procent přísunu fosforu do Jordánu. Přichází sem zhruba 1500 kilogramů fosforu, potřebných je méně než 500 kg. Je tedy třeba příliv fosforu asi až o 1000 kilogramů ročně snížit, aby řasy a sinice měly nedostatek této živiny a tím zpomalovaly svůj růst.

Považujete za velký problém, že nedošlo k dohodě Tábora a Radimovic na výstavbě srážecí stanice?

Dotace na vybudování srážecí stanice, která městu Tábor kvůli nedohodě o pozemku unikla, se už údajně opakovat nebude. Tuto dotaci vypsal Státní fond životního prostředí jen díky úspěšnému lobbování v parlamentu a na dalších institucích. Jezdil jsem za poslanci i na ministerstva, aby změnili zadání dotace a vypsali ji pro řešení na vtoku, nikoliv u zdrojů v obcích jako dosud. Psal kvůli tomu i starosta. Apeloval jsem, že se v Táboře znehodnotí půlmiliardová investice do odbahnění Jordánu. Doufal jsem, že pokud bude dotace, dofinancování z rozpočtu města by pak v zastupitelstvu prošlo. Zájem o vypsaný titul měl pouze Tábor, takže šance na získání této dotace byla maximální. Ovšem i táborští zastupitelé nechali tuto šanci uniknout, když pouze jedenáct z nich bylo pro, aby se Radimovicím požadovaných půl milionu za pozemek dalo. Státní fond životního prostředí byl ochoten poskytnout sedmimilionovou dotaci na srážecí stanici nad Malým Jordánem a dalších sedm milionů na úpravy na Malém Jordánu. Tato šance je pryč, už se nemohou stihnout lhůty, ani kdyby zastupitelé své rozhodnutí změnili. Pokud bude město chtít zabránit tomu, aby se voda v Jordánu postupně nedostala do stavu před odbahněním, bude muset v budoucnu nejspíše tuto investici uhradit celou ze svého rozpočtu.

Jaká je aktuální situace?

V tomto volebním období město koupilo od firmy Esox Malý Jordán. Ten město potřebuje, aby mohlo ovlivňovat vodu ve velkém Jordánu. Dalším krokem mělo být vybudování srážecí stanice fosforu na vtoku do košínské nádrže. Ale bohužel… Ministerstva životního prostředí a zemědělství sice konečně poskytují dotace na pořizování čistíren odpadních vod, ale to je dlouhodobá záležitost, než se všechny obce čističkami vybaví a případně dovybaví terciálním stupněm pro zachycování fosforu. Tato opatření navíc neřeší to, co je v tocích zachycené za dlouhá předchozí léta a setrvačností se bude ještě pět, možná deset let vyplavovat. Než tedy čekat na řešení v obcích na povodí, získal by se čas, kdyby se srážecí stanice fosforu osadila na vtoku, tedy na hrdle, kterým voda do Jordánu přichází. To by podchytilo všechny zdroje z obcí nad Jordánem a hned bychom měli prokazatelný efekt v omezování takzvaného kvetení vody.

Je možné i za daného stavu podnikat nějaké kroky na pomoc čistotě vody?

Město Tábor hradí pravidelný monitoring vody a tím, že má naše komise pro zlepšení kvality vody v Jordánu tyto výsledky v časové řadě, navrhuje na jejich základě konkrétní opatření vždy pro nejbližší rok. Vidíme, že přitékající množství fosforu do Jordánu je podle očekávání zhruba stále stejné. Z ročních 1500 kilogramů se nyní po vybudování terciální nástavby na čistírně v Borotíně tam zachytí zhruba 300 kilogramů. To je dobrý krok, ale je patrné, že to nestačí. Důležitá je také biomanipulace. Rybáři nasazují do Jordánu masožravé ryby jako jsou štiky a candáti, aby se omezilo množství býložravé ryby, která se živí zooplanktonem. My potřebujeme, aby v nádrži většího zooplanktonu bylo víc, neboť jeho potravou jsou sinice a řasy. Pokud zooplankton býložravé ryby sežerou, sinice a řasy mohou bujet. Proto je spolupráce s rybáři důležitá a probíhá výborně.

Snaha o vybudování srážecích stanic fosforu, který pak zůstane neškodně ležet v jejich prostoru, je podobná řešení na Brněnské přehradě. Tu ale neodbahňovali, nýbrž vypustili a vyvápnili, aby se sedimenty zapouzdřily. Tábor je jedinečný tím, že skutečně Jordán částečně odbahnil, vyvezlo se přes 260 tisíc kubíků bahna. Ano, správným postupem by bylo napřed řešit povodí, jenže to by stálo miliardy. Když už se tedy podařilo odbahnit Jordán, je naší povinností starat se o to, aby v něm znovu nebujely řasy a sinice a čistota vody se zlepšovala. Jde také o udržitelnost téměř půlmiliardové investice, aby nebyla zčásti promarněna v nejbližších letech, byť spodní výpusť funguje. Budoucí zastupitelé by to měli mít na paměti.