Na gymnázium nastoupila v šedesátých letech minulého století ve funkčním období ředitele Františka Chvály, přičemž spolupracovala s jeho dalšími třemi nástupci a skončila v době, kdy byl ve funkci ředitele Vojtěch Bubník. A jak mi jeden ze zmiňovaných ředitelů prozradil, byla to ona, která byla zodpovědna za většinu provozu tehdejšího gymnázia.

Já sám jsem paní Helenu Leberovou v její aktivní službě na gymnáziu nezažil a ani zažít nemohl, ale v rámci svých rozmluv s manžely Kantovými jsem na ni byl upozorněn právě coby na dobrou duši píseckého gymnázia. Vyhledal jsem ji tedy a z našich pozdějších setkání vzniklo téměř čtyřleté vřelé přátelství, a proto na ni rád zavzpomínám.

V době, kdy jsem začal Helenu Leberovou navštěvovat, byla již několik let téměř upoutána na lůžko v Domově pro seniory Světlo u písecké nemocnice. Měla však stále výbornou paměť a hlavně i přes toto omezení vždy zůstávala nezdolnou optimistkou. Pokaždé, když jsem ji v jejím pokoji navštívil, radostně mne vítala a zajímala se o nejnovější dění v Písku.

Také často a ráda vzpomínala a tak jsem měl možnost dozvědět se nejen o dřívější podobě píseckého gymnázia, ale třeba také jak vypadala písecká návštěva prezidenta Edvarda Beneše. Velmi často také mluvila o své nejbližší kamarádce z gymnázia, zástupkyni Blance Zemanové, se kterou, stejně jako s paní profesorkou Věrou Bezecnou, se v seniorském domě sešla.

Velký poklad měla ve svém jediném synovi Petrovi, který za ní po dobu celých sedmi let, kdy už téměř jen ležela, každý týden jezdil. Helena Leberová dostála své povaze a pověsti a do posledních chvil zůstávala veselá a optimistická.

Pro její výjimečnou osobnost bude její odkaz žít bezpochyby dál nejen na píseckém gymnáziu, ale zejména v lidech, kteří ji měli rádi, a ona měla ráda je.

Helena Leberová byla člověkem na svém místě s neobyčejnou povahou. A mně nezbývá, než se před touto skutečnou dámou hluboce sklonit a poděkovat. Sbohem, Helenko! Na shledanou v lepších časech!

Petr Kreibich