Odvážné ženy na lovu polárních září a hvězdných drah. V jindřichohradecké hvězdárně nabízejí magický pohled na nebe
JINDŘICHŮV HRADEC – V pondělí 19. ledna krátce po dvacáté hodině dorazila nad střední Evropu mimořádná geomagnetická bouře a zanedlouho se objevily snímky nejsilnější polární záře nad Českem od roku 2003. Mnoha lidem se naskytl ojedinělý zážitek, který měli to štěstí zvěčnit. Andrea Fojtíková a Miroslava Nečasová jdou na věc jinak. Vydávají se fotografovat polární záře, hvězdné dráhy, komety a astronomické úkazy vůbec i do nejméně hostinných zákoutí planety. Své fotografie a zážitky doslova loví. Jejich úspěchy dokumentuje výstava krajinářské astrofotografie v jindřichohradecké Hvězdárně a planetáriu Františka Nušla.
„Polární záře je nepředvídatelná, jakmile se roztančí. A ten stres, jak bleskurychle nastavit fotoaparát, aby snímky vyšly!“ nezapře emoce Miroslava Nečasová. Obě ženy se shodují, že je třeba kopec trpělivosti a štěstí. A dodejme, že i kus dobrodružné povahy. Jejich portfolia zahrnují snímky pořízené v Namibii stejně jako za polárním kruhem. Nemalou měrou neústupnosti a srdnatosti se však musí vybavit i na Strmilovsku, Šumavě, v oblasti tmavé oblohy u Manětína nebo u Rabštejna.
Dvě cesty k astrofotografii
„Fotografování je mým koníčkem od dětství a digitalizace mi umožnila se mu věnovat naplno,“ říká Miroslava Nečasová, povoláním překladatelka. „Celá léta jsem se věnovala hlavně krajinářské cestovatelské fotografii, která mi otevřela vhled do mnoha cizích zemí, protože fotografování pro mě vždy bylo, je a bude spojeno s poznáváním.“ Poslední roky absolvovala mimo jiné výpravy za motýly a jinou faunou a florou.
Andrea Fojtíková, vzděláním pedagožka, pracuje jako úřednice v Plzni. „Hledala jsem klidový a odpočinkový koníček ke své uspěchané profesi a vzpomněla jsem si na tatínka, jak přetvářel koupelnu na černou komoru a vyvolával fotografie. Začala jsem se učit, a to nejen fotografování samotné, ale i následný postprocessing – avšak už ne v koupelně, ale pohodlněji v počítači. Jenže jako do všeho i do fotografování jsem se vrhla po hlavě a dnes trávím focením a úpravou fotografií téměř veškerý volný čas,“ říká Andrea Fojtíková.
„Vstávám v dobu, kdy většina lidí ještě spí, abych jela hodiny na místo, které jsem si vyhlédla pro zachycení neopakovatelného východu slunce. Znovu a znovu překonávám strach z výšek, když zaujatá fotografováním vyšplhám na skálu za statnými kozorožci a pak nevím, kudy dolů,“ prozrazuje o sobě v medailonu na úvod výstavy.
Postupem času však obě fotografky potkala, zaujala a pohltila astrofotografie.
Po hodině všechno zamrzlo
„Půlnoční slunce můžete vidět 20. června. Tahle fotka je focená přesně minutu po půlnoci,“ popisuje Miroslava Nečasová snímek slunečního kotouče ozařujícího nedozírnou oblohu. Vznikl v národním parku Abisko na severu Švédska – 150 kilometrů nad polárním kruhem. Místo je proslulé efektem, kterému říkají modrá díra. Nebe nad rozlehlým jezerem je téměř vždy bezmračné, a oblast je proto mekkou astrofotografů a mimo jiné destinací číslo jedna pro všechny, kdo chtějí vidět a zachytit polární záři.
Věrným průvodcem lidí, kteří propadli vášni fotografovat noční oblohu, je chlad. „Než jsem poznala Mirku, byla jsem teplomilný člověk,“ vzpomíná Andrea Fojtíková. „Představa, že jedu fotit někam na sever nějaké zelené šmouhy, byla pro mě nesmyslná. Mirka ale o polární záři pořád mluvila… Brzy jsem zjistila, že kdo jednou vidí polární záři, chce ji vidět znovu a znovu. Od té doby jsem se naučila mít ráda zimu.“
Je příznačné, že Miroslava se s Andreou poznaly právě na severu. „Potkaly jsme se náhodou během zájezdu na Islandu v srpnu v roce 2014, kde jsme se hodně naučily,“ vzpomíná Miroslava Nečasová. „Najednou jsme zjistily, že máme spoustu společných nápadů a myšlenek. Sbalíme se, jedeme, hledáme.., a baví nás to.“
Nejhorší focení bylo prý v Narviku: minus 25 stupňů Celsia, pocitově minus 35. Vydržely tam hodinu. „Když fotíte hvězdné dráhy, musíte fotografovat nejméně hodinu, abyste měly dost podkladů pro konečnou montáž fotografie. Aby se vám uzavřely charakteristické kruhy. Foťáky jsme zamotaly do šál, ale po hodině stejně všechno zamrzlo. Po návratu domů mi slezly nehty na nohou,“ vypráví Andrea Fojtíková.
Pro představu laika doplňuje, že hvězdné dráhy se vytvářejí řadou záběrů za sebou, které potom autor skládá ve speciálních programech nebo ve fotoshopu do konečné podoby snímku. Při bližším pohledu na vystavená díla však divák zjistí, že od běžných záběrů nebeských úkazů se odlišují ještě v čemsi dalším.
Jak dávat hvězdám měřítko
Co se vlastně rozumí pod pojmem krajinářská astrofotografie? Při fotografiích polární záře, hvězdných drah, Mléčné dráhy nebo komet hraje v této disciplíně významnou roli vhodně zvolené popředí, krajina, která dotváří fotografii. V posledních dnech se například objevilo mnoho snímků polární záře nad špičkami komínů, ale dojem většinou není kompletní. Krajinářská astrofotografie se zaměřuje na vztah mezi oblohou a konkrétním místem na Zemi. Popředí dává hvězdám a světelným úkazům měřítko, bez něj mohou být snímky krásné, ale zůstávají abstraktní, chybí jim příběh. Základem představené fotografické disciplíny je proto pečlivý výběr prostředí a časů fotografování.
„A štěstí,“ podotýká Andrea Fojtíková. „Byly jsme deset dní na Krétě, osm nocí jsme fotily a přivezla jsem domů jen osm fotografií. A na jediný snímek Mléčné dráhy nad Prameny jsem se vydávala pětkrát.“
Mléčná dráha je prý asi nejoblíbenější objekt, Fotografie umožňuje zachytit struktury a barvy, které pozorující člověk okem nevnímá. Stejně jako pouhým okem nevnímá veškeré barevné odstíny polární záře. „Všechny fotky jsou vyčekané. Sedíte v autě nebo v hotelu u okna, nebo jeden člověk hlídá venku, zavolá, všichni na sebe hodí, co mají, a běží fotit,“ popisuje typický průběh tvůrčího večera Fojtíková.
Ráda však fotografuje také o samotě. „Na Šumavě někdy přemýšlím, jestli budu u auta rychleji já nebo ten vlk. Ale vlk se ještě neukázal. Když stojím na louce pod těmi hvězdami, úžasně odpočívám. Manžel mě donutil, abych s sebou nosila plynovou pistoli, ale většinou ji mám někde v batohu. Ale nebojím se. V noci do Plzně na náměstí, tam se bojím.“
Co potřebují astrofotografky
Kdybychom se rozhodli hledat v odborných pramenech, jaké je základní vybavení pro krajinářskou astrofotografii, pravděpodobně bychom na prvním místě očekávali doporučení stran fotoaparátů, jejich nastavení a dalších řemeslných fines. „Všichni ale začínají tím, že se máte teple obléct,“ konstatuje Andrea Fojtíková. „Pokud je vám zima, je úplně jedno, jak máte nastavený foťák. Takže nakonec si pořídíte dokonce i vyhřívané vestičky, trička nebo vyhřívané ponožky, které fungují, dokud se nevybije baterie.“
Podle zkušeností autorek je dále důležitý chytrý mobil s aplikacemi, které pomohou například zjistit, kdy svítí Měsíc, protože tehdy nevidíte dost dobře hvězdy, kdy by se měla objevit polární záře, kudy poletí kometa a podobně. Pak teprve přicházejí ke slovu technické prostředky jako stativ (nezbytná pomůcka, neboť noční snímky se fotografují převážně na delší čas) a kvalitní fotoaparát.
„Obě používáme aparát OM1, který je vybavený funkcí zaostřovat na hvězdy,“ prozrazuje Miroslava Nečasová. „Na polární záři se nehodí, protože ta zaujme větší část oblohy a aparát nemá na co zaostřovat.“ Zbývají speciality jako takzvaná paralaktická montáž, přístroj, který pro potřeby fotografie vyrovnává pohyb zeměkoule podél osy a pohyb hvězd. Zařídí, aby na snímku byly hvězdy patrné jako body, nikoli jako dráhy. Dále si adepti astrofotografie pořizují filtry nebo vyhřívání objektivů a mimo jiné mnoho letenek do exotických destinací. Ty však nejsou povinné, práce obou autorek dokumentují, že tvorbě se lze úspěšně věnovat i doma.
Co všechno se najde na snímcích
Výstava Krásy noční oblohy potrvá ve Hvězdárně a planetáriu Františka Nušla po celý rok 2026, ale v polovině trvání se počítá s obměnou fotografií. Pokud na popředí snímků zahlédnete podivné světelné stopy v krajině, můžete hádat, zda je mají na svědomí automobily nebo noční cyklisté. Charakteristické vlnovky zase prozrazují opozdilce zkoumající správnou cestu z taneční zábavy. Ale právě i to patří k tajemnému rozhovoru mezi lidmi, Zemí a vesmírem, jak se ho autorky pokoušejí zaznamenat. „Nevadí mi ani, když mi letadla či družice protnou hvězdné dráhy,“ míní Miroslava Nečasová. „Vždyť už tak patří k našemu žití na zemi. Ale stojím-li u stativu sama za hluboké noci, jak překonat strach z tajemných zvuků a smyslových představ? Tisíce nezodpovězených otázek pod miliardami hvězd, napětí z veškerenstva – to je pro mne pravá astrofoto.“
„Při čekání na pravý okamžik se učím trpělivosti a soustředění,“ dodává Andrea Fojtíková. „Naučila jsem se zpomalit a přijmout, že ne všechno lze mít pod kontrolou.“ Na otázku, jak se jí vydařil lov na pondělní polární záři nad Českou republikou, se jen usměje: „Usnula jsem, nemám ani fotku.“

Diskuse k článku