Jdi tam, kde je lepší život…

Olga Piltoian pochází ze západoukrajinského města Krivij Rih. Starší generace Čechů jej zná ze zeměpisu jako průmyslové centrum Krivoj Rog. Olga vystudovala na Ukrajině gymnázium, pak univerzitu, stala se učitelkou angličtiny a němčiny. Tři roky pracovala v Kyjevě a před dvěma a půl lety odešla se synem do České republiky, kde už žila ve Vodňanech její sestra.
„U nás na Ukrajině je válka a já sem chtěla pro svého syna bezpečí a lepší život. Přála jsem si, aby už zahájil školní docházku jinde. Rozhodla jsem se, že pojedu k sestře do České republiky a porozhlédnu se, kde začít nový život. Když jsem přijela do Vodňan, na první pohled jsem se zamilovala. Je to tam tak krásné. Pro mě, která pocházím ze 700 tisícového města, mají Vodňany kouzlo malého městečka, v okolí jsou lesy, rybníky, v pozadí hory, každý každého zná. Okouzlilo mě to a už jsem zůstala,“ vypráví Olga při setkání v písecké kavárně u parku. „Nastoupila jsem do Faurecie jako operátorka ve výrobě.“
Olga měla štěstí, že přišla do připraveného zázemí. Sestra jí před příjezdem našla byt a pomohla najít práci. „Nejsem ajťák, takže zelenou kartu jsem dostat nemohla. Mám zaměstnaneckou kartu na dva roky, která se dá prodloužit. Synovi tak musím platit 24 tisíc korun ročně zdravotní pojištění a i já musím mít pojištění komerční,“ zmiňuje Olga, která se ve Fauercii vypracovala a dnes už působí v personálním oddělení. „Rychle jsem zjistila, že tu jsou pohodoví a přátelští lidé, čestní, ochotní pomoci,“ říká.
„Doma jsem studovala češtinu, na Karlově univerzitě jsem si nostrifikovala svůj vysokoškolský diplom, začala jsem řídit a koupila jsem si auto, ten první rok byl opravdu náročný,“ vzpomíná Olga. Dokud ale nemá povolený trvalý pobyt, o který lze žádat po pěti letech, své učitelské profesi se věnovat nemůže. „Já jsem ale v personalistice spokojená, je to práce s lidmi. Na Ukrajině jsem měla dobrou práci, ale neviděla jsem tam budoucnost pro syna. Děti jsou důležitější než rodiče. I moji rodiče mi řekli – jdi tam, kde budeš mít lepší život,“ vypráví.

Malý učitel má rád Dášeňku

„Jsme se sestrou jen dvě, rodiče zůstali na Ukrajině sami. Přála bych si, aby přišli za námi, ale to by museli být osamělí nebo nemocní, jinak to nejde. Do vypuknutí covidu jsme se vídali. Teď už skoro dva roky ne. Naštěstí mám na Ukrajině hodně dobrých přátel, kteří se postarají, kdyby rodiče něco potřebovali,“ vypráví Olga, která si musela zvyknout na změnu jednoho písmenka. Podle pasu je Olha. Zato její sestra, která má arménské jméno Šušanik, ta je v Česku prostě Zuzanka, Zuzka. „Náš tatínek je Armén,“ vysvětluje Olga. Její syn Kyril nastoupil ve Vodňanech do školy a česky se naučil velmi rychle. „Teď mi doma říká: Nemluv na mě česky, máš špatný přízvuk! Takže mám doma učitele,“ žertuje Olga. Čeština je podle ní obtížná.
„Brzy jsem pochopila, že bez pomoci to nezvládnu. Vyhledala jsem pomoc v Centru na podporu integrace cizinců v Českých Budějovicích, jenže jsem tam nemohla pravidelně dojíždět, protože jsem pracovala na směny. V té době začala s firmou Faurecia spolupracovat Anička Simotová a zajišťovala tam kurzy češtiny pro cizince. Měla jsem štěstí, že jsme se seznámily,“ říká Olga.
Anna Simotová je pro cizince v Písku důležitá kotva. Sama pochází z Litvy a v Písku žije už přes dvacet let. Právě ona organizuje s píseckou knihovnou klubová setkání cizinců a místních obyvatel pod názvem Svět v Písku. Začala tam chodit i Olga. A tím se s malým Kyrilem stali i čtenáři písecké knihovny. „Zkouším číst v češtině. Hledala jsem něco, co znám, takže jsem začala od Bulgakovovy knihy Mistr a Markétka. Syn si oblíbil Dášeňku od Karla Čapka a taky Deník malého poseroutky,“ popisuje maminka chlapce.

Ve Vodňanech jako v lázních

Kyril přijel do Česka jako prvňáček a teď už navštěvuje třetí třídu. Dělá karate a chodí do vodňanského dětského klubu Rybka. „Tam se mu moc líbí, nabízejí spoustu zajímavých kroužků, pořádají letní tábory, i mně by se to líbilo,“ žertuje sympatická černovláska. A co se synem podnikají ve volném čase? „Volného času moc nemám. Pořád něco studuju. Když už se ale čas najde, jezdíme se synem na kole, do lesa, poznáváme města v okolí, Bavorov, Strakonice, České Budějovice nebo Písek, kam dojíždím do práce. Kyril se mnou chodí i na rande,“ směje se.
Ve Faurecii začínalo ve výrobě víc jejích vysokoškolsky vzdělaných přátel, kteří se v České republice rozhodli pro nový začátek. „I moji přátelé, kteří dnes žijí v Karlových Varech. Jsou to lékaři – kardiolog a lékařka infekční specializace, pracují tam v nemocnici. Hodně ukrajinských lékařů žije i v Praze,“ zmiňuje.
Olga oceňuje na jihu Čech pořádek, čistotu a zdravé životní prostředí. V jejím rodišti na Ukrajině jsou velké železárny a to má svůj dopad. „Tady jsou to pro nás hotové lázně,“ tvrdí.

Děti pomáhají rodičům

A co ji v Čechách překvapilo? „Že je tu málo zubařů a automechaniků. U nás jsou skoro v každém domě a pracují i o sobotách a nedělích. Tady se musím objednat za dva měsíce, za tři měsíce, kdežto když jsem se ještě mohla vracet na návštěvu do Krivého Rogu, stihli jsme se synem za tři týdny všechny potřebné prohlídky. Na Ukrajině se pořád pracuje, všichni potřebují peníze. Češi se o sebe víc starají, vědí, že je potřeba i odpočinek,“ porovnává Olga. Zmínila i situaci svých rodičů, kteří jsou už v důchodu.
„Tatínek pracoval na velitelství vojenských vzdušných sil, do důchodu šel jako plukovník. A důchod má 5000 hřiven, což se v podstatě rovná jedna ku jedné korunám. Maminka pracovala na finančním úřadu a má penzi 3500 hřiven. Potraviny a bydlení jsou tak drahé, že je musíme se sestrou finančně podporovat. U nás to tak je, děti musí pomáhat svým rodičům,“ říká Olga a těší se, až skončí epidemie covidu, Kyril se zase uvidí s babičkou a dědečkem. „Můj táta má zlaté ruce, opraví všechno – od auta, přes televizi až po elektřinu v bytě. A učí dovednostem i Kyrila,“ je na svého otce pyšná.

Po stopách zmizelých vojáků

Ale i Olga má za sebou deset let obdivuhodné aktivity. Pracovala v mezinárodní expedici, kterou na Ukrajině zaštiťuje Svaz národní paměti a v Německu organizace VBGO. Ukrajinci, Poláci, Němci, Švýcaři a příslušníci dalších národů společně vyhledávají padlé vojáky první a druhé světové, ale i současné ukrajinské války. Na místech bojů se hledá s detektorem kovů, protože vojáci většinou na sobě měli osobní medailonky, lžičky nebo kovová vyznamenání. „Když se nalezené ostatky identifikují, předají se rodině. Byli vždycky nevýslovně šťastní, když se dozvěděli, co se stalo s dědečkem, kde zahynul,“ popisuje Olga činnost, z níž jí zůstali přátelé po celém světě. K této aktivitě měla i osobní motivaci. Pradědeček přežil koncentrační tábor v Osvětimi a dědeček Olgy byl partyzán. „U nás na Ukrajině je válkami a ztrátou blízkých zasažena úplně každá rodina, takže když jsem mohla pomáhat, pomáhala jsem,“ řekla.
Nakonec i opustit rodnou zemi a vydat se do světa sama s malým předškolákem, to chtělo kus odvahy. „Věděla jsem, že musím. Ženy jsou silné, když je potřeba,“ uzavřela Olga svůj dosavadní životní příběh s úsměvem. „Nikdy jsem nelitovala, ani na chvíli,“ dodala.