Možná ještě déle než myšlenka přivést na filmové plátno Hastrmana se Ondřeje Havelky drží touha zpracovat filmový příběh slavného táborského rodáka Jiřího Traxlera, legendárního pianisty, skladatele a textaře, který v roce 1949 opustil Československo a žil v Kanadě, kde v roce 2011 zemřel. Nejen o tom se Ondřej Havelka ochotně rozpovídal v rozhovoru, který vznikl o přestávce táborského vystoupení.

V táborském divadle na vás čekalo vyprodané hlediště. Nejde se proto nezeptat, jaký vztah máte k jihu Čech?

Je to vazba dosti výrazná. Moje maminka se narodila v Jiřicích u Českých Budějovic. Celé dějství a mládí strávila v Českých Budějovicích a až těsně před válkou se s mojí babičkou přestěhovaly do Prahy. A Tábor? S tím jsem sice nepřímo, ale skoro osudově spjatý díky místnímu rodákovi Jiřímu Traxlerovi. Jeho osobnosti se v posledních letech věnujeme velice významně.

Už několikrát jste prohlásil, že pro vás bylo ctí stát se blízkým přítelem Jiřího Traxlera…

Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním dobře znal. V devadesátých letech se vrátil z Kanady do Čech, jak říkám proto, aby se tam pak ještě raději vracel zpátky… Byli jsme ale spolu v neustálém kontaktu, hodně jsme si povídali a já o něm pak natočil dokument pro Českou televizi. Je to silná vazba a v podstatě ještě nekončí, protože chci na základě jeho vzpomínek natočit film. Prvotní scénář byl realizován v Národním divadle pod názvem V rytmu swingu buší srdce mé. Původně to byl film, pak jsme ho adaptovali na divadlo, a teď bych se opravdu moc rád vrátil k jeho filmové verzi. Celý příběh Jiřího Traxlera je hodně dramatický a svobodomyslný. Bylo by pro mne krásné spojit život swingaře a režiséra. Věřím, že se to podaří.

Svůj režijní filmový debut už máte za sebou a váš Hastrman sklízí po celé zemi obrovské úspěchy. Překvapil vás tak výrazný ohlas?

Ten film jsem dlouho nosil v hlavě, a dlouho to také vypadalo, že z jeho realizace sejde. Pak mi ale svitla naděje a mohli jsme ty více než desetileté přípravy zúročit. První celovečerák byl pro mne velkou výzvou a myslím si, že jsme to nakonec zvládli. Měl jsem ohromné štěstí na výborný tým. Ten koneckonců sklidil nominace na Českého lva a čtyři z nich proměnil, což je fantastické a udělalo mi to obrovskou radost. Nejvíce mne potěšil Český lev pro Karla Dobrého za nejlepší herecký výkon, protože to, co ve filmu předvedl, bylo opravdu mimořádné. Zároveň jsem doufal v ocenění kameramana Marka Diviše, protože odvedl skvělou práci. I to se podařilo. Musím připomenout, že v létě dorazí do Tábora pan Čadík se svým kinematografem a bude promítat i Hastrmana. Ty, kteří ho ještě neviděli, srdečně zvu.

Vraťme se k Melody Makers. Tuzemské i zahraniční hudební scény brázdíte už od roku 1995. Prošli jste si někdy za oněch třiadvacet let pověstnou „ponorkovou nemocí“? A co vás vlastně společně žene dál?

Víte, my jsme za celou tu dobu téměř nezměnili obsazení a udržujeme stabilní formaci, což je skoro unikátní. V roce 2000 jsme poprvé dostali dlouhodobé angažmá do velice slavného kabaretu Winter Garten v Berlíně. Trvalo to tehdy čtvrt roku a hráli jsme tam denně. Když se to celé chystalo, všichni nás varovali – nedělejte to, rozpadnete se a sežerete se navzájem. Ale stal se pravý opak a my jsme se tam ohromně stmelili. Vzniklo vřelé kamarádství, které trvá dodneška. Mám z toho úžasný pocit, protože v takhle pozitivní atmosféře se všechno dělá snáz a lépe.

Váš současný kalendář je opravdu mimořádně nabitý. Kde v přívalu veškeré té práce hledáte chvíle k odpočinku?

Je to jednoduché. Vůbec na něj nemám čas. Musím si všechno plánovat hodně dopředu, takže už teď vím, že budu mít volno deset dní v květnu, týden v říjnu a týden v listopadu. Navíc o letních prázdninách se moc nehraje, takže i tam bude nějaký prostor pro relax. Teď je to ale opravdu složité. V Mladé Boleslavi režíruji už potřetí jednu komedii a denně jezdím tam a zpátky. Do toho samozřejmě máme koncerty, a navíc jsme se v jakémsi mezičase vrátili k úspěšné komedii Zločin v Posázavském Pacifiku, kterou chceme znovu hrát. To je další věc, která mi v uvozovkách dost zkomplikovala život. Ale dvanáctého dubna budu mít premiéru a pak – tedy možná – si snad přece jen trošku odpočinu.

Můžete tedy prozradit, jak vlastně Ondřej Havelka relaxuje?

Miluju přírodu, ta mne ohromně nabíjí. Město jsem schopen snášet jen proto, že v něm musím žít a pracovat. Strašně rád jezdím na kole, plavu a hraju golf, i když ten už málo, protože vyžaduje více času. A toho se mi jaksi nedostává.