Otakar Jeremiáš se narodil 17. října 1892 do rodiny s hlubokým hudebním cítěním. Už jeho dědeček, Josef Alois Jeremiáš, se věnoval hře na varhany a výuce hudby a jeho otec, Bohuslav Jeremiáš, který přesídlil do Písku, byl významným píseckým sbormistrem a regenschorim (pozn. ředitel kúru) děkanského kostela Narození Panny Marie. Taktéž Jeremiášova matka, Vilma Bakešová, pocházela z rodu se smyslem pro hudbu a byla to ona, která v malém Otakarovi probudila zájem o hudbu. Jeho starším bratrem byl Jaroslav Jeremiáš, velice nadaný začínající hudební skladatel a klavírista, který však zemřel v pouhých devětadvaceti letech.

Po vystudování píseckého reálného gymnázia, hovorově reálky, započal Jeremiáš svá hudební studia. Jeho první hudební školou se v roce 1906 stala Česká hudební matriční škola v Českých Budějovicích, jejímž ředitelem byl jeho otec. Zde setrval však pouze rok a hned v roce 1907 započal svá studia na pražské Státní konzervatoři, kde studoval hru na varhany u Josefa Kličky spolu s teorií a skladbou vyučovanou Karlem Steckerem. Současně během studia na konzervatoři Jeremiáš studoval soukromě u Jana Buriana hru na violoncello. Z konzervatoře byl však brzy vyloučen pro nedovolenou hru v klavírním triu v Písku. Po nedokončení konzervatoře studoval tedy Jeremiáš ještě rok u Vítězslava Nováka skladbu.

Po dokončení studií roku 1910 se stal Jeremiáš violoncellistou České filharmonie, zde však pobyl pouze tři roky. V roce 1913 se vrátil na Českou hudební matriční školu, kde byl stále ředitelem jeho otec. V době kdy se na školu, kde sám studoval, Jeremiáš vracel, byl už ceněným a uznávaným skladatelem. Po otcově smrti, v roce 1918, se Jeremiáš stal jeho nástupcem v pozici ředitele školy, kde setrval až do svého odchodu z Českých Budějovic. Během svého působení v Českých Budějovicích Otakar Jeremiáš založil pokrokové pěvecké sdružení Foerster, jehož byl až do roku 1928 sbormistrem.

Jeremiáš také v Českých Budějovicích organizoval veřejný kulturní život a příležitostně řídil hudební představení v Jihočeském divadle, kde uváděl zejména sborové koncerty a velká kantátová díla, jako například Mesiáš Georga Friedricha Händela. V roce 1928 uvedl v Národním divadle svou operu Bratři Karamazovi, která zaznamenala takový úspěch, že o rok později Jeremiáš odešel z Českých Budějovic do Prahy.

Otakar Jeremiáš se hned roku 1929 stal šéfem a dirigentem symfonického orchestru Radiojournalu, v jehož čele setrval až do konce druhé světové války, tedy roku 1945. Díky jeho vedení se tento symfonický orchestr stal předním českým hudebním tělesem s všestranným zaměřením. Taktéž pohostinsky dirigoval v Národním divadle. V této době se též, téměř třiačtyřicetiletý, Jeremiáš oženil. Vzal si sólistku opery Národního divadla, (tehdy jednatřicetiletou Marii Budíkovou.

Zbytek své kariéry tvořil Jeremiáš v Praze. Po druhé světové válce byl dokonce angažován jako jeden z členů užšího vedení umělecké správy opery Zlaté kapličky, spolu s Karlem Nedbalem a Jaroslavem Krombholcem. Už v březnu roku 1946 nastal však úplný vrchol Jeremiášovi kariéry, kdy byl jmenován šéfem opery Národního divadla. Na této pozici se udržel dva a půl roku s přibližně půlroční přestávkou, kdy byl nahrazen Václavem Talichem, ale po Vítězném únoru se, na popud nového ministra kultury, Zdeňka Nejedlého, do funkce opět vrátil.

V roce 1949 však Jeremiášův kariérní vzestup přerušil silný záchvat mrtvice. Ten měl za následek, že Jeremiáš ochrnul na polovinu těla a byl upoután na lůžko. Úředně rozvázal pracovní poměr s Národním divadlem roku 1955, zůstal však nadále předsedou uměleckého poradního sboru opery „Zlaté kapličky“. Otakar Jeremiáš zemřel sedm let na to, 5. března 1962. Pochován je na píseckém Lesním hřbitově (třetí oddělení, desátý hrob).

Co ovšem rozhodně stojí za zmínku je nejen pestrý Jeremiášův život, ale také jeho rozmanitá tvorba. Jelikož Otakar Jeremiáš se sice hlásil k české „smetanovské“ tradici, ale v jeho tvorbě můžeme nalézt i moderní výrazové prostředky. Jeho díla jsou charakteristická patosem, monumentálností a vážností. Také Jeremiášův záběr v ohledu hudebních útvarů je obdivuhodný.

Mimo již zmiňované opery Bratři Karamazovi složil též operu Enšpígl, dále též melodrama Romance o Karlu IV. Nebo kantátu Píseň o rodné zemi Jeremiáš též složil hudbu k některým prvorepublikovým filmům jako třeba Loupežník, Zborov, Paličova dcera nebo první český barevný film Jan Roháč z Dubé. Osvědčil se jako schopný organizátor rozličných hudebních událostí. Byl též předsedou Svazu českých skladatelů a předsedou festivalu „Pražské Jaro“. Sepsal též dvě hudební příručky Praktické pokyny k instrumentaci symfonického orchestru a Praktické příručky k dirigování. Za své přínosné dílo získal Jeremiáš mnoho ocenění, mimo jiné například titul Národního umělce či Řád republiky.

Přínos Otakara Jeremiáše je, jak vidíme, neodiskutovatelný. Dodnes se jedná o jednoho z našich nejlepších hudebních skladatelů vážné hudby. Tento vynikající český komponista, ale nikdy nezapomněl na rodnou krajinu a město, odkud vzešel a které v něm probudilo jeho celoživotní lásku k hudbě. Celý život se do Písku rád vracel, jezdil sem odpočívat a hledat inspiraci. Proto bychom si Otakara Jeremiáše měli připomenout.