Jak si užíváte možnost „hostit“ Stanley Cup, být se synem a vůbec celou sešlost, kterou jste pro své kamarády uspořádal?
Užívám si to nesmírně moc. Ne pokaždé je takový sportovní grál v Písku a ne každý otec se s pohárem mohl pomazlit tak jako já. Je to pro mě opravdu speciální den, řadím ho mezi top pět, které jsem kdy prožil.

Jak jste prožíval letošní finálový boj NHL, který váš syn s Tampou Bay podruhé za sebou úspěšně zvládl?
Letos jsem to prožíval víc, protože v předešlé sezoně byl syn zraněný. Držel jsem mu hlavně palce, aby se dal dohromady a vůbec si finále zahrál. Což se nakonec povedlo a Stanley Cup získal. Myslím, že zaslouženě. Letos díky tomu, že syn byl nedílnou součástí celého týmu a odehrál všech 23 zápasů, jsem si to užíval podstatně víc. S manželkou jsme poctivě vstávali v jednu nebo ve dvě hodiny v noci, abychom zápasy sledovali. Od prvního kola jsme koukali na většinu utkání. Poslední zápas jsme viděli v Bratislavě, kde jsme byli na dovolené. A zápas předtím, kdy syn vstřelil v červenci první gól v NHL, jsme byli v Římě. Bylo to nádherné. Pořád jsme věřili, že se do Ameriky podíváme, bohužel současná situace to nedovoluje. Syn už dvakrát vyhrál Stanley Cup, ale ani jednou jsem to neviděl naživo.

Zažíváte tedy letos dvojnásobnou radost, když do Písku konečně Stanley Cup dorazil?
Minimálně dvojnásobnou! Jsem šťastný, že se sem pohár dostal. Všichni, a především sportovci, ví, o čem tato trofej je. Věřil jsem, že sem dorazí a moc mě těší, že to vyšlo.

Vy jste celoživotní házenkář, váš syn hraje hokej. Jak to, že se vydal ve sportu jinudy?
Bylo to celkem jednoduché. Já jsem byl jeden z posledních aktivních hráčů písecké házené, po mně se celá mužská složka rozpadla. Takže bylo jasné, že házenou hrát nebude. Navíc jsem asi osm let seděl v lavici ve škole s Milanem Mazancem, ikonou píseckého hokeje. Později zde trénoval a nabídl mi, abych kluka přivedl na hokej. Vzal jsem ho tedy na led a z těch prvních tréninků, kdy tam jen tlačil kužel, je dnes vítězem Stanley Cupu.