Během schvalování rozpočtů se jindřichohradecký zastupitel David Kinšt (Společně s Piráty) pozastavil nad výhledem nákladů na revitalizaci rybníku Vajgar. „Na rok 2027 se plánuje 0 Kč, v roce 2028 jen tři miliony na projektovou dokumentaci. Měl jsem za to, že to bude priorita a věc se bude řešit aktivněji,“ konstatoval Kinšt.

Starosta Michal Kozár (ANO) reagoval širším vysvětlením: „Revitalizace Vajgaru nadále zůstává prioritou, jenže veškeré částky, které dostáváme na stůl, rámcově přesahují naše možnosti. Nevidíme zatím cestu, jak získat spolufinancování pro tak rozsáhlý projekt. Příslušné vládní a státní programy jsou rozmělněny na menší objekty,“ argumentoval Kozár a doplnil úvahu: „Docela ale rezonuje ještě jedna myšlenka: jestli pomůže, budeme-li realizovat čistě jen rybník Vajgar. Protože problém je po celém povodí Hamerského potoku. A může se stát, že do deseti patnácti let bychom mohli být ve stejném stavu.“

Zastupitel Jan Pokorný (Hradec srdcem a rozumem), přírodovědec, který se dlouhá desetiletí na problematiku zaměřuje, myšlenku vzápětí rozvinul: „V příštím roce by se měla určit kritická místa a Hamerský potok může sloužit celorepublikově jako vzor. Protože podobná potíž je všude.“

Příliš živin, málo vody

Čtyřletý projekt, který Jindřichův Hradec uskutečňuje od roku 2024, probíhá v rámci mezinárodní iniciativy DANUBE4all financované z prostředků EU. K hlavním cílům, jak je město definuje, patří zjistit zdroje nadměrného přísunu živin, které zhoršují kvalitu vody a jsou příčinou takzvané eutrofizace (přemnožení sinic a nedostatku kyslíku ve vodě). S tím souvisí hledání cest, jak omezit tvorbu sedimentu (lidově řečeno bahna) v příštích desetiletích. „Jedině v takovém případě,“ uvádí radnice, „bude mít smysl investovat do odbahnění rybníka a jeho zpřístupnění pro všestranné využití.“

Dosavadní výsledky chemických rozborů povrchové vody a sedimentu i výsledky ichtyologického zkoumání, tedy skladby rybí obsádky (i složení ryb a jejich početnost ovlivňuje zanášení vodní nádrže), jsou do značné míry právě dílem přírodovědce Jana Pokorného, jenž působí rovněž ve výzkumné organizaci ENKI. „Stejný problém, jaký má Vajgar, sledujeme na Staňkovském rybníku. Jakmile Staňkov a vedlejší rybníky vykvetou, najednou se lidi nemají kde koupat. Podobný dlouhodobý problém je s Máchovým jezerem, ale i přehradami, jako je Orlík. A my bychom na příkladu Vajgaru mohli ukázat, jak se chovat k rybníkům a ke krajině,“ říká Pokorný.

„Když jsem byl malý, voda byla čistá – šlo do ní málo živin. Pole už byla sice větší, ale v obcích chyběla kanalizace a nebyly velké meliorace,“ vzpomíná přírodovědec. Od sedmdesátých let minulého století však podle něj přichází do vody pěti i vícenásobek živin. Zdrojem jsou rozsáhlé meliorace, napřímení a zatrubnění drobných toků i kanalizace v obcích. Vedle toho v současné době krajina vysychá a ubývá vody.

„Rybníky dnes mají málo vody, je v nich hodně živin, ale kvůli malé průtočnosti se nevyplachují,“ vysvětluje Jan Pokorný. „Ve Vajgaru se například voda vymění až za 60 dní. V důsledku jsou rybníky zabahněné.“ Právě množství živin startuje proces, na jehož konci se rostlinná biomasa usazuje na dně, hnije, spotřebuje se kyslík a vzniká takzvaný černý sediment, který produkuje metan a fosfor a postupně převládnou sinice.

Rybáři nejsou zlo

Chataři v regionu si občas stěžují, že vodu kazí rybářské hospodaření. Ale přístup typu „nechme přírodu, ať si poradí sama,“ je podle docenta Pokorného chybný. „Pokud bychom nevysazovali ryby, rybníky zarostou. Jestliže jich ale vysadíme příliš, pak například kapr sežere zooplankton. A zmizí-li zooplankton, nezůstává nic, co by žralo malé řasy a sinice. Z vody se brzy stane ,hrachová polévka.´Když naopak odeberme kapra, nastoupí tam střevličky, sumečci a další drobné invazí ryby a zooplankton sežerou taky. Rybáři mohou reagovat nasazením dravé ryby. Místní jindřichohradecká organizace se o to na Vajgaru snaží, ale vysazovat predátory je drahý špás.“

Při posledním odbahňování v letech 1990 – 1991 se z Vajgaru odstranilo sacím bagrem 330 tisíc kubíků bahna. „To znamená, že zmizelo tři čtvrti metru těch černých sedimentů,“ konstatuje Pokorný. „Víc odstranit ani nešlo, zaprvé by to bylo drahé a zadruhé by rybník byl neslovitelný. Koncentrace fosforu, což je hlavní činitel pro vznik sinic, na výtoku klesla, jenže po třech čtyřech letech se rybník opět lidově řečeno zašlemoval.“ Podle Pokorného přitom rybáři Vajgar z různých důvodů neradi slovují. „Ale rybník se má lovit – hlavně kvůli té malé rybě.“

Zanášení Vajgaru je problémem celého povodí

Dosavadní výzkumy potvrzují, že problém zanášení Vajgaru je problémem celého oblasti Hamerského potoka. Vajgar zahrnuje povodí o rozloze 200 km čtverečních až téměř po Javořici. „Je tam například Studená, která dlouho neměla čistírnu odpadních vod, odpad včetně toho z masokombinátu šel do řetězu větších rybníků, jako jsou Hejtman nebo Ratmírovský,“ podotýká Pokorný. „Bahno do Vajgaru přijde shora. Takže v Jindřichově Hradci potřebujeme nejen odstranit metr černého sedimentu, ale také zastavit přísun. Letos se v rámci projektu snažíme porozumět, co se děje na celém povodí. Vytvořit strategii, jak se podívat na Ratmírovský rybník a na Hejtman a možná z nich bahno odstranit dříve, než se pustíme do Vajgaru.“

Nesnáz přitom zdaleka nepřinášejí jen odpadní vody. „Vždycky sem budou utíkat živiny z polí. V Hřensku na Labi, jak jsem si kontroloval, odtéká ročně až milion tun vápníku, hořčíku, draslíku nebo sodíku rozpuštěných ve vodě. A původem jsou převážně z polí, z čistíren odpadních vod přichází zhruba 5 procent.“

Co se týká širšího přístupu k revitalizaci povodí je Pokorný optimistou i proto, že Jindřichův Hradec nachází společnou řeč s Rybářstvím Kardašova Řečice, které na zmíněných velkých rybnících hospodaří. A také Povodí Vltavy podle něj rozumí problému podobným způsobem.

Vypustit, nebo odsát?

Odbahnění Vajgaru v roce 1990 proběhlo díky sacímu bagru, který tehdy vyvinuli Češi společně se Švédy. „Švédové takto odbahňují svá jezera, nemohou je vypustit,“ podotýká Jan Pokorný. Technologie navíc podle něj od té doby pokročila. „Vajgar by sice vypustit šel, ale je to nebezpečné. Když byl vypuštěný Malý Vajgar v polovině 70. let, začal se hýbat jeden z domů.“ Vypuštěním se totiž odhalí staré, dílem dřevěné základy a začnou hnít.

Někdy se revitalizace Vajgaru srovnává s táborským rybníkem Jordán, který byl vypuštěn a revitalizován během minulé dekády. „Jenže Jordán je mnohem hlubší – u hráze až jedenáct metrů, sediment je hluboko,“ vysvětluje Pokorný zvolené řešení, které podle něj bylo u táborského zdroje vody akutní. „Jenže stálo přes 400 milionů…“

Odbahnění Vajgaru na počátku devadesátých let přišlo zhruba na 15 milionů, v současnosti by náklady mohly dosáhnout i sto milionů. I proto Jindřichův Hradec hledá cesty k co nejperspektivnějšímu a nejchytřejšímu řešení. Díky nové studii profesora Jaroslava Pollerta se může pustit do první dílčí akce. Jedním z faktorů, které ovlivňují biotop Vajgaru, jsou vyústění odlehčovacích komor do rybníka. Do nich se za přívalových dešťů svádějí nečistoty z dočasně přetížené kanalizace. Pollertova studie loni určila dvě z celkem šesti odlehčovacích komor, jejichž úprava by zlikvidovala osmdesát procent čistých fekálií. „To navrhujeme jako první krok, který město může udělat, aby zlepšilo kvalitu vody. Nejde ani zdaleka tak o živiny jako o hygienu,“ říká Jan Pokorný. Na Vajgaru je mimo jiné plovárna nebo veslařský klub.

„V roce 2026 bychom měli upřesnit postup, jak celé povodí spravit, a vyčíslit náklady,“ plánuje přírodovědec. Spolu s vedením města věří, že se časem vyskytnou i programy, s jejichž pomocí bude možné tak rozsáhlý projekt financovat. „Evropská unie v minulosti poskytovala na některé revitalizační akce i stoprocentní dotace. Řekl bych, že taková doba nastane znovu. Věřím, že pomoci může i Povodí Vltavy. A dále musíme jednat s lidmi i radnicemi – například tam, kde mají jen částečně odkanalizováno.“

Nakonec zmiňuje i vedlejší, nikoli však okrajový efekt mezinárodního projektu DANUBE4all, v jehož rámci celý záměr vzniká. „Měl by zahrnout i školy a vzdělávací programy. Protože máme sice vyspělá přírodovědecká zařízení, pokročilé technické prostředky, ale znalosti jdou dolů – lidé nechodí ven. Přitom vůbec nejdůležitější je věci rozumět.“