Z Novohradských hor přes Krumlov do Milevska

Ludmila Bernotová se narodila na baště mezi rybníky v podhůří Novohradských hor. Ve zdravotnictví nikdo z rodiny nepracoval. „Rodiče byli obyčejní lidé. Tatínek pracoval jako porybný u státního rybářství, maminka byla vyučená švadlena. Vyrůstala jsem se dvěma sourozenci a rodiče nám byli vzorem v pracovitosti a dodržování křesťanských zásad. Zvlášť tatínek byl usměvavý, spokojený, nikdy jsem neslyšela, že by se rozčílil nebo někoho kritizoval. Pořád byl pozitivně naladěný,“ vypráví Ludmila Bernotová. „Já jsem byla nejmladší, o osm let starší sestra vystudovala zemědělskou školu, bratr rybářskou. Mě už na základní škole v Nových Hradech bavila zdravověda, bylinky, sbírala jsem se, učila se jejich latinské názvy, chodila jsem do Červeného kříže. Rozhodovala jsem se, jestli mám jít studovat na střední škole farmacii, jenže škola byla až v Brně. Tak jsem zvolila jednodušší cestu gymnázia v Trhových Svinech, které byly jen patnáct kilometrů daleko. Už během gymnázia jsem věděla, že bych ráda šla na medicínu. Studovala jsem ji v Praze a ukončila v roce 1980,“ pokračuje lékařka.

„V Praze jsme se také seznámili s manželem Ondřejem. Pocházel odtud. Když jsem pak nastoupila v roce 1980 na interní oddělení nemocnice v Českém Krumlově, do Krumlova jsme se přestěhovali. Napřed jsme bydleli na ubytovně, pak nám dali služební byt v centru města. Byl v krásném historickém domě, ale temný a i vlhký. Nebylo to ideální zejména pro tři děti, které se nám v Krumlově narodily. Ondřejovi rodiče tehdy žili na chalupě v Kostelci nad Vltavou a jak stárli a síly jim ubývaly, rozhodli jsme se, že bychom se k nim přiblížili. Soused z Kostelce nám tenkrát přinesl časopis Jiskra, který vycházel v ZVVZ. Mě vždycky zajímalo, co se tady děje. A tam jsem uviděla inzerát na prodej domu. Tak jsme se vydali podívat na náš dnešní dům, v nynější Jeřábkově ulici. Já jsem se rozhlédla a vidím – vedle je školka, škola, pod ní poliklinika, hned jsem řekla – to berem. Ani jsme se nepodívali dovnitř. Dům je z roku 1935 a nic se na něm celé roky neopravovalo. Takže renovujeme až do letoška. Ale slouží nám dobře,“ vzpomíná milevská lékařka dál.

„Tehdy už jsem měla hotovou atestaci z interny, takže jsem na jaře 1988 nastoupila na internu a diabetologii na milevské poliklinice. Pracoval tu pan doktor Kramár, který odcházel do důchodu. Mně tenkrát připadal stařičký, přitom mu bylo nějakých sedmdesát jako mně dnes,“ směje se. „Zažila jsem diabetologii, která se s dneškem nedá vůbec srovnat. Dnes jsou perfektní pomůcky, pacienti využívají různé senzory, inzulinové pumpy, inzulinová pera. Pro nás byly pokrok jednorázové stříkačky. Dostali jsme jich asi deset a měli jsme je rozdělit mezi dvacet pacientů. Říkali jsme jim – píchejte si s tím pořád, do ztupení. To by člověk nevěřil, jak se za jeden profesní život medicína může diametrálně změnit. Péče o diabetiky a medicína v České republice vůbec je dnes na vysoké úrovni,“ říká usměvavá žena. Nějaký čas pracovala také jako závodní lékařka Jitexu.

Na začátku byla prázdná kartotéka

Přišel rok 1989 a objevily se nové možnosti. „Když začala privatizace, řekla jsem si, že bych jako privátní praktik měla větší možnosti uplatnění. V létě 1991 jsem odešla na další mateřskou dovolenou, kterou jsem kromě péče o děti využila k přípravě na atestaci z všeobecného lékařství. V únoru 1993 jsem otevřela privátní ordinaci praktického lékaře a internisty, pracujícího mimo polikliniku. Počáteční stav mých pacientů byl nula, protože jsem zakládala zcela novou ordinaci a nový obvod. Od začátku jsem ale měla k dispozici ultrazvukový přístroj, který v té době býval spíš jen v nemocnicích. Budovu bývalé veterinární správy jsme koupili se závazkem, že tu do tří let vybudujeme lůžka pro nesoběstačné seniory. A to jsme splnili. Začali jsme třílůžkovým pokojíčkem. Dnes činí kapacita 33 klientů.“

Manželé Bernotovi vychovali pět dětí, dva kluky a tři děvčata. „Na mateřské jsem se moc neohřála. Nejvíc si mě užil první syn Martin, protože za 16 měsíců po něm se nám narodila Maruška a s nimi jsem byla dohromady doma tři roky. Později jsem si to už nemohla dovolit, zvláště u posledního Ondřeje. To už jsem měla svoji ordinaci a pacientům jsem slíbila, že se o ně budu starat 24 hodin denně a 365 dní v roce. Pacienti, kteří ke mně přicházeli, to byli hrdinové. Museli si v poliklinice říct o kartu a přenést si ji ke mně. Vyslechli si přitom ledacos. Některé poznámky na poliklinice nebyly kolegiální. Já jsem se starala, jak jsem slíbila. Pamatuji si, že jsem už těhotná s posledním dítětem jela na návštěvu k pacientovi i nad ránem. Myslím, že první dětská lékařka mimo polikliniku paní doktorka Bolková ty začátky taky neměla úplně jednoduché. Z praktiků se první osamostatnil doktor Kahoun v Kovářově, já jsem byla druhá. Poliklinika nás tak trochu vnímala jako nepřátele.“ Ludmila Bernotová je ráda, že tohle všechno už je minulost a dnes Humanika má s kolegy na poliklinice dobré, korektní vztahy.

V začátcích Humaniky absolvovala první kurz hospicové péče v Čechách a také druhou atestaci z vnitřního lékařství. Na další mateřské v roce 1994 byla jen velmi krátce, protože ve zdravotnickém zařízení se nemohlo zavřít. Koncem roku pak odjela za podpory rodiny a zastupující kolegyně na měsíční sonografickou stáž do Švýcarska. Byla to odměna za prvenství v sono kvízu během vzdělávacího sonografického kurzu v Praze.

Jak šel čas

Zdravotnickému zařízení Humanika ale brzy přestávaly prostory v Jarlochově ulici stačit. Lékárnu později zřídili v domě v Sokolovské a v roce 2012 pro lékárnu i ordinaci lékařky otevřeli novou, prostornou a bezbariérovou budovu ve vnitrobloku.

„Lůžkovou částí Humaniky prošlo dodnes kolem 500 pacientů, staráme se převážně o obyvatele Milevska a Táborska. Máme 22 zaměstnanců, ne všichni jsou na plný úvazek, šest studentek na dohodu o provedení práce. Fluktuace je u nás minimální a opakovaně se stalo, že se k nám zaměstnanci i vrátili. Mozek toho podniku byl vždycky manžel. Měl nápady, co pořídit, a hlavně se nebál. Na všechno jsme měli úvěry a splácet budovu nebylo z počátku vůbec jednoduché. Sice jsme měli od města velkou úlevu v tom, že splátky byly na deset let, ale my jsme spláceli i ultrazvuk. Kolikrát jsme tehdy neměli ani na plat sestry, takže nám Ondřejova maminka půjčovala z důchodu,“ zavzpomínala lékařka.

Že by Bernotovi letěli někam na dovolenou, o tom si mohli léta nechat jen zdát. Rádi ale vzpomínají na třítýdenní pobyt na Istrii, kde jim půjčil domek u moře Ondřejův strýc ze Slovinska. „Tam má Ondřej kořeny. Bylo to na začátku devadesátých let, kdy jsme měli tři děti. Jinak bychom si takovou dovolenou nemohli dovolit,“ vzpomíná Ludmila. „Jezdívali jsme také na akce, které byly dílem církevní. Diecéze České Budějovice, Linec a Pasov organizovaly mezinárodní letní tábory pod stanem třeba u jezera Attersee, to bylo moc pěkné. Ranní rozcvička, program, děti mezi sebou pořád soutěžily v různých sportech. Naše děti se na to vždycky těšily. Jednou jsem si taky vysnila, že bych chtěla jet po rakouské straně hranice na kole v místech, kam jsme se dřív z Novohradských hor jen koukali. Byli jsme absolutně nepřipravení, táhli jsme na kolech těžký stan, vodu, tři děti. Sen se mi splnil, ale bylo to hodně náročné,“ směje se.

Děti dělají Bernotovým radost

Co dělají děti Bernotových dnes? „Oba kluci vystudovali medicínu, Martin působí v Kosmonosech u Mladé Boleslavi, je primářem na gerontopsychiatrii, nejmladší Ondřej už ordinuje se mnou. Když jsem ho čekala, bylo mi 39 let. Na tehdejší poměry jsem byla dost stará matka, dneska bych vlastně byla mladá maminka… Druhá v pořadí Maruška je původně vyučená zlatnice, v Písku vystudovala střední restaurátorskou školu, pak v Praze na chemicko-technologické bakalářský obor restaurování kovu a šperku a teď jsme před pár dny byli na její promoci na ekonomické vysoké škole, kde si ještě přibrala ekonomii v uměleckém prostředí. Anežka žije ve Francii, studovala filozofickou fakultu obor angličtina a francouzština pro technické účely a pokračovala v Paříži a v Touluse. Dnes pracuje pro Airbus. Čtvrtá je Ludmila, ta je farmaceutka a vždycky nám hlásila: „Nemyslete si, ve vaší lékárně pracovat nikdy nebudu!“ Studovala biomedicínu na ČVUT, pořád pokračuje ve studiu a pracuje u Rosche v oboru laboratorní techniky.“

Ludmila a Ondřej Bernotovi mají také čtyři vnoučata a páté na cestě. „Když se poštěstí, že jsme všichni u štědrovečerního stolu, tak říkám: Děti, to je pro mě ten nejkrásnější vánoční dárek. Nic víc nepotřebuji,“ prozrazuje lékařka.

V ordinaci s nejmladším

S Ondřejem juniorem dnes provozuje maminka zdravotnické zařízení. „Jsme jedna ordinace se dvěma lékaři. Respektujeme požadavky lidí – kdo chce k doktorce, kdo k doktoru… Čekárnu máme společnou a sestřičky pacienty nasměrují. Registrováno máme přes dva tisíce pacientů. Provádíme pracovně lékařskou péči, interní a ultrazvuková vyšetření, současně sloužíme pro lůžkové oddělení. Ordinace praktického lékaře je akreditovaná a vyškolilo se v ní sedm nových praktických lékařů. Poskytujeme stáže studentům medicíny v tomto oboru, sestrám i pečovatelkám. Ondra už má atestaci z všeobecného lékařství a výhled, že jednou celý provoz převezme a bude pokračovat v našem díle,“ zmínila Ludmila Bernotová.

Jaké mají Bernotovi další plány? „Stále přemýšlíme, že bychom rozšířili kapacitu. Chtěli bychom zkvalitnit prostředí. Jsou taky potřeba skladové prostory, prádelna, i sušárnu bychom potřebovali. Patro k Humanice přistavovat nelze, staticky by to nebylo vhodné, spíš tedy přistavět další objekt.“ Humanika sice není domov se zvláštním režimem, jejichž potřeba dnes akutně roste, jak se lidé dožívají vyššího věku a mívají Alzheimerovu chorobu nebo stařeckou demenci. „V seniorských zařízeních se běžně stává, že pacient přijde a když se mu stav zhorší, tak už tam zůstává, protože si zvykl. A z domova pro seniory se de facto časem stane zařízení se zvláštním režimem,“ zmiňuje lékařka a nevyhýbá se ani otázce, jak dlouho sama plánuje pracovat. „To ukáže můj zdravotní stav a okolnosti. Chci pracovat do té doby, abych tu neškodila. Dokud budu prospěšná a budu schopná držet krok s novými trendy, tak tu budu ráda. Pro mě je svátek, když můžu jet na nějaký seminář, nebo si něco odborného přečíst.“

Kdyby bylo víc času…

Jak vnímá Ludmila Bernoová ocenění od města, ve kterém se sice nenarodila, ale s manželem tu vybudovali obdivuhodné dílo? „Samozřejmě, že mě to velmi potěšilo, ale taky si říkám, za jakou cenu to bylo. Medicína s péčí o svěřené pacienty potřebuje hodně času, o který okrádám sebe a své nejbližší. Přesto se nám podařilo vychovat děti tak, že nám dělají radost a každý na jiném místě jsou užiteční svému okolí.“

Co by paní doktorka dělala, kdyby ten čas měla, nad tím se zamýšlela vzápětí: „Chodila bych cvičit, to mě vždycky bavilo. Učila bych se francouzsky, abych se mohla domluvit s francouzskou částí rodiny, protože manžel Anežky je Francouz a jejich děti vyrůstají ve francouzském prostředí, i když na ně maminka mluví česky. Nebo bych chodila někam zpívat. Taky bych cestovala. Lyžovat jsem začala v pětapadesáti letech. A když jsem si myslela, že už to dobře umím, a tak jsem velice nepěkně upadla a zrušila jsem si levé koleno. Naštěstí mi jeden pan doktor v Praze koleno zachránil. Když jsem se chtěla na operaci objednat, tak mi řekl – to se nezlobte, na to už jste hodně stará. A já jsem řekla: Pane doktore, ale já s lyžováním teprve začínám! Na to řekl – ženská, no tak přijeďte. A udělal mi koleno parádně.“

„Slavnost v kostele svatého Jiljí byla skutečně mimořádná. Prostory byly nádherné a koncert výjimečný. Doprovodil mě Ondřej a část rodiny. Takových zážitků člověk za život moc nemá. Potěšilo mě to, ale myslím, že nedělám nic mimořádného. V Milevsku se všichni praktičtí lékaři snaží a pracují velmi dobře. Já se snažím dodržovat dobré mezilidské vztahy a medicína mě baví. Těší mě si s lidmi i popovídat, nevidět jen choroby, ale člověka,“ vyznala se Ludmila Bernotová.