Váš otec Luboš Dobrovský byl významným českým novinářem, politikem, překladatelem a také členem disentu. Co obnášelo vyrůstat v rodině disidenta?

Táta koncem 60. let pracoval v Československém rozhlasu jako zahraniční dopisovatel v Moskvě. Projevil nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, takže ho brzy z rozhlasu vystrnadili a musel se živit v dělnických profesích. Stal se součástí disidentského jádra okolo Charty 77. Tím jsme stále zažívali riziko, že ho při nějaké příležitosti seberou. Mně bylo v období Charty deset let a bráchovi sedmnáct. Bratr nemohl studovat ani střední školu, takže se šel učit krmičem hospodářských zvířat. Já už jsem měl trochu víc štěstí, protože jsem se na gymnázium nějak dostal. Kontinuální tlak, který byl vyvíjen ze strany moci, byl v rodině velmi silně vnímaný. Žili jsme ve strachu, že nám tátu zavřou, absolvovali jsme domovní prohlídky. Myslím si, že táta hodně bojoval s vlastní psychikou, aby to nějak zvládnul, aby to rodina neodnášela. Na druhou stranu ale věděl, že stojí za to žít v pravdě a nepodlehnout pokušení jít s normalizačním proudem.

Vystudoval jste FAMU. Jaký moment rozhodl, že se vydáte cestou podnikání?

Jsem vystudovaný filmový zvukař, FAMU jsem absolvoval v roce 1993. S kamarády jsme postavili moderní zvuková studia Cinemasounds podle britského vzoru, kde se dělaly filmy jako Renčova Válka barev nebo Svěrákova Jízda. Následně pak studia Soundsquare, která se podílí na většině vznikajících filmů u nás. Později, protože jsem měl zkušenosti ze stavby studií i s architekturou, jsme s kamarády založili malou developerskou firmu. Narazili jsme na investora, který byl ochoten uvěřit našim prvním projektům. Nakoupili jsme pozemky na Praze 6 a připravovali projekty do stavebního povolení a územního rozhodnutí a přeprodávali je dalším developerům, případně je realizovali a prodávali koncovým zájemcům. Tak jsme získávali peníze na další projekty. Dařilo se nám, s projekty jsme získali i různá ocenění v soutěžích, třeba za fasádu roku, nebo ocenění Best of reality 2012 za projekt v Bubenči.

Zrekonstruoval jste taky roubenku v osadě Hubov u Nadějkova. Působí dojmem jako z pohádky. Jak jste se k tomuto objektu dostal?

S mojí paní jsme se v určitém čase začali rozhlížet po chalupě ke koupi. Chvíli jsme hledali a pak mi ukázala inzerát na jakousi ruinu chalupy kdesi u Nadějkova. Za dva dny jsem tam jel s paní z realitky a za další dva dny jsem to koupil. To bylo v roce 2013. Pak jsme usedlost dávali čtyři roky dohromady a na moje padesátiny jsme ji kolaudovali. Byla to velká anabáze. Oslovil jsem architektu Lenku Míkovou, se kterou jsme spolupracovali už dříve a začali jsme připravovat projekt. Původně jsme mysleli, že to bude rekonstrukce, ale pak se ukázalo, že stav objektu je neudržitelný, takže jsme chalupu přestavěli prakticky jako novostavbu a rekonstruovala se jen stodola.

Na Nadějkovsko jste tedy zavítal až s příležitostí koupit tu nemovitost k druhému bydlení?

My jsme do tohoto kraje jezdili už dávno předtím. Máme kamarády nedaleko Monínce, takže jsme kraj znali a máme to tu rádi. To, že byl inzerát zrovna odtud, byla náhoda, ale přišlo nám fajn, že budeme blízko kamarádům, máme blízko na golf a na lyže. Je to blízko i do Tábora a Milevska. Zároveň je to takový trochu opuštěný trojúhelník mezi Milevskem, Táborem a Prčicemi, kde nejsou velké silnice a jsou tady jen úzké kozí stezky. Baví nás, že tady není ještě silně rozvinutý turismus. Takhle jsme se sem dostali a nelitujeme.

Teď nedaleko rekonstruujete historický mlýn Práchovna. Zjišťovali jste si jeho historii?

Máme udělaný kompletní stavebně historický průzkum. Zmínky o tom, že tam nějaký mlýn byl, jsou už od roku 1600, ale dnešní hlavní budova mlýna je z roku 1829, stodola je až z roku 1947. Předtím, než tam stála tato kamenná budova, stál na místě pravděpodobně roubený mlýn, který se zřejmě několikrát přestavoval. Výklady, proč se tomu říká Práchovna nebo Prachárna, se rozcházejí. Bližší je mi vysvětlení, že se tam mlely komponenty na střelný prach během třicetileté války. Druhý výklad je, že se tam dralo peří a od toho snad ten prach.

Víte, kdy naposledy se v mlýně Práchovna mlela mouka?

Mlýn přišel o licenci v roce 1937, ale odborníci si myslí, že tam dál mleli pro vlastní potřebu. Spíš tedy vlastně šrotovali pro dobytek. Na říčce Smutná bylo těch mlýnů asi devět za sebou a každý dělal trošku něco jiného. V mlýně zůstaly pozůstatky technického vybavení, kolo se nedochovalo, ale byl tam kus hřídele a kompletní mlýnská hranice se dvěma složeními.

Máte v plánu mlýnici obnovit? Třeba k dekorativním účelům?

Dlouhou dobu jsem počítal s tím, že část vybavení zachováme, že to rozebereme, zrekonstruujeme a vrátíme. Pak jsme ale usoudili, že je dřevo příliš zničené, takže nakonec vnitřek mlýna hodně modernizujeme. Chceme ale v interiéru některé původní prvky umístit jako takové artefakty. Třeba někde použijeme násypku jako prosvětlovací objekt, z výsevníku uděláme lustr a podobně. Místo mlýnského kola vytvoříme velké kulaté okno s rámem z původního palečního kola z vnitřku mlýna.

Zaskočilo vás něco během rekonstrukce mlýna?

Úplně všechno. Všechno dřevo ve mlýně bylo zcela zničené červotočem a tesaříkem. Měli jsme představu, že obnovíme původní pec na chleba, ale když jsme ji otevřeli, byla v hrozném stavu, zdivo bylo poslepované díky mnoha změnám. Nosná stěna, na kterou je vše navázané, byla několikrát úplně vybouraná a zase zalepená, tak jsme museli se statiky řešit, zda je možné vše zachovat, aby nám to nespadlo na hlavu. Dělali jsme poměrně detailní zaměření, ale po sundání omítek, se ukázalo, že stěny mlýna jsou úplně prohnuté, a nikdo dnes neví, zda to takto bylo postavené, či se to hnulo během času.

A co naopak pozitivní překvapení? Vynořily se v Práchovně nějaké „poklady z půdy“?

Zajímavostí je, že v archivech se našlo stavební povolení na stodolu. Ta byla povolena před válkou a realizovaná kolem roku 1942. V tom stavebním povolení je zajímavé, do jakých detailů tam jsou popsané vizuální parametry stodoly. Tehdy opravdu dbali na to, aby i hospodářská stavení nějak vypadala. Jinak bohužel tím, jak byl mlýn dlouho otevřený, tak tam strašně moc věcí zmizelo – kamenné žlaby, kamenné ostění i prahy. Prostě, co se komu hodilo, to si vzal. Jediný sloup na mlýnské hranici, na kterém byl letopočet 1829, byl do třičtvrtě přeříznutý motorovkou.

Jaký máte záměr s objekty Práchovny do budoucna?

To mělo určitou genezi. První projekt jsme udělali na penzion s hospodou, velkoryse, s větším množstvím novostaveb. Pak ale přišel covid, kdy jsem se investičně podílel na jiném projektu penzionu s hospodou na Vysočině a pochopil jsem, že provozovat penzion nechci. Takže jsme celý původní projekt hodili ho do koše a celé to zredukovali a předělali spíše na individuální bydlení nebo rekreaci. Maximálně bude v chlévě možnost udělat nějaké bistro, které by sezónně sloužilo turistům, cyklistům a podobně.

Jak reagují místní lidé na vaše projekty?

Stále se lidi z okolí ptají. Například z Vratišova by chtěli, aby tam byla ta původně zamýšlená hospoda a mohli tam chodit na pivo. Okolo naší chalupy v Hubově taky chodí lidé na procházky a vyjadřují se pochvalně. Moc mě ale mrzí situace v obci Nadějkov obecně, kde je to jaksi rozdělené na dva nesmiřitelné tábory. Jsou tu lidé, kteří jsou řekněme rozumnější, progresivnější, zajímavější a jsou tady lidé, kteří jsou prostě zarostlí v nějakých starých pořádcích.

A jak projekt rekonstrukce mlýna vidí vaše nejbližší rodina? Podporuje vás?

Já nevím, Danielo, podporuješ mě? (volá Pavel Dobrovský se smíchem na svou ženu, která dělá, že to raději neslyšela). Moje žena si myslí, že jsem se zbláznil, ale jinak mě vlastně podporuje. Jediné, co je na tom opravdu blbé je, že jsem v kontinuálním stresu z finanční náročnosti. Jinak mě moc baví dávat nový život starým objektům. Ale zrovna Práchovna je opravdu velký oříšek. Časově mě limituje jen čas mého života, rád bych se dokončení rekonstrukce dožil, ale čím déle stavba trvá, tím je dražší. Nechci rekonstrukci protahovat, protože čas jsou peníze.

Simona Šitnerová