Proč zrovna Keňa? Asi to není nejvyhledávanější země na světě…

V roce 2016 jsem dostal možnost natočit dokument pro jednoho Belgičana, který tam žije už spoustu let. Kontakt proběhl přes pána z Klatovska, který dělal u jedné cestovky. Na něj se nakontaktovala firma, že někdo chce do Evropy natočit dokument o tom, co tam ten Belgičan dělá. On psal knihy o Africe, pomáhal tam a chtěl to posunout ještě dál. Tak to vlastně začalo.Vy jste měl s natáčením zkušenosti?

Vy jste měl s natáčením zkušenosti?

Já jsem se věnoval natáčení již delší dobu. Dřív jsem svůj materiál hodně nabízel cestovkám, když v devadesátých letech začínaly. Chtěly sem dostávat informace o tom, jak to v zahraničí vypadá, protože Češi to za komunistů v cizině moc neznali. Natáčely se tehdy videokazety, které putovaly do rukou budoucích zákazníků z cestovek. Natáčením videí jsem se dostal do této branže. Už na vojně jsem působil jako promítač, takže jsem měl filmy rád. Nějaké oko kameramana jsem pochytil a točil takzvané filmové osmičky. To už asi dnešní generace nebude ani vědět, o co jde. A díky tomu jsem se dostal i k zakázce na film z Keni. Zmíněný Belgičan Benny Market to tehdy celé zafinancoval s tím, že z toho asi moc mít nebudu. Spíš se podle něj mělo jednat jen o zkušenost s tím, že mi zaplatí pobyt.

Měl jste chuť se do Afriky za těchto podmínek vydat?

No toužil jsem se tam podívat. Mě vždy bavilo jezdit do nových míst. Celkově měl vzniknout zhruba dvacetiminutový snímek pro Bennyho přátele do Belgie. On pak na základě toho filmu mohl ve své rodné zemi získávat finance. My jsme se v Keni spřátelili a tehdy jsem se ho zeptal, zda bych mohl udělat i českou verzi. Řekl jsem mu, že mám v Česku spousty známých, kteří by mohli ten film nadabovat. Vznikl tedy film, který se jmenoval Drsná něžná Keňa. Oslovil jsem moderátora Českého rozhlasu Petra Jančaříka a ten komentář k dokumentu o Keni namluvil. Jak se tam žije, proč se tam žije, kolik je tam obyvatel a jaká je tam sociální politika. Líbí se mi, že nikdy netočíme filmy o tom, jaká je tam bída a chudoba. Ona tam ve skutečnosti není, je tam pouze skromnost a jinak se tam žije. Když jsme se pak s Bennym Marketem loučili, tak mi řekl, ať zopakuji větu: kwaheri hapa kenya. Já jsem se ho zeptal, co to znamená a on znovu řekl, ať to zopakuji. No a když jsem to zopakoval, tak mi prozradil: Teď sis krásně zadělal na to, že se budeš muset vrátit. To je totiž jejich slib: Vrať se do Keni, miluješ Keňu. Toužím se vrátit zpět do této země zaslíbené.

Co následovalo pak?

Musel jsem se tedy vrátit do Keni. Když má kamarádka Ilona Zajícová viděla ten film, tak mi řekla, že bychom mohli oslovit jejího kamaráda Bohdana Tůmu, což je u nás jeden z nejlepších dabérů. Řekla mi, že kdyby ten film viděl, tak by nám mohl pomoct s tím něco dál udělat. Když Bohdan Tůma viděl první film, tak řekl: natočte něco normálního, něco takového, co běžná televize netočí. Vy máte možnost se dostat mezi domorodce, tak toho využijte. Bude-li se mi ten film líbit, tak se určitě za výhodných podmínek domluvíme. Zároveň nám Bohdan Tůma slíbil pomoc se střihovou režií. Tak jsme se do toho pustili a nazvali jsme náš druhý film Kwaheri hapa kenya, tedy Návrat do Keni. Vrátil jsem se tedy do Keni a natočil jsem film, který pojednává o tom, že tam hrozí přírodní katastrofy, tornáda a my se s belgickým kamarádem ztratíme a navzájem se hledáme. Máme tam spolu do určitého termínu zachránit školu, která potřebuje naši pomoc. Vzniká tak napínavý příběh o hledání a zároveň i dokument o daných místech, takže je to i poučné. Po tomto úspěšném filmu jsme natočili další pokračování, kde už si hlavní roli zahrála Ilona Zajícová.

O čem třetí příběh pojednává?

Natočili jsme příběh dvou rozdílných žen. Jedna je fotografka, která letí do Keni vydělat peníze a touží se podívat na slavné safari. Pak ve vesnici potká matku, která ji zaujme tím, že je šťastná i přesto, že nemá nic, žije v chudé chýši a má šest dětí. Fotografka tak sleduje její život a snaží se s ní navázat kontakt. Vzniká nerozlučné přátelství dvou žen, bohaté ženy a chutné matky z Keni. Matka se jmenuje Karembo, takže jsme nazvali film Karembo, matka Keni. Tam divák vidí, jak to vypadá, když člověk nemá vůbec nic a jak se dokáže uživit. Film ukazuje, že člověk může být šťastný jenom z toho, že kolem sebe má šest zdravých dětí a absolutní základ v podobě střechy nad hlavou a obyčejného jídla. Ukazuje i takovou tu tamní bezstarostnost a spokojenost. Je známo, že když má v Keni někdo chýši na jakémkoliv pozemku, neplatí daně a nikdo po něm nic nechce. Stát mu nic sice nedá, ale také po něm nic nechce. My jsme v realitě s touto rodinou žili skoro měsíc, odměnou pak pro natáčenou rodinu bylo to, že jsme jim postavili novou chýši. Velký kus práce odvedl také můj belgický kamarád Benny, který napsal scénář a natáčení připravoval celý rok. Není to zrovna jednoduchá záležitost. Ten příběh je opravdu na slzičky a hodně pojednává o přátelství. V Keni vidíte dům bohatého člověka a vedle je chýše, přitom oni spolu dokáží krásně žít. Lidé ve vesnicích jsou na to zvyklí a vzájemně se neponižují. Ten dům bohatého je otevřený a chudý člověk tam nic neukradne. Ten film je i drsný, žena, aby uživila svou rodinu, tak musí dělat tvrdé práce. Například tahat těžké kameny. A filmová fotografka z Evropy, reálně Ilona Zajícová z Mirovic, si to zkouší celý měsíc s ní.

Pro Ilonu Zajícovou to byla první zkušenost s herectvím?

Ilona Zajícová: Určitě, já jsem nikdy nic podobného nedělala. Musím se přiznat, že tehdy tam vzniklo takové přátelství, že jsem se smířila s tím, že tam ten jejich život žiji. Pro mě to nebylo o tom, že něco hraji, že někdo něco točí. My jsme spolu opravdu žili tak, jako kdybych tam byla odjakživa. Celé natáčení bylo opravdu hodně náročné.
Pavel Justich: Protože jsme chtěli, aby nám matka Karembo opravdu ukázala, co všechno dělá pro to, aby uživila děti, tak šla sbírat staré flašky od vína a kokosové slupky, které se potom nějakým způsobem zhodnotí. Ona to prodá člověku, který z toho vyrábí různé náramky, skleničky a podobně. Měla se točit scéna na smetišti, venku bylo padesát stupňů a ona tam v těch jejích bačkůrkách sbírala odpadky. Byla trochu otázka, jestli tohle točit nebo ne. Bohdan Tůma nám už dříve říkal, ať nikdy nic nestříháme, že když už je ta možnost, ať natáčíme vše. Museli jsme dávat velký pozor, protože šlo fakt o zdraví. Hodinu jsem Ilonu přesvědčoval, aby opravdu šla na smetiště a sbírala tam odpadky.
Ilona Zajícová: Bála jsem se, že tam na něco šlápnu, že chytnu nějakou infekci. Tam nemocnice a doktoři prostě nefungují. Nebyl až takový problém něco na tom smetišti něco sebrat, jako spíš to, že se o něco říznu nebo škrábnu. Já jsem tam ten rok byla poprvé a hned jsem točila takový film.

Jak natáčení skončilo?

Skončilo to tak, že jsme den před odletem začali natáčet scénu loučení. Matka Karembo totiž v tom filmu umožnila fotografce skrze své přátele navštívit její sen, tedy safari. Všechny ty filmy jsou i o tom, že jsme se snažili zachytit krásnou scenérii, kterou Keňa nabízí. A loučení bylo tak autentické, že jsme tam brečeli všichni. Film pak podkresluje nádherná hudba Pražského symfonického orchestru.

Jak se na takovou cestu a natáčení shání peníze?

My jsme paradoxně měli pouze jednoho sponzora. Krom toho Belgičana jsme se v jedné nepomucké firmě svěřili s tím, že jezdíme do Afriky a že tam točíme filmy o životě lidí v Keni. Následně pak filmy promítáme a z vybraných peněz z těchto projekcí pak cestujeme do Keni znovu a kupujeme jim tam pomůcky do školy, kterou máme pod patronací a o kterou se staráme. Nakupujeme základní věci – tužky, papír, chemikálie na čištění vody. To je cíl naší malé rodinné expedice. Když máme možnost točit, snažíme se pomáhat. Sponzor se mě zeptal, kolik potřebujeme peněz na další cestu, tak jsem mu řekl, že ani tak nejsou potřeba peníze na cestu jako na filmovou techniku. A oni nám za půl milionu filmovou techniku nakoupili. Takže už točíme na opravdu kvalitní techniku.

Co váš poslední film?

Ten se jmenuje Mwambaya a je čtvrtý v pořadí. Ovšem předtím měl vzniknout ještě jeden. Ten se měl jmenovat Život keňských ulic. Měli jsme natočeny zhruba tři čtvrtiny a pak nás vyhnali teroristé. Jeli jsme na ambasádu vyřizovat do Nairobi jednomu známému papíry. On se chtěl podívat do Evropy. To byl leden 2018, kdy byl v Keni atentát. Byl o tom i film Oko v oblacích. My jsme tam byli právě v tomto období. Takže nás vyhnali teroristé, vrátili jsme se domů a nakonec jsme sem ani toho kamaráda nedostali. Museli jsme být navíc čtrnáct dní zavřeni v hotelovém komplexu, kde se místní snažili turisty z Evropy ochránit. My jsme pak z Nairobi zdrhli a vrátili se nějakých 1500 kilometrů do městečka Mnarani – Kilifi, kde jsme sídlili. Naučili jsme se tam docela dobře svahilsky. Zjistili jsme, že nás lépe přijmou, když budeme mluvit svahilsky než angličtinou, která je tam jinak hlavní řečí.
Posledním filmem je tedy Mwambaya – Ztracený v Africe. Je natáčený podle skutečnosti. Benny sehnal příběh o jednom chlapci. Kdysi nějaká mise končila v Keni se svou prací a všichni letěli pokračovat do Ugandy. Jeden člen z té mise tam zůstal s tím, že si ještě pár dní odpočine. Do cesty se mu připletl malý kluk, který přišel k hotelu. V Keni je to běžné, že malé děti chodí k hotelu žebrat. Člen mise pak od kluka začal zjišťovat, jestli se neztratil. On ale utekl z domova, z daleké džungle, protože chtěl vidět, jak vypadá moderní svět. To měl možnost vidět právě v Kilifi. Viděl, jak vypadá auto, jak vypadají bohatí lidé a podobně. Ten kluk se ovšem tomu členovi mise nepřiznal k útěku z domova. Až postupně se dozvídal, jak to doopravdy bylo a rozhodne se, že s klukem půjde a začne hledat jeho domov. Začíná tak dobrodružství, kde už jde trochu o život.

Jak se vám točil ten poslední příběh?

To bylo hodně náročné. Točilo se v padesáti stupních. Dopadli jsme tak, že jsme měli popáleniny prvního stupně a asi v druhé polovině natáčení jsme já a Benn mířili fofrem do nemocnice v Nairobi s roztrhanými zády. Točili jsme i u šamana, který nás léčil. O Benna jsme měli strach, jestli to přežije. Právě šamani nás potom dokázali vyléčit. V tom filmu jsou úžasné autentické záběry.

Stále spolupracujete?

Ilona Zajícová: Já jsem letěla dvakrát. Potřetí už ne. Když jsme se tam vraceli podruhé, tak nás potkala taková neblahá věc. Já mám hrozný strach z letadel, takže si beru na létání různé prášky. My jsme přesedali v Etiopii a letadlo pak letělo dál. Když jsme se vrátili domů, dozvěděli jsme se, že letadlo cestou spadlo. Pak začali stahovat tyhle typy letadel a já jsem neměla odvahu znovu letět. Kdybychom tedy pokračovali dál a nepřestupovali, tak už jsme tu nebyli. Pak jsem se tam chtěla strašně vrátit, ale strach byl silnější.
Pavel Justich: Čekali jsme v rámci přestupu asi dvanáct hodin. Ráno ve zprávách říkali, že spadlo letadlo. Tak jsme se koukali na číslo letu a bylo to opravdu to naše. Hezký zážitek to nebyl. Já jsem přišel o flešku, kterou jsem tam omylem zapomněl.

Kde se vaše filmy promítají?

Jedná se vlastně o čtyři celovečerní filmy. Nabízím projekci školám, obcím nebo různým svazům. Předvedu první film, když jsou lidé spokojení, nabídnu jim druhý. Na projekcích vybíráme vstupné, někde dobrovolné, někde klasické. Filmy nenavazují na sebe, každý má jiný příběh. Z Keni vozím i různé předměty, které předvádím na projekcích. Jeden rok jsem málem nepřijel, protože mi do tašek nacpali pětikilové mušle. Za tohle je v Keni trest smrti. Strávil jsem kvůli tomu nepříjemné chvíle na výslechu se samopalem na hlavě. Měl jsem podepsat nějakou deportaci na padesát let. Pak mě zachránily dolary. Ještě deset minut před odletem třískal chlap ve výslechovně klackem do stolu. Já samozřejmě nevěděl, co s tím, protože jsem mu nerozuměl. Takže jsem vysypal z kapes pár drobných dolarů a i kartu. Najednou začal mlátit do té karty, tak jsem pochopil, že chce zaplatit víc. Říkal jsem si, že pokud bude ten jejich bankomat fungovat, jako že by na letišti mohl, mám možnost vybrat 400 dolarů na den. On za mnou šel nenápadně se samopalem v ruce, kdybych chtěl náhodou utéct. Nemohl jsem, neměl jsem doklady, neměl jsem kufr, neměl jsem nic. Nakonec se mi povedlo po stovkách vybrat 400 dolarů. On si je vzal, na výslechovně dal 100 dolarů svému kolegovi a zbytek si nechal. Co si budeme nalhávat, i jsem se trochu přimočil. Není se čemu divit, když jsem měl samopal na hlavě. Pak už jsem běžel do letadla, upocený, unavený. Je tedy o čem vyprávět a pokud by měl někdo zájem, může se mi ozvat na stránkách Solasido Mirovice. Když se lidem bude líbit první díl, slibuji, že s dalším přijedu i v originálním masajském obleku.

Co vám Afrika dala?

To že člověk tam na měsíc úplně vypne. Nemá signál, nic. Hodně nás tam naučil výraz – pole, pole, což v překladu znamená pomalu, pomalu. Je to něco jako – nevnímej čas. Naučili nás tam nechvátat.