Zostuzování každého frontového vojáka spojeneckých armád je těžkým morálním proviněním. Nestřeženou sochu maršála Koněva hanlivě počmárat a polepit blábolem slov a následně pak obalit smradlavým hadrem je smutný čin, projev slabošství a zlé vůle. Plašit aktivisty, co dobrovolně cákanec odstraňovali a vydat k potrestání hochy, kteří špinavou oponu strhli, je odvetou chatrné moci úřední. Odhánět čisté svědomí a podporovat eskalaci napětí kolem sochy, nemůže být programem radnice Prahy 6.

Ještěže nám pan Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu vysvětlil (MF Dnes 31. srpna 2019), co to bylo za neřáda, ten Ivan Stěpanovič Koněv, který si zostra a vítězně došlápl na Hitlera. A když pan Jakl tak fešně notuje o hříšném životě maršála, jistě nám také něco zarecituje o kalné minulosti svého šéfa, který horlivě nadbíhal komunistickému režimu studiem ideologicky přísně vyprofilované Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě. Můžeš někoho soudit, pokud sám netaháš bahno totality na podrážkách svých bot!

Renomovaný architekt Zdeněk Lukeš, jehož odborný názor daleko přesáhne postoj Prahy 6, je proti odstranění pomníku. Ale abychom tříšť názorů dovedli k poctivému konci, pak jedině referendum. Že bude stát pět milionů? Pouhé zabetonování lavičky Václava Havla v Dejvicích vyšlo na půl miliónu. Na Praze 6 lítají vzduchem závratné cifry…

Je to nechutné, nízké a odpuzující, chrchlat nad vojákem, který vyčistil naši vlast od nestvůr. Je to nečestné a neřestné, likvidovat výjimečnou sochu socialistického realismu (jedinou v Praze) a chovat se přitom nadutě jako kádrovák minulého režimu. Je to drsné, lepit na památník nové nápisy, ale budiž. Ovšem k pravdě blíž se nikdy nedostaneme fačováním sochy.

Odstranění pomníku dřevorubce (původní profese Koněva), který rozmlel hitlerovské hordy tyranů oblaží zbytek žijících nácků a zlomí srdce posledním dýchajícím vojákům na straně spojenců.

Tohle hazardování s jednoznačným osvoboditelem Československa od nacistické krutovlády nebude mít dobrý konec. Jen zpění krev k dalšímu hněvu.

Spočítal jsem po dnešním shromáždění u pomníku kytice a dospěl k číslu 71. Květiny tu pokládali lidé, kteří ztratili rodiče v koncentračních táborech, nebo jejichž blízcí padli do rukou gestapa a zemřeli v trýznivých mukách. A také členové různých spolků. Poznal jsem bývalé vojáky, starší učitele i lékaře. Překvapilo mě i množství mladých lidí, nečekal bych tu žádné. Až na výjimky necítil jsem mezi demonstranty žádné extrémní projevy.

Řečníci mluvili věcně a předkládali fakta a čísla. Jedna žena měla chvíli sepnuté ruce a modlila se. Byli i tu křesťané. Spatřil jsem na místě i své pravicově zaměřené kamarády, kteří nemilují Koněva, ale přišli projevit vděk padlým vojákům Rudé armády. Viděl jsem urostlého muže, hromotluka, který zadržoval slzy v očích při zpěvu hymny a ty se mu skulily po tváři, až když asi pět policistů nakládalo snímače plachty do auta. Vybíraly se peníze na pokutu do kasičky, snad devadesátiletý stařík klepající se rukou vkládal do pokladny dvacet korun. Někdo věnoval tisícikorunu, jiný se otočil k pokladně zády.

Pak jsem si uvědomil, že některé tváře jsem potkal i u památníku Díky, Ameriko v Plzni, kde jsem o západních osvoboditelích natočil dokumentární film. Komunisté opravovali dějiny a mazali stránky kronik, podaří se Praze 6 vyrovnat se jim?

PS: Na shromáždění nevystoupil nikdo z radních Praha 6, aby řádně vysvětlil plot a celty kolem Koněva a nikdo z Vojenského historického ústavu, aby tváří k davu znovu poplenil osvoboditele. Takové jsou nové dějiny zbabělosti.