„Vždycky jsem ráda pekla dorty a zákusky na svatby známých. Když jsem byla doma s malým, někde jsme si koupili kváskový chleba. Tehdy jsem si říkala, že to nemůže být tak těžké, upéct doma chleba. No, trvalo nám to skoro půl roku, než z toho vzešlo něco pořádného,“ vypráví o začátcích Adéla a dodává: „Seděli jsme doma na gauči a Vojta navrhnul, jestli si neotevřeme svoji vlastní pekárnu. Tak jsme to zkusili.“

Oba partneři počítali, že to bude koníček při zaměstnání, ale zájem předčil očekávání. A tak pečou chleba a později přidali koláče. „My jsme takoví, že si musíme být jistí, že přidáváme něco navíc, že je to lepší,“ vysvětlují, proč nenabízejí širší sortiment. Všechno je ruční práce a není v jejich silach péct víc. Navíc domeček, pekárna a prodejna v jednom, je tak malý, že už se do něj nic dalšího nevejde.

„Když to nevyjde, půjdu do práce, a prodáme to,“ vzpomíná Adéla, jak ke startu pekárny přistupovali. První hnětač a pec koupili z úspor a malé půjčky od banky. Dvanáct až čtyřiadvacet chlebů denně byl jejich skromný začátek. „První den jsme se báli, že nikdo nepřijde. Stojíme si za tím, aby všechno bylo kvalitní. Je to pak náročnější na výrobu, čas i energii,“ vysvětlují. „Proto jsme si dali název Bochník z Obory, Vojta striktně trval jenom na chlebu,“ dodává Adéla. Zákazníků ale přibývalo, po čase dokoupili další pec i hnětač.

Zákazník až z Budějovic

„Jezdí lidi z Tábora a širokého okolí, jeden pán dvakrát do týdne z Českých Budějovic,“ těší pekaře z Obory. Všechno dělají ručně, válí chleby, každý koláček zvlášť. „Tím jsou chleby i koláče každý den trochu jiné. Někdy víc nakynuté, někdy méně,“ porovnává Adéla s jinými pekárnami, kde se ruce pekařů chleba už skoro nedotknou. Možná je to právě ta nedokonalost a lidský přístup, který kupující tolik lákají. „Receptura není celá z mojí hlavy, je to asi pět různě poskládaných receptů dohromady,“ popisuje cestu ke koláčkům pekařka.

Než našla ideální poměr ingrediencí, tak to prý chvíli trvalo. „Maminky sem rády jezdí, že dětem chutná náš chleba, občas si někdo objedná více kusů na oslavu nebo catering, ale i tak jsou naší klientelou ze 70 procent důchodci. Čekali jsme opak,“ dodává.

„Mouku jsme hledali dlouho. I cestou na dovolené jsme se zastavovali v různých mlýnech a zkoušeli jsme. Nakonec jezdíme k mlynáři, který to má jako my, taky si na všem zakládá. Má sto let staré stroje po předcích a pracují na nich po generace. Vypadá to tam jako v muzeu,” říká Vojta.  „Používá jen to, co mu roste kolem mlýna a na mouce je to znát. Pokaždé je jiná, jinak saje, záleží na tom, jestli na obilí pršelo nebo ne,” dodává. „Dáváme 70 procent pšenice ke 30 procentům žita, aby był chléb nadýchanější. Jinak pouze mouka, voda, kvásek a sůl. Občas přidáme kmín, goudu, sušená rajčata nebo škvarky,“ prozrazuje Adéla.

Nejdřív vstával do pekárny v půl třetí Vojta, teď se střídají. Našli i jednu pomocnici ze sousední vesnice. Od té doby, co koupili další pec a metače, už nemusí vstávat tak brzy a občas mohou odjet i na víkend.

Přes den prodávají chleby a rovnou připravují další, které 12 hodin v chladu přes noc kynou, prohloubí se tím chuť těsta. „Nedokážeme to odhadnout. Jednou se vyprodá v deset hodin, jindy ve tři odpoledne. Jen v pátek a v sobotu je vyprodáno hned. Jednou jsme zapadali sněhem, tak jsme neprodali chleba vůbec,“ popisují Adéla a Vojtěch zkušenosti.

Obchůdek v Ratibořských Horách

„Po nákupu druhé pece jsme si říkali, jestli nezvládneme další pobočku,“ zmiňuje Vojta. Pochází z Ratibořských Hor a rozhodli se tedy nemířit do města, ale zakládat malé obchůdky u cesty. Jeden je právě v Ratibořských Horách. Možná i na tom stojí jejich úspěch. „Lidi jsou rádi, že tu je. Kritiku slyšíme jen na to, že máme rychle vyprodáno. Bereme už rezervace, nechceme dělat víc na úkor kvality,“ vysvětlují Vojtěch s Adélou. Píší na sociální sítě, když zbývá 30 chlebů, aby lidé nejezdili zbytečně.

„Pořád čekám, až dá Vojta v práci výpověď a bude jenom pekař,“ svěřuje se Adéla. „Ale já mám tak dobrou práci, že nevím, proč bych odcházel,“ oponuje Vojta: „Spíš po práci mám tady další práci, tak nevím, jak dlouho to vydržím.“

„Je to převážně radost. Tři dny si nadáváme, že jsme do toho šli, a čtyři jsme rádi. Jsou to starosti, které nikdy nekončí,“ odpovídají pekaři na otázku, co by doporučili začátečníkům. „Pokud v tom není vášeň, nemá cenu to dělat, tedy aspoň u pečení,“ shodují se.

„Lidi nám říkají, že lepší chleba nejedli, a to potěší. Finance nebyly to nejhorší, dokážeme sehnat i lidi, ale úplně nejhorší byly úřady,“ dodávají. Kvůli hygieně a nárokům ze strany úřadů byla rekonstrukce a příprava pekárny opravdu náročná. Opravy budovy provedl za čtyři měsíce Vojta se svým a Adéliným otcem.

Jak chleba správně skladovat?

„Letí voskovaný sáček, ale já uložím chleba na kuchyňské lince ukrojeným kusem na dřevěné prkénko a nechám tak,“ říká oborská pekařka. V papírovém sáčku tvrdne chleba dřív, a nejhorší je prý utěrka, vysaje úplně vlhkost. V igelitovém pytlíku se zase tvoří rychle plíseň. „Náš chleba přirozeně vysychá a nikdy jsem neslyšela, že by zplesnivěl. Zákazníci nám říkají, že jim vydrží i týden,” dodává.

Před pár dny 5. května oslavili první výročí otevření pekárny a pro samou práci na to úplně zapomněli. Stále dokola zadělávají, stáčí, dávají do ošatek, do ledničky a ráno pečou. Mají někdy dovolenou? „Jeli sme do Znojma a ubytovali jsme se ve staré pekárně. I tam jsme zkoumali lokální pekárny,” směje se Adéla. „Chceme všechno tip ťop. Ale nechtěli bychom prodávat chleba za dvě stovky,” říkají Adéla a Vojtěch. I další napady by prý były, ale není už síla.

„Apelujeme na to, aby tu vznikly nové cyklotrasy. Na statku si lidi koupí mléko, u nás bochník chleba, dole v pivovaru pivo a můžou jet domů,” zmiňují na závěr setkání.

Zuzana Királyová