Už je to 14 let, kdy vyšly příběhy s Pepou Němečkem v první knize Dáme dvóju. Tenkrát Pepa bavil nejen štamgasty hospůdek a kaváren, kam chodívá, ale pobavil i čtenáře. Jaké byly ohlasy na první knihu? A kde se vlastně vzal její název?

Pepa Němeček je osoba známá nejen v Čimelicích, ale i v okolním polesí. Je to člověk, který rád navštěvuje všechna restaurační zařízení, má rád kamarády a posluchače. Jeho úvodní věta vždy bývala: Dáme dvóju? Protože se věta opakovala mnohokrát i při našich setkáních, dostala se pak i do názvu knížky. První ohlasy byly skvělé. Kniha byla napsaná po několika našich zájezdech do Dolomitů, kam jsme jezdívali s partou a Pepík tam býval s námi. Účastníků zájezdů bylo za ta léta možná kolem stovky. Všichni Pepíka svým způsobem měli rádi. První odezva byla od těchto lidí. Samozřejmě, že se ty historky šířily už předtím, než knížka vyšla. Pak docházelo i k situacím, že někteří lidé zmiňovaní v knize, se do ní museli podepisovat nejen v hospodách, ale i na ulicích pro sympatizanty.

Proč další story Pepy Němečka vyšly až po tolika letech a právě teď?

Druhá knížka vyšla naprosto spontánně. Byl jsem znovu takzvaně těhotný dalšími příhodami, které se kupily, zároveň přitom ale vznikaly pochyby, zda v tom pokračovat, protože píšeš o živém člověku, který se pohybuje ve tvém okolí na Písecku, a navíc kamarád. Určitou roli v prodlení hrála i lenost a nedostatek času. Jsem obchodník, pořád někde na cestách. A knížka se musí vysedět, potřebuje čas. Nejsem Balzac, který psal dvacet stránek denně.

První čtenáři povídky s Pepou přirovnávali k psaní a hrdinům knih Jaroslava Haška či Bohumila Hrabala. To srovnání muselo jistě lichotit?

Srovnání, že kniha má otisky Hrabala nebo Haška, mě samozřejmě těšila, ale opravdu se v žádném případě nemohu s nimi srovnávat. V podstatě jsem jen zapisoval věci, které se děly, a možná je trochu utřídil. Podobnost je v osobě hlavního hrdiny, ta je důležitá. Pepík je reinkarnovanej Švejk, to je jasná věc. U Hrabala to je podobný způsob. Když si vzpomeneme na jeho asi nejslavnější knihu Automat svět – třeba na ´barona Prášila´ Hanťu, tak je to podobné.

Další literáti, kteří mně při čtení povídek napadali, byli Václav Koubek se svými historkami nebo Petr Šabach svou poetikou a mikropříběhy…

Určitě, Vašek Koubek i Petr Šabach jsou moje krevní skupina. Podobnost povídek nespočívá jen v tom, že hlavní hrdinové jsou dejme tomu postiženi českou pivní kulturou, ale je to i podobnými postupy či metodami. Tedy hodně přímé řeči a dialogů. Nakonec to najdeme i u Haška, kde dějová linka je opletená vyprávěním o drogistovi nebo o tom, jak někdo krade psy. Rozhodně to ale není opisování. To ani nejde.

Jak by se dal charakterizovat hajný Pepa Němeček jako člověk?

V každém případě Pepík není černobílej. Když už mám tu možnost o něm mluvit, rád bych řekl to B, které nemůžu ale nikde uvádět, ani ho nemohu psát do předmluvy. Spousta lidí říká, že tam je určitá adorace Pepíka. Děláš z něj hrdinu, říkají mi někteří. Ale! Když bude někdo psát o člověku, který je na jedné straně nesmírně vtipnej, lidově moudrej, tak zároveň nemůže psát o jeho negativních vlastnostech. Pepík je hodnej a zábavnej chlap. Dovede být ale i velice sarkastickej, malinko zloun-pošťuchovač, zvlášť když se napije. Nemůžu ale popisovat jeho negativa, protože když se mu to povede, tak je to nejzábavnější člověk v okrese.

Odkud přišel název nové knihy Pepa for prezident?

Pepík, jak jsem říkal, je známý a oblíbený kolem Čimelic. Když byla prezidentská volba, kde v tom souboji soupeřili Schwarzenberg a Zeman, tak si kamarádi z blízké vsi u Čimelic vymysleli, že pošlou Pepíka do prvního kola prezidentské volby. Vypukla podpisová akce. A z toho vyplynulo několik fantastických historek, které jsou popisovány v knížce.

V čem jsou si obě knihy podobné a v čem je nová kniha Pepa for prezident jiná?

První kniha jsou vlastně reportáže, tam jsem mnoho nepřibarvoval, nemaloval ani narůžovo, ani načerno. Byly tam popisované události, co se staly, a Pepík byl hlavní osobou. V druhé knížce jsem už pustil trochu múzy ze řetězu. Povídka je občas přibarvená. Ale ne způsobem, aby byla jó zábavná, ale příhodu dovedu do nějaké pointy, která by se Pepíkovi líbila.

Můžeme čtenářům prozradit, kam je nové historky Pepy Němečka zavedou?

Pepík je rajzovník, ten se podíval do celého světa. Jsou tam příhody třeba z Thajska, gró je ale okres, okolí Čimelic a Písek.

Obě knihy vydal Tomáš Brandejs v nakladatelství 65. pole. Jak se spolupracuje otci se synem? Šlo to hladce nebo jste měli i rozdílné pohledy, jak má kniha vypadat?

Nám se spolupracuje dobře. První knížka, kterou tohle nakladatelství vydalo, byla právě Dáme dvóju. Kolem 65. pole se utvořila enkláva Písečáků v Praze. Třeba ilustrace v první i druhé knížce nám dělal Milan Starý, taky Písečák, a další nám pomáhají nebo nějak participují. Jinak mně Tomáš do ničeho nemluvil a přesto, že je v druhé knížce zmíněn, tak k tomu nic neřekl.

Jsou v zásobě ještě další dosud nezveřejněné příběhy s Pepou Němečkem, které by mohly spatřit světlo světa?

Určitě zbyly nějaké drobečky, ze kterých by se dalo něco udělat, ale už na konci této knížky jsem se s Pepíkem jaksi literárně rozloučil. Bylo by to pak asi nekonečné a nikoho by to už možná pak nebavilo.

Je psaní o peripetiích Pepy Němečka spíš dokumentární či reportážní práce nebo se dá mluvit o spisovatelství?

U obou knížek jsem vždy požádal někoho o nějaké antré či předmluvu. U první byl přítomen haškolog doktor Radko Pytlík, otec herce Vojty Dyka. Byl tam proto, že on vlastně Pepíka dostal na stránky knížek. Napsal knihu Zvíkovské elegie a tam je poslední povídka o tom, jak hajný dělal revoluci. Je o tom, jak Pepík chytil v Čimelicích stopa a v hubertusu a holínkách jel na Václavském náměstí, kde se chrastilo klíčema. Protože byl první, kdo Pepíka objevil, tak jsem ho požádal o předmluvu. A u druhé jsem požádal slavného Písečáka, scénáristu Karla Čabrádka a profesora lesnické školy v Písku Libora Šimůnka. Karel Čabrádek píše, že se nepokouším o žádnou velkou literaturu, ale moje zásluha je v tom, že lidem, který Pepíka neznají, zprostředkovávám jeho příběhy. A je to tak, opravdu se cítím spíš tím zprostředkovatelem historek.

Bude křest knihy?

Křest knihy už byl 21. září v Klášterci nad Ohří. Knihu pokřtila skupina Visací zámek.

Proč právě Visací zámek?
Protože přeci trocha punku neškodí.