Co vše se muselo odehrát od postupu do KNBL až po úvodní rozskok prvního utkání?
Jan Čech: Bylo toho opravdu hodně, protože KNBL již je profesionální soutěž, a souvisí tak s ní spoustu marketingových a technických povinností. Pro nás postup znamenal vstup do nové éry, v rámci kterého pro nás bylo největší trefou do černého setkání a následné navázání spolupráce s Honzou Šturcem a jeho firmou Tiptop works. Nový brand klubu vzbudil obrovský ohlas basketbalové veřejnosti a v ten moment s námi všichni tak nějak začali počítat a věřit v to, že to myslíme opravdu vážně. Zároveň jsme díky mimořádné dotaci od města Písek a Jihočeského kraje dostali šanci přebudovat halu k obrazu svému, a tak máme nové koše, pracujeme na nových tribunách a naše nové logo se může vyjímat na nově zbroušené palubovce. K tomu se musel investovat přes milion korun na kamerový systém pro rozhodčí a LED perimetr, který bude sloužit k propagaci všech partnerů. V kombinaci s rozsáhlou rekonstrukcí zázemí toho bylo opravdu požehnaně.

A co se sportovní stránky týče, jste spokojen s hráčským kádrem, se kterým jste vstoupil do sezony? Mohl byste představit nové posily?
JČ: Naším primárním cílem bylo udržet jádro loňské úspěšné sestavy a doplnit je o mladé české hráče, kteří zatím nedostali příležitost, a budou tak zde mít chuť pracovat na sobě a ukázat se. To se nám povedlo v podobě Filipa Novotného, kterého zdobí především jeho trojková střelba. Ten loni oblékal dres Pardubic, kde však příliš prostoru nedostal, a tak to u něj bylo spíše o tom získat zpět ztracené sebevědomí. Zároveň jsme věděli, že potřebujeme posílit podkošový prostor. Proto jsme z Plzně na mimořádný start přivedli mládežnického reprezentanta Jakuba Kojzara, který letos oblékal dres českého národního týmu na ME U20 a pro kterého je to spíše takové oťukávání. Toho následoval 207 cm vysoký rodák z Českých Budějovic Jakub Skalička, který má velmi dobře zvládnuté individuální činnosti, ale prozatím v rámci KNBL nedostal příliš herního prostoru, a tak je to u něj jen otázka času, protože jinak tento hráč dokonale zapadá do naší koncepce. Oslovovali jsme i další české hráče, nicméně na trhu jich není tolik a úplně jsme se nechtěli pouštět do finančních závodů s ostatními týmy. Přeci jen máme nějak nastavenou klubovou hierarchii a té jsme se chtěli držet. I proto loňský kapitán Milan Špičák přešel do role vedoucího týmu, které se i díky své přirozené autoritě mezi hráči zhostil více než dobře. Možná nejdůležitější osobou se pro mě pak stal Matěj Mach, který nejenže se, také po konci kariéry z důvodu vyhřezlé plotýnky, stává plnohodnotným trenérem dorosteneckých týmů, ale zároveň odvádí velice cennou práci při rozboru soupeře pro A tým.

Jak probíhala příprava? Jak jste si věřili při nástupu do KNBL prakticky se stejným týmem, se kterým jste loni hráli 1. ligu?
Vojtěch Sýkora: Příprava letos probíhala trošku specificky, jelikož zde bylo hodně rušivých elementů, jako například Univerziáda v Chengdu, či rekonstrukce haly, a tak jsme se jako tým nesešli na tolik tréninků, jak bychom si asi představovali. Na druhou stranu jsme od začátku věděli, že do toho chceme dát všechno, protože vybojovat si KNBL je jedna věc, ale nebýt v ní za boxovací pytel a terč posměchu věc druhá. Co se týče složení týmu, tak nikdo z nás ani nepochyboval o tom, že to s naším českým jádrem z týmu 1. ligy můžeme hrát, protože si jednoduše navzájem věříme. Každý zná svoji roli a není zde nikdo, kdo by řešil individuální statistiky na úkor týmových, což právě často bývá problém u zahraničních hráčů.

Po smolně prohraném prvním utkání na Slavii následovala studená sprcha při prvním domácím utkání s Nymburkem. Čím si vysvětlujete tak vysoký bodový rozdíl?
VS: Nevím, jestli to bylo naší nervozitou z prvního domácího utkání nebo přílišným respektem ze soupeře, ale po celé utkání jsme se nemohli dostat do tempa. Nymburk na nás přijel připravený a od začátku na nás nastoupil s takovou agresivitou, kterou většina z nás nikdy nezažila, čemuž jsme bohužel podlehli. A když necháte tým takového formátu plný reprezentantů rozjet tímto způsobem, tak se to pak již velice těžko zastavuje. Samozřejmě zde byla světlá místa, avšak vždy když jsme Nymburk trošku zatlačili a snížili bodový rozdíl, tak jsme udělali školáckou chybu, za kterou jsme byli potrestáni. Nejvíce pozitivní z celého utkání proto pro mě byli naši fanoušci, kteří i přes to, o kolik skončil výsledek utkání, neustále fandili a ocenili každou naší povedenou akci.

Poté však následoval týden z říše snů, kdy jste během pár dní dokázali porazit jak venku Kolín, tak doma úřadujícího mistra z Opavy. Co se stalo a změnilo od výprasku s Nymburkem?
JČ: Nestalo se nic zásadního, jen už jsme po Nymburku věděli o čem KNBL je a co musíme změnit. A když se nám povedl v Kolíně úvod utkání, konečně jsme získali tolik potřebné sebevědomí a zjistili, že se dá hrát s každým. Troufám si tvrdit, že ač jsme měli v koncovkách velké štěstí, obě výhry jsme si za náš výkon právem zasloužili.
VS: Naprosto souhlasím s tím, co řekl Čechy (Jan Čech). Řekl bych, že nám i dost pomohl fakt, že nehrál Dalibor Fait, protože nás Kolín o to více podcenil. My přijeli výborně připraveni a jak čas utíkal a my byli stále ve hře, tak naše sebevědomí šlo nahoru, stejně jako nervozita Kolína. Druhý poločas jsme začali velice dobře a výsledkem bylo vedení po 3. čtvrtině o 16 bodů, které jsme po nepovedené čtvrté čtvrtině naštěstí udrželi. To nám dodalo potřebné sebevědomí do utkání s Opavou a za opět neskutečné podpory publika jsme si podobným stylem došli také pro druhé vítězství. Za mě byla v obou utkáních klíčem k vítězství především taktika, kterou se nám dařilo plnit, a zároveň také práce Kuby Šurýho s Filipem Novotným v obraně na ústředních hráčích soupeře – Adamu Čížovi a Jakubu Šiřinovi.

Asistent trenéra Opavy Kryštof Vlček si po prohraném zápase stěžoval: „Tento zápas byl velice specifický a soupeře jako Písek jen tak nepotkáme. Hrají hodně energicky, stále nějaké zdvojování, presinky. S tím se potkáme jenom s tímto soupeřem.“ Prozradíte recept na váš herní styl?
JČ: Myslím, že to byla kombinace několika faktorů. Míra Janovský kdysi se svým prvním ročníkem 1986 vyhrával všechny minižákovské kategorie s presinkem, zároveň já v průběhu své hráčské kariéry jsem se předělal ze skorera do role obránce a vždy jsem měl nějaký takovýhle úkol. Celkově jsem u mládeže zastánce celoplošné obrany, povolit hráče naučíš, ale bránit aktivně a agresivně už ne. Pak už to byly jen stovky hodin u videa, mít tužku v ruce, vymýšlet, zkoušet, a tak. Věděl jsem, že pokud chci porážet konkurenci, musím přijít s něčím novým, jiným, protože přeci jen dělám výběr jižních Čech a nevybírám si z takového množství talentů jako v té době renomovanější týmy. Kdybych hrál to samé co oni, nikdy bychom je nemohli porazit. A výsledek všichni známe, je to jedna mládežnická medaile za druhou, prostě je to specifické, ale úspěšné. Navíc mě na tom strašně baví poslouchat, jak to nemůže fungovat. Po prvním titulu v dorostu všichni říkali, že to je hra na náhodu. Po dalším že ok v mládeži, ale nepůjde to v mužích a ono to přineslo postup do KNBL. Teď všichni říkají, že tady už si s tím týmy poradí, tak uvidíme, je to výzva. A v neposlední řadě je důležité k tomu mít hráče, kteří chtějí běhat a slovo obrana pro ně není cizí. Za to všem těm klukům patří velké díky, že této cestě uvěřili, protože slovo systém je pro mě synonymem našeho úspěchu.

Jaký je následující program Sršňů?
JČ: Hráči teď měli dva dny zaslouženého volna a poté jsme se začali připravovat na další utkání, které sehrajeme v sobotu 21. října na palubovce loňského finalisty a vítěze Českého poháru v Děčíně. Ač v tomto utkání můžeme opět jen překvapit, je neuvěřitelné, že s námi opět vyjíždí plný autobus fanoušků a zažijí pověstnou atmosféru Maroldovky, kterou ještě umocní svou přítomností. V úterý 24. října pak máme další těžký výjezd na palubovku ambiciózních Pardubic, takže los k nám byl opravdu krutý. Klíčové utkání však přijde v neděli 29. října na domácí palubovce, kde přivítáme zatím poslední tým tabulky NH Ostrava. Ten hodně napoví o tom, jak smělé můžeme mít ambice.

Kde vlastně začala cesta a vize dostat Písek do nejvyšší české soutěže mužů?
JČ: Tady bych se vrátil na úplný začátek, kdy před deseti lety za mnou na turnaji minižáčků v Českých Budějovicích přišel třináctiletý blonďáček s rovnátky, že chce podepsat můj hráčský plakát a že jednou bude hrát za Sršně. Jméno Vojta Sýkora jsem si okamžitě zapamatoval a rok na to nám v kategorii U14 věšeli na krk první medaili. K ročníku 2001 se poté začal nabalovat jeden hráč vedle druhého, sběr medailí pokračoval celou mládežnickou kategorií ve velkém a skončilo to až finálovou porážkou od Barcelony na turnaji Young Guns. Tenkrát jsme měli dvě možnosti, buď ty hráče vypustit do světa nebo jim trochu pozdržet kariéru a začít si budovat sny. Nicméně sázka na druhou možnost byla jediná šance, jak dostat Písek na mapu KNBL. Začalo zapracování těchto kluků do týmu mužů. Bylo to spojení dvou zcela rozdílných světů, skloubit talent Šlechty, Englického a spol., kteří už basketbal chtěli mít jako koníček, a profesionální přístup dravého mládí našeho nejúspěšnějšího ročníku. Stálo mě to roky života, ale každým dnem to dávalo větší a větší smysl. Teď, když se podívám na lavičku, je tam půlka kluků, kteří tvořili tuhle úžasnou partu. Ještě neuvěřitelnější je, že i po deseti letech společné práce si před sebe dokážeme stavět nové a nové cíle.
VS: Z mého pohledu to bylo v době covidu, kdy byly pozastaveny soutěže, a tak jediné, co se nabízelo, bylo buď dva roky trénovat nebo dva roky odpočívat. A já jsem moc rád, že jsme si zvolili možnost číslo jedna, protože právě tam jsme udělali největší pokrok, ať už jako jednotlivci nebo především jako tým, jelikož z toho těžíme ve srovnání s ostatními týmy doteď. A právě tam se z nás stali profesionálové se vším všudy. Největší zásluhu na tom má bezpochyby Čechy, který se snažil i přes veškerá omezení najít cestu, abychom trénovat legálně mohli, a tlačil nás, co to šlo.

Zní to jako těžko uvěřitelná basketbalová pohádka, kde až podle vás může skončit? Jaké jsou plány do budoucna?
JČ: Dostali jsme se do situace, že asi nemá cenu hledět do budoucnosti, ale užívat si přítomnost. Sršni teď v plné míře dostávají odměnu za léta práce strávená v hale. My ale musíme ke každému utkání nadále přistupovat s maximální pokorou, zároveň ale nemít strach a umět vzít zodpovědnost do svých rukou. Nezvládli jsme koncovku na Slavii, ale i přesto, že jsme prohospodařili v posledních čtvrtinách dvouciferné náskoky, jsme dokázali ustát poslední vteřiny proti dosud prvnímu a druhému týmu tabulky vedené bývalými MVP ligy Čížem a Šiřinou, což je pro sebevědomí našeho mladého týmu k nezaplacení. Musíme zůstat nohama na zemi, teď už se s námi bude počítat a každý se na nás důkladně připraví. Pro nás to musí být motivací být v dalším utkání opět lepším týmem. Nicméně primárním cílem stále zůstává záchrana nejvyšší soutěže a vyhnout se baráži. Pokud bychom za sebou dokázali nechat alespoň dva týmy a měli šanci nakouknout do play off, pak už je možné všechno.
VS: Myslím si, že náš primární cíl pro tuto sezonu je i přes tyto dvě výhry stále stejný, a to vyhnout se baráži. Klíč k našemu případnému úspěchu pak dle mého bude spočívat v tom, abychom zůstali stále stejně skromní a užívali si každou výhru, které se nám podaří dosáhnout, stejně jako doteď. Když k tomu budeme dodržovat pokyny a budeme hrát i nadále s podobnou chutí a energií, tak to třeba bude na nějaké vyšší cíle, ale na to je nyní brzy.

Závěrem nesmíme opomenout písecké fanoušky. Jak si užíváte atmosféru, kterou jsou místní fanoušci schopni vytvořit, a to nejen na domácí, ale také na palubovce soupeře?
VS: Budu se opakovat, ale co se děkování na jejich adresu týče, tak toho nikdy není a nebude dost. Je to neskutečný pocit stát na hřišti a vědět, že máte důvěru stovek lidí na tribuně, kteří jsou zde pro vás, a kteří vás budou podporovat i v utkání, ve kterém se třeba nedaří. Každý jeden z nich je stejnou součástí klubu jako já, a proto jsem nesmírně vděčný za to, že máme takový unikát právě my v tom našem malém městečku.