Vzpomenete, jak došlo k založení klubu?

Na začátku jsme se jako šermíři se společnosti Rival scházeli s kamarády z jiných skupin a kapel u piva a všichni jsme řešili stejný problém. V 90. letech se začaly komercionalizovat prostory, kde jsme dřív zkoušeli. Každý je chtěl pronajímat za těžké peníze. My jsme hledali vhodné místo a říkali jsme si, že by se tam pak mohlo uskutečnit i nějaké vystoupení. Že z toho ale vznikne tohle, nad tím nikdo tenkrát nepřemýšlel. Jsme rádi, že to tak dopadlo, divadlo prošlo několika rekonstrukcemi a celý barák patří kultuře.

Jak to tu vůbec vypadalo, když jste sem přišli poprvé?

Katastrofálně. Po diskotéce, která tu fungovala, tu bylo všechno tmavé, ani jsme nemohli najít vypínače světel, tak jsme si pomáhali baterkami. Prostory byly v dezolátním stavu a nesplňovaly podmínky, které jsme potřebovali. Například bylo malé pódium, které jsme pak zvětšovali. Tenkrát jsme vyráběli provizorní šatny, aby se měli kde umělci převléci. Byly to takové pirátské začátky.

Nebývalo tu kdysi i kino?

Ano, ale po revoluci, když skončilo, tu měl Jarda Lískovec rockový klub, z něj pak byla diskotéka. Když pak koupil Družbu, tak to tady opustil. Jenže dům byl několik let prázdný a to se projevilo. Čekaly nás tu třeba plesnivé zdi.

Měli jste vyhlédnuté i jiné prostory?

Chodili jsme po Písku a hledali jsme. Tenkrát ještě na Dukle stála stará Fezovka, kde jsme se taky byli podívat. Zaplaťpánbůh, že jsme do toho tenkrát nešli, protože Fezovka už dneska neexistuje. Měli jsme ještě pár tipů a shodou okolností jsme se při naší necykádě na ostrově potkali s panem Štojdlem. Hráli jsme spolu obří šachy a bavili jsme se, že marně hledáme prostory. On nám poradil, že bude další výběrové řízení na nájemce bývalého kina Svět. Radnice jich pořádala několik a nikdy se prý nikdo nepřihlásil. Tak jsme to zkusili a dostali jsme polovinu domu, protože ve druhé části byla videopůjčovna. Ale prostor jsme měli a to bylo důležité. Když jsme všechno vyklidili, zjistili jsme, že by byla hrozná škoda to využívat jen pro naše zkoušky. Shodli jsme se, že by nebylo špatné sem pozvat i jiné soubory, aby byl dům naplněný a jeho režie se trošku vyplatila.

Jakou cestu jste tedy za těch 20 let ušli?

Myslím si, že se každý rok vyvíjíme. Někdo možná namítne, že jsme žánrově nějak vyhranění. Jestli má někdo pocit, že u nás nějaká muzika chybí, tak je to možné. Ale v jiných klubech a zařízeních zase tu naší muziku nehrají. Až po mně někdy přijde jiný dramaturg, zase tomu určitě vtiskne novou tvář. Děláme s láskou to, co nás baví, a proto naše parta drží pohromadě.

A není to právě dobře, že má Podčára svou tvář a nikomu neleze do zelí?

Tak my bychom určitě rádi dělali ještě více menšinových žánrů, ale pak nastává problém v tom, abychom utáhli režii budovy. Dělat koncerty pro 20 lidí je sice hezké, proto jsme vytvořili i malou scénu, ale musíme pořádat i velké komerční koncerty, které nám divadlo naplní. Provozujeme asi sedm let i bar, který nám také pomáhá s financováním. Máme i různé partnery, ze kterých je samozřejmě největším město. Nebýt jeho podpory, tak už neexistujeme. Spousta lidí nám říkala, že to jde dělat i bez dotací. Tvrdili, jak nám to pěkně ukážou. A dneska už jejich projekty neexistují.

A proč to tak je?

Honoráře umělců jdou hodně nahoru, ale není to jen o tom. V každém městě funguje nějaké kulturní středisko, které je přímo dotované městem a je tedy ve výhodě. A pak je potřeba to vykompenzovat i ostatním.

Kolik lidí se na činnosti Divadla Pod čarou podílí?

V základu nás bylo kolem 15 až 20 lidí, dnes jsme ze zakládajících členů zbyli čtyři, ale to neznamená, že ostatní se toho vzdali. Jen už mají třeba jiné starosti. Základní parta deseti až 15 lidí to pořád táhne, zaměstnaní jsme tady tři – já jako dramaturg, pak je tu provozní a barman. Ostatní pomáhají dobrovolně, nebo brigádně za barem a u vstupu.

Jak byste Divadlo Pod čarou charakterizoval?

Myslím si, že hudebně divadelní klub je přesné. Nejsme nějak vyhranění, snažíme se využívat i potenciálu města. Obrací se na nás spousta jiných spolků, škol a jiných neziskovek. Myslím si, že jim poskytujeme prostory za velice příjemné peníze, abychom měli na provoz a je to nezruinovalo. Tohle začalo fungovat. Barák žije a pořád se tu zkouší, i když ty akce zrovna nejsou vyvěšené na plakátech.

Loni jste zkusili i festival ochotnických divadel Stříbrný vítr, který se letos zopakoval. Jak vás to napadlo? 

Díky naší hře od Františka Zborníka k výročí předčasnému vyhlášení republiky v Písku jsme objeli spoustu přehlídek, nasbírali mnoho zkušeností a viděli soubory, které bychom rádi v Písku viděli. Tak to vzniklo. Letos tu bylo jedenáct divadel. 

Čekali jste vůbec takový úspěch hry O 14 dní dříve?

Vůbec ne. Mysleli jsme si, že tady naši hru O 14 dní dříve představíme k výročí republiky a pak ji někde zahrajeme pro známé. Když jsme viděli ten úspěch, začali jsme ji nabízet i jinde, až jsme se dostali i na přehlídku Jiráskův Hronov. Zvou nás i na jiné nepostupové festivaly, jako třeba Voskovcova Sázava, nebo Dobronínské chumelení. Potkali jsme spoustu nových přátel a zajímavých lidí a z každého festivalu jsme si vyzobli to, co by se nám líbilo pro náš festival Stříbrný vítr. 

Předpokládám, že nápad na složení ochotnického souboru padly někde tady v Podčáře u piva. Napadlo by vás tehdy, že se někdy podíváte na Jiráskův Hronov?

Vůbec ne. My jsme se chtěli zapojit do oslav výročí republiky. Navrhli jsme, že uděláme divadelní hru. Oslovil jsem Františka Zborníka, který už nám před lety scénář psal. Ani ve snu jsme netušili, že bychom dobili Jiráskův Hronov.

Mrzí vás, že si František Zborník nemohl užít nadšené ohlasy na hru, kterou pro vás napsal?

Strašně nás to zasáhlo. Zemřel den před premiérou, byla to strašně smutná událost. O to víc a razantněji se snažíme představení prodávat a hrát, aby František ze shora viděl, že se neflákáme. Divadlo chceme určitě ještě nějaký pátek hrát. Na podzim máme k výročí nasmlouvanou spoustu představení. Slíbili jsme Františkovi 50 repríz, tak to musíme dodržet, i kdyby hromy bily. 

Můžete jmenovat nějaká lákadla Divadla Pod čarou v letošním roce?

Rád bych všechny pozval na náš výroční ples k 20. narozeninám v sobotu 22. února. Ponese se v tradičním duchu, novinkou je vstupné a pivo po 20 korunách, když už máme ty narozeniny. V tomto roce tu budeme moci přivítat různé klubové ikony – v září například Vláďu Mišíka, bude tu hrát skupina Gaia Mesiah, rozjednané máme i Wohnouty. Začali jsme také spolupráci s Divadlem Kašpar.

Bude letos opět Koncert proti rakovině, který vznikl jako nástupce festivalu Rockem proti rakovině v Ražicích?

Máme to v plánu, bude asi více kapel, ale spíš v regionálním duchu. My jsme festival zrušili proto, že honoráře kapel se vyšplhaly na dvojnásobek i trojnásobek toho, co platíme v klubu. To už ztrácelo význam, protože festival měl původně úplně jiné poslání. Proto jsme si řekli, že ho vrátíme regionálním kapelám, které si rády zahrají. A v rámci toho chceme sbírku dodržet. Zrušení festivalu v Ražicích nás mrzí, protože amfiteátr je úžasný. Bylo to ale vyčerpávající a přestávalo nás bavit, aby si kapely odvážely nehorázné honoráře.