František Roman Dragoun se narodil 21. října 1916 v Písku do rodiny učitele rolnické školy. Jeho otec byl sám amatérským malířem a muzikantem. Právě díky otcově učitelské profesi byly prvními objekty Dragounových kreseb domácí hospodářská zvířata. Dragoun vystudoval písecké gymnázium, kde jeho učitelem výtvarné výchovy byl Josef Velenovský, písecký malíř a také absolvent písecké reálky.

Po absolutoriu na píseckém gymnáziu v roce 1937 byl Dragoun ještě téhož roku přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Stal se zde žákem Josefa J. Loukoty, jehož byl později i asistentem. Mezi jeho další profesory patři Vratislav Nechleba nebo Max Švabinský, autor výtvarných návrhů prvorepublikových bankovek. Ten byl také tím, kdo předal Dragounovi nejvíce v ohledu klasického portrétu, krajinomalby a figurální malby.

V době studia v Praze měl už Dragoun svůj ateliér, kde začínal s plnohodnotnou malířskou tvorbou. Mezi sousedy tohoto ateliéru patřil Antonín Häusler, tehdy už stárnoucí malíř, inspirovaný z velké části antikou a také blízký spolupracovník dalšího píseckého malíře, Mikoláše Alše, nebo Ladislav Ehrlich, který v tom své pěstoval čilý společenský až bohémský život. Právě Ehrlichovu společenskému stylu života a jeho konexích po celé Praze nenajdeme v nejedné pražské rodině nejen jeho obrazy, ale i ty Dragounovy.

Po uzavření českých vysokých škol roku 1939 byl Dragoun okolnostmi donucen ke vstupu do Odborové organizace českých výtvarných umělců a jen díky tomu nebyl totálně nasazen. Během přerušení studia se František Roman Dragoun živil většinou jako portrétista zámožných pražských rodin, avšak portrétoval i velké postavy tehdejší kultury. Modelem mu stáli takoví velikáni jako operní pěvec Karel Kalaš, koncertní mistr Jan Buchtele nebo entomolog Jan Obenberger. Po skončení druhé světové války mohl Dragoun svá studia na Akademii výtvarných umění dokončit a věnoval se dál portrétování. Z této doby pochází rozsáhlá portrétní galerie, která dnes dokresluje představu o tehdejší kulturní Praze.

Po Vítězném únoru se Dragoun vrátil zpět do rodného Písku, kde si zřídil na stálo výtvarný ateliér. Písek se sice stal opět jeho domovem, ale Dragoun podnikal všemožné cesty, nejdříve jen po republice, za výtvarným uměním. Při jedné takové poznal na Moravě svou budoucí manželku, kterou si v roku 1949 vzal. V době této moravské cesty vzniklo také jeho další dlouholeté přátelství – s básníkem a překladatelem Ottou Františkem Bablerem, kterého též portrétoval.

Právě Dragounovy cesty byly původci jeho nejlepších obrazů. Dragoun nejlépe vynikal v portrétech a krajinomalbě a jeho mottem bylo – „Kde je malíř, tam je i jeho ateliér“. Proto prý vždy měl František Roman Dragoun při sobě blok skicovacího papíru, na nějž zachycoval lidi a krajinu, která ho zaujala.

Od roku 1966 jezdíval i do světových galerií, jako byl Zwinger, Pinakhotek, Reiksmuseum nebo Louvre pro inspiraci starými mistry. V té době byl již portrétistou evropského věhlasu a modelem mu nestáli pouze Češi, jako například kardinálové Josef Beran a Miloslav Vlk. Dragoun jezdíval též do zahraničí portrétovat šlechtické rodiny, které po komunistickém převratu emigrovali.

Ovšem výtvarné nadání nebylo jediným Dragounovým uměleckým projevem. Byl to též nadaný básník. Některé z otcových básní zhudebnil jeho syn, rockový zpěvák a skladatel, Roman Dragoun. V hudebních šlépějích jde i Romanův syn, David Dragoun. František Roman Dragoun zemřel 2. července 2005.

Dragoun byl opravdovým mistrem svého oboru, o tom svědčí už jen jeho mnohá ocenění, jako například Mezinárodní cena Masarykovy univerzity nebo Cena Masarykovy akademie umění v Praze. Sám Dragoun po sobě zanechal rozsáhlou sbírku obrazů čítající přes tisíc olejomaleb a na desetitisíce kreseb. Dragoun byl celoživotně hluboce věřící v Boha a zřejmě proto byl též členem Řádu rytířů svatého Lazara Jeruzalémského, jednoho z nejstarších charitativních řádů, vzniknuvšího již v 11. století.

František Roman Dragoun je bezesporu jedním z největších píseckých rodáků, který překročil české hranice a svým způsobem prorazil ve světě. Nikdy však nezapomněl, kde mu byl dán základ pro celý jeho umělecký život a na Písek a jeho okolí vždy rád vzpomínal.