Dnes sedmatřicetiletý úspěšný muž žije už dvanáct let s manželkou Alenou, sedmiletou dcerou Kristinou a pětiletým synkem Karlem v holandském Arnhemu. Ke dvěma vysokoškolským titulům z pražské ČVUT a arnhemské univerzity loni připojil doktorát z univerzity v Eindhovenu. V Nizozemí má domov, ale jak sám říká, nikdy neprahnul po tom stát se Holanďanem. „Cítíme se být čistokrevnými českými fousky,“ říká s úsměvem.

Která cestička vás v dětství přivedla ke sportu a konkrétně k ploutvovému plavání?
Už od první třídy jsem chodil do juda a bavilo mě to. Asi v šesté nebo sedmé třídě mi ale diagnostikovali lehkou skoliózu a moje mamka rozhodla, že by právě plavání mohlo být k judu dobrou alternativou. O sobotách jsme se navíc s taťkou chodili potápět do bazénu, kde na druhé půlce trénovali ploutvaři. Jednou jsem si to s nimi zkusil a pamatuju si, že jsem si s někým dával závod na padesát metrů. Sice jsem prohrál, ale jenom kvůli tomu, že se mi při obrátce vyzula ploutev. Byl jsem tehdy naštvanej… Každopádně jsem pak ale chodil plavat pravidelně i s bráchou. Pro rodiče tedy bylo dobré, že nás oba udali na stejný sport.
Proč si váš sportovní talent našlo právě ploutvové plavání?
Řekl bych, že to byla láska na první pohled. Měl jsem parádní pocit z toho, jak rychle se člověk může ve vodě pohybovat. Když se nad tím zpětně zamyslím, hlavní roli sehráli lidi, kteří kolem ploutvového plavání v Táboře byli. Vytvářeli tam parádní prostředí a skvělou partu, takže jsme se všichni na tréninky těšili. Mně osobně asi do jisté míry pomohly i určité genetické předpoklady, protože můj děda zamlada běhal sprinty v atletické reprezentaci.

Celý rozhovor s vítězem ankety Sportovec okresu z roku 2002 si můžete přečíst ve středečním Táborsku.