Po stopách někdejších šífáků s Josefem Luxemburgem
Jsou to už desítky let, co jsem pracoval v mělnických loděnicích při stavbě říčních nákladních lodí – šífů a tlačných remorkérů. Šífáci si od nás přebírali nové lodě, které jsme s nimi zajížděli. V legraci nám říkali: Nechcete se po Labi podívat až do Hamburku? Cha! Tak nám aspoň vozili tabule čokolád, žvýkačky nebo hanbaté časopisy.
Jsou tomu desítky let, co jsem pracoval v mělnických loděnicích při stavbě říčních nákladních lodí – šífů a tlačných remorkérů. Šífáci si od nás přebírali nové lodě, které jsme s nimi zajížděli. V legraci nám říkali: Nechcete se po Labi podívat až do Hamburku? Cha! Tak nám aspoň vozili tabule čokolád, žvýkačky nebo hanbaté časopisy.
Splněný sen
Po letech u nás začal běžet v televizi oddechový krimi seriál Policie Hamburk s mnoha různými záběry z tohoto města na severu Evropy. I to mě povzbudilo splnit si nabídku šífáků. Jednoho zářijového dne jsem vyjel na týden do Hamburku a jeho okolí. Z Prahy vlakem s přestupem v Berlíně jsem v pohodě dorazil zhruba za sedm hodin. Zpátky jsem jel na noc autobusem o něco déle.
Spolková země Svobodné hanzovní město Hamburk. Dvoumilionové, po Berlínu největší město Německa patří mezi největší přístavy v Evropě. Tady končí svou cestu v Krkonoších pramenící Labe. Po více než tisícovce kilometrů se jeho sladké vody vlévají do slaných vod Severního moře, od kterého to docela i studeně profukuje.
Město leží v rovinatém kraji v pouhých šesti metrech nad mořem. Podobně jako Berlín i Hamburk vznikl z několika saských, ale také slovanských osad v 7. a 8. století. Ke konci druhé světové války bylo město z větší části zničeno bombardováním spojeneckými letkami RAF z Anglie.
Architektonické skvosty
Vybombardovaný Hamburk se tak stal příležitostí pro mnohé světové architekty a urbanisty. Tím se vlastně stal světovým unikátem a to jistě stojí za to vidět. I pro laika. Jednou z dechberoucích staveb je pro některé z nás známá Labská filharmonie, postavená na vyhořelém a zrekonstruovaném cihlovém skladu. Zaujme rovněž tzv. Chilehaus, zapsaný do světového kulturního dědictví UNESCO. Stojí v komplexu dalších budov s kancelářemi společností, věnujících se zejména zámořským obchodům.
Na druhé straně je tu původní objekt rozsáhlé novorenesanční radnice se stometrovou věží a stojící na čtyřech tisících dubových pilotech. Dnes sídlo Zemské vlády v krásném prostředí a v blízkosti Alsterských jezer. Nemohu zapomenout na historickou budovu policejního Okrsku 21 z televizního seriálu Policie Hamburk. Bývala zde v dávné minulosti opravdu přístavní policejní hlídka. Budova je dnes omšelá a uzavřená. Vede k ní jeden z labských kanálů s řadou skladových budov, tzv. Speicherstadt s množstvím dřevěných i hutných ocelových mostů v okolí. V Hamburku jich je celkem na dva a půl tisíce.
Ubytování v de Luxe kóji
Nejde se nezmínit o mém docela kuriózním ubytování. V moderním hostýlku, kde mi byla přidělena kóje, podobná té naší sklepní v paneláku, velikosti asi 2,5 x 1,30 mt, s klimatizací, automatickým osvětlením, ručníky i županem. Vstoupit dovnitř s batohem nešlo. Museli jsme se při vstupu rozdělit. Přesto to bylo pěkné ubytování. WC a umývárna sice společné, ale oddělené samostatnými boxy nebo kójemi.
Horší bylo vyrazit do ulic všedních dnů. Ještě přes den to tak nějak šlo, ale večer a v noci, všude plno cizinců z Asie, Afriky, bezdomovců, žebráků, povalujících se a spících lidí na chodnících a dost děvčat, která i mě oslovovala. Ale neznal jsem je. Cha. V ulicích se normálně najíst byl pro mě problém. Mohl jsem většinou střídat kebab a pizzu. Dobrá tam jsou pekařství i s posezením. Rovněž restaurace, pokud se podaří některou ve vaší blízkosti najít.
Nejen na rybí trh po ránu…
Zajímavé bylo navštívit brzy ráno rybí trh. V obrovské hale u Labe se nabízejí rybí pochoutky. K tomu hraje kapela, takže nechybí zpěv ani tanec. Venku na nábřeží jsou stovky stánků s čerstvou zeleninou, ovocem, květinami, potravinami. Před koncem už vše ve výprodeji za úsměvné ceny, a jde to na dračku. Nábřeží se táhne několik kilometrů a je možné vydat se vybraným parníkem po říčních kanálech obrovského přístavu a zažít zajímavé pohledy na historické stavby, mosty, plachetnice a současný ruch přístavu s nakládkou obřích lodí s tisícovkami kontejnerů. Tady člověk vidí, jak je mrňavý.
Co teprve u nábřeží zakotvená obluda v podobě německé ponorky U-434 třídy Tango. Tu nemůže suchozemec minout. Navíc je ve stavu muzejním. Celou jsem ji doslova prolezl. Skoro i s boulemi a podivem, jak se v těchto stísněných prostorách může pohybovat 84 námořníků. Délka byla přes 90 metrů a šířka necelých devět metrů, s 24 torpédy o délce přes osm metrů. Zajímavé byly nápisy na některém vybavení – v azbuce. Dostal jsem vysvětlení, že ponorka byla na zakázku vyrobena v sovětském městě Gorki, dnes Nižnyj Novgorod, v roce 1976.
Popojdu z nábřeží a vidím jakousi veselici mladých i starších. Je to celodenní manifestace proti NATO, zbrojení a válce s dost ostrými výstupy přítomných i kolemjdoucích, přesto v klidu a bez přítomnosti policie.
Šífácká Hříšná míle s tóny Beatles a Budvarem
Když Hamburk, tak jeho čtvrť St. Pauli, šífáky historicky doporučovaná centrální ulice Reeperbahn, zvaná též Hříšná míle, s bary, diskotékami a červenými lucernami. Jedna z krátkých bočních uliček je přesexována nočními podniky a paradoxně na jejím konci je chrám boží s pravidelnou ranní mší. O zážitky z těchto míst se rád dělil bývalý milevský šífák Theodor Hřebenář. Zemřel v roce 2012 a obýval barevný dům Pohádka za starou poštou ve městě. Dnes už je to jen pohádka.
Hamburskou zajímavostí je taky Beatlesplatz s plastikami legendárních muzikantů a na zemi napsanými tituly 70 písní. Objevil jsem při svých couračkách dvě osvěžovny, kde jsem si mohl dát točený pěnivý Budvar do kroku.
Živo je i u Severního moře
Jeden den jsem si udělal výlet do nedalekého lázeňského města Cuxhaven, kde se již pevnina dotýká Severní moře. I v podzimních dnech tam bylo živo. Korzující návštěvníci, jemný písek na prázdných plážích s uzavřenými letními koši, mořský odliv, sportovci plachtící pod padáky. V lázeňských ulicích města plno lidí.
Po návratu do domoviny mi to nedalo a zajel jsem se podívat do bývalých mělnických loděnic. Převládá v nich přebujelá zeleň, která zabírá čím dál víc prostoru. V ní se pomalu ztrácejí zchátralé výrobní haly, budovy, jeřáby. Smutný pohled. Ještě nedávno tady rozřezávali tlačné remorkéry do šrotu.
Velká klesající plocha ke spouštění lodí na vodní hladinu labského kanálu se pomalu stává březovým hájem. Šífáci opustili svoje plavidla, tedy i cesty do Hamburku. Plavba zůstala jen na toku Labe.

Diskuse k článku