Výstava se stejnojmenným názvem se tu konala již před pěti lety. A organizátoři se ji, pro tehdejší velký ohlas u veřejnosti, rozhodli zopakovat. „Fandové počítačové historie tu najdou kolem 40 kousků počítačů z období od 70. do poloviny 90. let 20. století. Zároveň tu naleznou i takzvané pařanské doupě, kde si mohou na tehdejších počítačích pořádně zapařit. V zásobě tu na ně, ještě na disketách i kazetách, čeká plejáda množství her, například v podobě 3D stříleček a dalších. Konkrétně na deseti počítačích a jednom originálním herním automatu,“ uvedla náměstkyně ředitele Jihočeského muzea a garant výstavy Eva Hyndráková.

Program Karel hlásil na Merkuru: Au, narazil jsem!

Sama Eva Hyndráková má ze školních let také zkušenost s PC IQ 151. „Setkala jsem se s ním v osmé třídě, tedy před rokem 1989. Ovládání bylo strašné, věčně se to sekalo. Opisovali jsme tenkrát asi 150 řádek nějakého programu, aby to zahrálo tři tóny, a když jsme to dopsali, tak nám to nahlásilo chybu na řádku 87 a bylo vše v háji. Na malé černobílé televizi Merkur, která sloužila jako monitor.  A to, že během provozu dokázaly tyto počítače vyhřát celou třídu jen potvrzuji. Byly to zkrátka taková malá kamínka,“ dodala s úsměvem náměstkyně ředitele s tím, že tenkrát se na tom hrát žádné hry prakticky nedaly.

Počítač IQ 151 byl československý osobní počítač, který v letech 1985 až 1989 vyráběl národní podnik ZPA Nový Bor v Libereckém kraji. Masivně byl nasazován ve školách jako náhrada západní výpočetní techniky. Jeho součástí byl program Karel, který se proslavil ohlášením po naražení do konce řádku: „Au, narazil jsem.“ Za zmínku také stojí, že v tehdejší době jednojehličkové tiskárně Tesla BT-100, zvané Splašený hřebík, trvalo vytištění jedné strany A4 20 minut.

V mládí propařil na počítači noc. Teď si šetří oči

Na své začátky s počítači během čtvrteční vernisáže výstavy zavzpomínal také rodák z Brna a současný Budějovičák Vladimír Foltýn. „Když jsem byl malý pracoval táta v Podniku výpočetní techniky. A tam jsem viděl svůj první počítač. Bylo to asi v první třídě. Sálový počítač měl tehdy cirka 50 až 60 metrů čtverečních. I díky tátovi jsem začal hrát nějaké první hry na počítači také na základní škole, ale byly velmi primitivní. Největší boom hraní jsem zažil na střední škole v letech 1992 až 1996, kde jsem dokázal opravdu u kompu prosmažit i celou noc. Dneska už hry ale nehraju. Není to o tom, že by mě to nebavilo. Jde o to, že když musí člověk osm a více hodin denně koukat v práci do počítače, tak rád dopřeje očím odpočinek od obrazovky,“ vysvětlil Vladimír Foltýn.

Jen počkej! hrál ředitel muzea ve škole pod lavicí

Ředitel Jihočeského muzea Filip Lýsek (1976) je přesvědčený, že i současné generaci mladých, třeba školákům, má tato výstava co nabídnout. „Bude to pro ně minimálně nějaká možnost srovnání, kam se hry na kompu od doby, kterou vůbec nezažili posunuly. A co mají třeba společné s těmi současnými. Na případné ohlasy jsem opravdu velmi zvědavý,“ vložil do éteru řečnickou otázku.

I on sám pak zavzpomínal na své zážitky z mládí s počítačovými hrami. „Jedná se například i o zde vystavovanou herní konzoli Jen počkej!, v originále Nu, pogodi!. Je to sovětská elektronická hra, kde vlk stojí pod kurníky a pomocí košíku chytá padající vajíčka, která nesmí spadnout na zem. Jednalo se tehdy zřejmě o nelicencovanou sovětskou kopii japonské série Nintendo Game & Watch s Mickey Mousem. Hlavní kouzlo ale spočívalo v tom, že tam šel vypnout zvuk, takže jsme ji mohli hrát i ve škole pod lavicí,“ uzavřel padesátník Filip Lýsek.

Radek Šíma