O své nominaci Pospíšilovi netušili a dodnes neví, kdo se o nich zmínil. „Je to celé záhadné. Když jsme se to poprvé dozvěděli, mysleli jsme, že jde o vtip. Získali jsme ocenění a vůbec se nám nepodařilo zjistit, kdo k němu dal podnět. Docela nás dojalo, že si nás někdo po letech činnosti takto považuje. Těmto anonymním přátelům bychom chtěli moc poděkovat,“ zmínili manželé Pospíšilovi.

Jaroslava a Ervín Pospíšilovi žijí v Táboře a dílnu mají v Náchodě. Ervín Pospíšil vystudoval střední školu se zaměřením na techniku, jeho žena střední pedagogickou školu. A celá léta se o keramiku nezajímali. „Pracovala jsem ve školce, kterou měli zavřít. Tak jsem přemýšlela, čím se budu dál zabývat. Shodou okolností jsme jeli na dovolenou ještě s rodinou mé kolegyně a ta se zmínila, že má známou, která prodává keramickou pec. Tak jsme si řekli, že ji koupíme a zkusíme pro začátek třeba vánoční ozdoby. Šli jsme do toho společně, dvě rodiny. Nakonec jsme ale nekoupili malou pec od té známé, ale velkou. Dílnu jsme si zřídili u tchýně a tam jsme se střídali. Před Vánoci jsme pak prodávali první ozdoby a v dalším roce jsme si pořídili kruh a učili jsme se na něm. Za dva nebo tři roky jsme si koupili kopací kruh, vyrobili jsme si historické kostýmy a stánek a začali jsme jezdit na různé slavnosti,“ popsala Jarka Pospíšilová situaci po roce 1997, který jí přinesl nejistotu v zaměstnání a donutil manžele přemýšlet o dalších možnostech životního uplatnění. „V té době jsme pořád ještě chodili do práce, keramikou jsme se neživili. Do hlíny a práce s ní jsme se ale úplně ponořili. Zúčastnili jsme se keramického kurzu v Bechyni, kde jsme pochytali základy práce s hlínou. Sami jsme se pak naučili točit na hrnčířském kruhu, používat glazuru a vypalovací pec,“ dodala keramička.

Výrobu keramiky doplnilo drátování
Od roku 2004 se pak už společně s manželem věnovala jen keramice. „Lidé, kteří na historické akce a trhy chodí, se ale za těch dvacet let hodně změnili. Dnes se většinou jen dívají a pak si jdou nakoupit do obchoďáků. Ty nás válcují. Koupíte kafe, k němu dostanete hrneček zdarma. Nevadí, že protejká. Tak lidé dnes uvažují. Pak se také hodně zvedly nájmy za pronájmy místa na trzích nebo slavnostech,“ posteskl si Ervín Pospíšil. Spolu se svou ženou se věnuje především výrobě nádobí, forem na pečení, zapékacích misek, novoročních přání nebo vánočních ozdob. „Naučili jsme se také naše nádoby drátovat a techniku drátování i předvádíme. Točení a drátování nám pomohly v účasti na jarmarcích po celé republice. Postupem let jsme se, myslím, vypracovali na docela zručné řemeslníky. Musíme ale sledovat, o co je zájem, aby nám zboží nezůstávalo na pultě. Lidé by dnes také všechno nejradši dávali do myčky, přece nebudou mýt nádobí rukama. Tak se ptají, jestli se jim třeba forma na bábovku v myčce nerozpustí. Vrací se k nám ale stálí zákazníci, kteří nakupují pro celou svou rodinu. Mají zboží vyzkoušené a doporučují dál. Musím říct, že jsme ještě neměli jedinou reklamaci,“ zmínila Jarka Pospíšilová. V táborském okrese ji s manželem, historickým stánkem a keramickým zbožím můžete potkat například na Svatováclavských slavnostech v Plané nad Lužnicí, Rožmberských slavnostech v Soběslavi nebo na předvánočních jarmarcích a trzích.

Práci s keramikou učí i děti
S keramickými kroužky pro děti manželé Pospíšilovi začali v roce 2007. Nejdříve v mateřské škole, půl roku na to i v základní škole. „Přivezeme tam dětem všechno, co budou potřebovat, včetně hlíny a nápadu, co budou vyrábět. Už jezdíme na pět základních škol, pět školek a také do dětského domova v Radeníně. A bohužel, i na kroužcích vidíme za těch deset let velké změny. To, co jsme si tenkrát mohli dovolit se školkovými dětmi, to už si dnes nedovolíme. Vše musíme dělat čím dál víc jednodušší a některé věci dokonce zvládnou až děti ve škole,“ poznamenala Jaroslava Pospíšilová.

„Je to těžké. Když třeba před Vánoci s dětmi vyrábíme kapříka, tak jeden žák dokáže udělat tři, precizně, druhý jich může namastit třeba třicet. Ale není to k tomu. My děti vedeme tak, aby dělaly jednu věc, ale pořádně. Funguje to tak, že na jedné hodině věc vyrobí, na druhé ji naglazují a na třetí už si odnáší hotový výrobek,“ popsal práci v kroužcích Ervín Pospíšil. „Většinou ještě dětem výrobky porovnám a upravím. Popíšu je také jménem a školou nebo školkou, stejně tak si vedu seznam toho, co je v peci. Abychom se pak nespletli a neodvezli hotovou keramiku jiným dětem. Začínali jsme pouze s málo školami, další se pak nabalovaly, tak jsme měli čas tento systém vypilovat,“ smála se Jarka Pospíšilová.

„K cestování za dětmi nám ale stále zůstalo prodávání na trzích a jarmarcích. Zkrátka je to práce jako každá jiná, jen sedm dní v týdnu. Někdy je to fajn a někdy se prostě nedaří. Ale kdyby nás to aspoň trochu nebavilo, nemohli bychom to dělat. Naším cílem není vyrábět umělecká díla a také se nemůžeme chlubit úspěchy na výstavách, přestože každý náš výrobek je originál. Snažíme se o prostou, praktickou a neobyčejně obyčejnou keramiku. Ale i tu uživatelé vždycky dokážou ocenit a přináší jim radost i užitek. Každému našemu výrobku věnujeme péči a pozornost a přáli bychom si, aby naše keramika těšila každého, kdo se s ní setká,“ poznamenala Jaroslava Pospíšilová. A připomněla, že na trzích dneska frčí především jídlo, pití a paráda. „I kdyby žena měla doma šestnáctery náušnice, tak prostě ty sedmnácté si koupí. Paráda, to je prostě věc. I když třeba přijede osm korálkářů, tak vždycky prodají. A s jídlem je to stejné. Mrzí nás to, že lidé často kupují hlouposti. A přitom my jsme ještě ani jednou nezdražili, ani o korunu. A přitom se plíživě zdražuje všechno,“ posteskla si Jarka Pospíšilová. „Jsme ale moc rádi za vděčné zákazníky, kteří se vracejí, za zájem ze strany pořadatelů trhů, kteří nás zvou. Za spokojenost škol, že můžou zařadit kroužek a přitom samy nic neřešit. Je pořád dost věcí, které člověka štvou, ale je fajn, že si o sobě rozhodujeme sami. Sami si poručíme, sami si uděláme,“ zakončili manželé Pospíšilovi.