Letos jste se stal majitelem béčkové licence. Co všechno jste musel udělat pro její získání a byly zkoušky těžší než na základní třídu?

Ano, mezi prosincem minulého roku a letošním březnem jsem s Honzou Pincem z Milevska dojížděl do Českých Budějovic, kde jsme po dobu pěti prodloužených víkendů absolvovali teoretické i praktické hodiny. Abychom zkoušku úspěšně složili, museli jsme průběžně procházet testy, ukázat praktický výstup a složit také závěrečnou ústní zkoušku. Bylo to několikanásobně těžší než předcházející licence.

Jak probíhaly námluvy s českobudějovickým Dynamem? Byl to pro vás logický posun směrem vpřed, když jste se posunul i ziskem trenérské licence?

Právě při studiu licence jsem se zalíbil některým trenérům Dynama, kteří nás školili. Tím pádem jsme se logicky potkali a šéf akademie Petr Benát mi dal příležitost působit v Dynamu, která se z mého pohledu nedala odmítnout. Už jsem nechtěl setrvávat nadále v Milevsku, i když to tu mám velmi rád. Potřeboval jsem pro sebe posun o nějaký level výše.

Kterou kategorii máte na starost a jaké máte zatím ze svého nového angažmá pocity?

Stal jsem se asistentem trenéra U18, takže budu k ruce Honzovi Dvořákovi, který tuhle kategorii vede. Jsme však v úzkém kontaktu i s U19, kterou trénuje Pavel Malura, jenž má i ligové zkušenosti. Je to pro mě velmi cenné, doufám, že se toho hodně naučím. Zatím moje slovo není tak velké, protože jsem u týmu pár týdnů, ale postupně se otrkávám. Na starost zatím mám předzápasové rozcvičky a standardky. Věřím, že se budu také starat o dobrou atmosféru v kabině.

V Českých Budějovicích bydlíte, nebo tam dojíždíte?

V Českých Budějovicích bydlím od prvního července. Ve volném čase se vracím domů do Okrouhlé u Milevska.

Jak vás vaši noví svěřenci vzali vzhledem k tomu, že jste jen o pár let starší než oni? Nebojíte se toho, že budete mít problém s autoritou?

Protože se jedná o profesionální klub, není přípustné, aby mi kluci tykali. Přesto s nimi mám velmi nadstandardní vztah, protože jsem jim věkově velmi blízký. Kluci v Dynamu jsou vychovaní a od začátku mi dávají najevo, že mě jako trenéra budou respektovat.

Měl jste i jiné nabídky, nebo Dynamo bylo jasnou volbou?

Měl jsem ještě nabídku z Táborska. Kvůli pracovnímu vytížení a kvalitě klubu jsem však zvolil cestu Dynama. Doufám, že to byl správný krok.

Jak vzali váš konec v Milevsku? Nebude se vám stýskat?

Samozřejmě, že to bylo velmi těžké. S klukama jsme si za tu dobu, co jsem u nich působil, nejdříve jako asistent Martina Petáka, později jako hlavní trenér, vytvořili silné pouto. Byla to, nebo stále je, skvělá parta s řadou výjimečných individualit. Moc rád kluky zase potkám a popovídám s nimi nejen o fotbale. Milevsku děkuju za možnost se začít vzdělávat jako trenér a působit u tak vysoké kategorie, na druhou stranu už jsem potřeboval posun mezi profesionálnější prostředí, které v Dynamu bezesporu je. Z hlavy milevské prostředí a všechny kluky, které jsem trénoval nebo působil v jejich blízkosti, nikdy nedostanu. Ač to zní možná až moc přehnaně, po klukách se mi občas posteskne. V té kabině jsem prostě nechal kus svého srdíčka.

Kam byste to jednou rád ve své trenérské kariéře dotáhl? Máte nějaké vysněné angažmá?

Každý trenér to chce dotáhnout co nejdál. Mým snem je se fotbalem živit, nejlépe někde v nejvyšší soutěži. Všichni však víme, jak je trenérská branže složitá. Přede mnou je teď jeden velký krok, který musím zvládnout a nebude to vůbec jednoduché, spíše naopak. Chtěl bych se v co nejbližším možném termínu ucházet o studium UEFA A licence.

Nedá mi to se ještě nezeptat, protože jste se na dráhu trenéra dal poměrně brzy. Co vás k tomu vůbec vedlo a co aktivní kariéra? Už vůbec nehrajete?

Přivedli mě k tomu tak trochu táta s bráchou. Jednoho dne mi došel do pokoje říct, že mu volal Martin Peták. Prý hledá někoho, kdo by mu pomohl se staršími žáky. Tak jsem to šel vyzkoušet, i když se mi do toho moc nechtělo. Nakonec jsem na to kývnul a naprosto se mi změnil život. Trenérství a fotbal je pro mě opět číslo jedna. V tom pomohl i brácha, který je hokejovým trenérem v Itálii. Ukázal mi cestu, která má smysl… Teď to vypadá, že si kopnu nejnižší třídu v Branicích se svým kamarádem Petrem Češkou.

V červenci jste byl jedním ze spoluorganizátorů Branického EURA, na němž se vybralo sto tisíc, které putovaly k Danielovi Grafonerovi z Milevska. Na akci jste měl asi pouze samé kladné ohlasy, že? A stane se z ní tradice?

V prvé řadě bych chtěl mnohokrát poděkovat všem, kteří nám s akcí pomohli. Zejména můj táta nám opravdu hodně pomohl – ať už s přípravami nebo na samotné akci. Ohlasy byly naprosto fantastické, nesetkal jsem se s jedinou negací. Doufám, že se podobnou akci podaří zorganizovat i další rok. Nebude to však nic snadného, stojí za tím dost práce malé skupiny lidí. Věřím, že to však zvládneme a něco podobně skvělého se nám povede i za rok. Pokud by měl někdo chuť nám jakkoliv pomoci nebo má tip na zajímavý příběh, jemuž bychom mohli finančně pomoci, ať se mi určitě ozve přes sociální sítě.