Současná situace je pro vás bezesporu nejnepříjemnější epizodou za jedenáct let v pozici šéfa klubové mládeže. Co je na tom úplně nejtěžší?

Tohle období je skutečně to nejhorší, co jsme tady prožili. Nejen já, ale i všichni ostatní z klubu. Doba je pro celou populaci nesmírně složitá a z hlediska sportu je to prostě tragédie. Nevíme, co, jak a kdy bude, a je pro nás strašně těžké něco připravovat, předjímat a organizovat. Měli jsme na stole spoustu variant, kdy a za jakých okolností se začne trénovat. A stále jsme něco měnili a znovu plánovali. Co bylo předem domluvené, to neplatilo a museli jsme hledat zase další cesty. Výsledek je bohužel stále stejný a situace sportu vůbec nenahrává.

V jakém módu se odvíjela komunikace s rodiči a samotnými hráči?

To základní padlo poté, co výkonný výbor svazu ukončil všechny soutěže. Nesmělo se v podstatě sportovat ve vnitřních prostorách, takže bylo nemyslitelné a logisticky nemožné, abychom na úrovni klubu plánovali tréninky pro dva lidi. Tím to po vzájemné dohodě přešlo na rodiče, kteří si také v rámci jednotlivých tříd další věci řešili sami. Měli jsme určité zprávy, že někde jinde v klubech i přes vládní nařízení trénují, ale my jsme to prostě porušovat nechtěli. Jedná se přece o děti a těm bychom rozhodně měli jít příkladem.

Pomineme-li profesní stránku věci, jak celou situaci emočně zvládáte vy osobně?

Ono to úzce souvisí. Nejhorší jsou…

Celý rozhovor se Štěpánem Kadilákem čtěte ve středečním Týdeníku Táborsko.