Kdy a kde jste s trénováním začínal? Co vás k tomu vedlo?

S prací trenéra mládeže jsem začal v roce 2006, když jsem se vrátil do Písku. Praxi jsem získával v rámci odborné praxe na FTVS Univerzity Karlovy v Praze a také na zahraniční stáži na univerzitě v Kanadě. V FC Písek jsem začínal jako hlavní trenér mládeže. Já jsem se sem vrátil hrát fotbal a nedlouho potom skončil bývalý šéftrenér mládeže Jarda Kostka. Měl jsem před státnicemi a současně jsem čekal jako téměř absolvent na termín závěrečných zkoušek UEFA A licence. Představitelé klubu mi nabídli pokračovat v práci svého předchůdce. V Písku jsem působil na den přesně deset let. Prošel jsem tady snad všemi věkovými kategoriemi, ať už jako hlavní trenér či asistent.

Proč jste z Písku odešel?

Jak už jsem řekl, v Písku jsem byl deset let. Posbíral jsem tady spoustu zkušeností a práce s mládeží mě bavila. Potom jsem ale dostal nabídku do Regionální fotbalové akademie Jihočeského kraje. Předtím byly i jiné nabídky, které jsem odmítl. Fotbalovou akademii jsem dlouho zvažoval, věděl jsem totiž, že budu muset otočit dosavadní život téměř vzhůru nohama. Výzva ale byla zajímavá a otevírala se mi možnost potkat se v kategorii starších žáků s těmi nejlepšími hráči z celého regionu. Zároveň jsem se chtěl i trenérsky dále vzdělávat. Podmínky v akademii se nechají srovnat s podmínkami reprezentace. To znamená, že servis je opravdu na vysoké úrovni. A tohle pro mě bylo hodně důležité. V Písku už jsem prošel všechno a tady jsem věděl, že jdu mezi trenéry, kteří mají dlouhodobé ligové zkušenosti. Dalším důvodem, proč jsem odešel, bylo, že jsem poslední dva roky dělal fotbal v kanceláři. Samé papíry, telefony a tak. To mi nevyhovovalo, chtěl jsem dělat fotbal hlavně na hřišti.

V Regionální fotbalové akademii (RFA) Jihočeského kraje trénujete starší žáky. Jak to funguje?

Na základní škole Máj jsou kromě standardních tříd také třídy fotbalové akademie. Celotýdenní program akademie je náročný. V některých dnech absolvujeme i tři tréninkové jednotky. Jako trenéři začínáme s hráči snídaní na DDM U Hvízdala, kde jsou někteří z nich dokonce ubytovaní. Od této chvíle jsme jim k dispozici i nad rámec ranních a dopoledních tréninků. Akademie má velmi propracovanou desetičlennou personální strukturu, své funkce tady zastávají šéftrenér, manažer, hlavní trenéři, trenéři, asistenti trenérů, fyzioterapeut a trenér brankařů.

Jste v akademii spokojený?

Jsem spokojený. Jako trenér mám spoustu možností a i hráčům můžeme poskytovat takový servis, aby se mohli co nejlépe fotbalově, ale i lidsky rozvíjet. Snažíme se pracovat s novými poznatky, trendy, inovacemi a technologiemi, které přenášíme do tréninkového procesu. Jsou to například fotobuňky na měření rychlosti, GPS systém, Inbody měření a další. O kluky je postaráno jako o profesionální fotbalisty.

Trénujete starší žáky. Co je u hráčů tohoto věku nejdůležitější?

Starší žáci, to je věková kategorie, kdy je ještě velká šance hráče ovlivnit. Vidíme kluky s nástupem puberty hodně růst. Přibývá svalovina, fotbalové dovednosti, herní myšlení v přechodu na velké hřiště, zkrátka mění se nám před očima. To mě baví. Velké množství rozmanitých tréninkových jednotek přispívá k všestrannému rozvoji mladých fotbalistů.

Jak trénujete v koronavirové pauze?

V akademii respektujeme nařízení vlády a úseku talentované mládeže FAČR. Každý týden se scházíme s trenéry a dáváme dohromady tréninkový proces na celý týden. Bohužel pouze v možnostech, které jsou. Dopoledne přes aplikaci Zoom cvičíme společně, například švihadla, silové tréninky nebo kompenzační cvičení s fyzioterapeutem a další. V této dopolední části jsme vždy rozděleni na dvě skupiny U14 a U15. Odpoledne potom mají kluci už samostatně naplánované různé typy běhů nebo práci s míčem a tyto činnosti nám pak zpětně zasílají. Běhy má naplánované každý hráč na základě předchozích získaných výsledků z kondičního testování a měření.

Jak se u této kategorie projeví absence společných tréninků a zápasů?

Už po té první pauze to bylo znát. Herní praxe opravdu chyběla. Tentokrát je přestávka ještě delší a bude zase trvat, než se kluci dostanou do herní pohody. Obecně si myslím, že se objeví dost sportovců, kteří se ke sportu už nevrátí. Když jsou děti zvyklé na pravidelnost, tak to funguje. Jakmile se jim pravidelnost vezme, zpohodlní, zalíbí se jim, že nemusí nic dělat, mají více času na kamarády. Zkrátka přičichnou k pohodlnějšímu životu a ve fotbale už se nenastartují. Na druhou stranu jsou i jedinci, které to nakopne a víc se snaží. Pak je ten rozdíl obrovský. Uvedu příklad hráče z akademie, který byl i v Písku, nyní hraje za SK Dynamo České Budějovice. Udělal neuvěřitelný progres. Sám si ještě přidával nad rámec námi naplánovaných tréninků. U Adama ten pokrok byl až neuvěřitelný.

Už vám po pauze někteří hráči skončili?

Zatím nikdo.

V čem se z vašeho pohledu liší trénováni v akademii a v obyčejném klubu?

Jednoduše liší se. Hlavně v přístupu hráčů ke svým povinnostem, k trénování a tak. Jako trenér se snažím dávat maximum, ať už v klubu nebo v akademii. Ale je znát, že vybraní hráči v RFA jsou ochotni fotbalu i v tomto věku mnohé obětovat. Nenarušují trénink, naslouchají, když trenér něco vysvětluje, a nikdo je nemusí přemlouvat. Jako trenéři máme spoustu času na to si trénink připravit. Přesně si rozdělíme hráče i hřiště a pracuje se. V klubech to někdy bývá tak, že se připraví trénink, pak začnou chodit omluvenky a nakonec vše vypadá trochu jinak. Dá se říct, že v akademii efektivněji využiji všechen tréninkový čas. Je výhoda, když je dostatek trenérů a čas na přípravu.

Nelákalo vás trénování dospělých?

Dospělá kategorie je samozřejmě lákadlo, ale práce s talentovanou mládeží mě momentálně naplňuje. Vždy potěší, když potom vidím kluky, na jejichž tréninkovém procesu a výchově jsem se zčásti podílel, hrát za muže. Mám z toho dobrý pocit už jen proto, že u fotbalu vydrželi až do kategorie dospělých. Pár zkušeností s trénováním jsem pobral s trenéry Alexandrem Fečem a Jindřichem Dejmalem, když trénovali muže v Písku, a jako hrající trenér v nižší soutěži v Rakousku.

Jakou vlastníte licenci a jak vypadalo její studium?

Mám nejvyšší mládežnickou licenci od roku 2015. To je trenér mládeže UEFA A. V Jihočeském kraji je nás s touto kvalifikací devět. Studium trvalo rok a půl a moc mě obohatilo. Vedle toho mám i UEFA A pro dospělé. To znamená, že u dospělých mohu trénovat až třetí ligu. U mládeže můžu být na jakékoli úrovni.

Plánujete studium profi licence?

Před licencí UEFA A pro mládež jsem zkoušel i UEFA PRO, ale neúspěšně. Pro zajímavost, potkal jsem se tam třeba s Kamilem Tobiášem nebo Petrem Mikolandou.

Jaké máte v trénování za sebou úspěchy?

Na klubové úrovni jsem byl v roce 2008 jedním z trenérů dorostenecké kategorie v Písku, když postupovala po dvaceti letech z krajského přeboru do celostátní soutěže do divize. Následující rok starší dorost postoupil do české ligy dorostu, která se tu hraje dodnes. V roce 2013 jsme ročníkem 2003 vyhráli krajské finále Eonu na Hluboké. Odtud jsme se dostali až do republikového finále, což byl tehdy velký úspěch. Za další považuji vítězství v divizi s mladšími žáky ročníku narození 1998, které jsme shodou okolností trénovali s Martinem Jirsou. Za celou sezonu jsme z šestadvaceti zápasů prohráli pouze jednou, a to s českobudějovickým Dynamem 0:1. A to jsme měli v soutěži soupeře se zvučnými jmény, například o rok mladší týmy Slavie, Sparty nebo Plzeň, a všechny jsme porazili. Na úrovni výběrů hráčů jihočeského fotbalového svazu jsme v roce 2012 s ročníkem 1997 vyhráli Kouba cup, což je největší turnaj krajských výběrů do patnácti let. V sezoně 2012-2013 a 2017-2018 se nám s krajským výběrem U14 podařilo postoupit do republikového finále nejlepších čtyř krajských výběrů. Vloni jsme s výběrem U14 vyhráli každoroční halový turnaj v Chebu. Takové úspěchy se u nás v jižních Čechách neopakují každý rok. Mám radost, když se v profesionální soutěži objeví hráč, se kterým jsem měl možnost spolupracovat. Ale jinak je pro mě největším úspěchem, když kluci u sportu zůstanou, ať už hrají na jakékoli úrovni.

Zároveň ještě aktivně hrajete. Kde všude jste od začátku své kariéry působil?

Mládežnické roky jsem absolvoval v Písku. V dospělé kategorii jsem hrál v Písku od sedmnácti a pak následovala divizní mužstva v Sezimově Ústí, Domažlicích, Strakonicích, Čížové. První třetiligovou zkušenost jsem prožil v FC Dragoun Břevnov. Rád vzpomínám na fotbal na střední škole v USA i na univerzitě v Kanadě, tam jsme na některé zápasy létali letadlem. Posledních šest let jsem hrál v nižších soutěžích v Rakousku.

Jak se doma zabavíte během pandemie?

Když to jde, snažím se věnovat přítelkyni a dceři. Vyrazíme na nějaký výlet. Ale už je to dlouhé, možnosti jsou limitující a člověka to unavuje.