K největším oporám týmu patří bezpochyby Miroslava Doubková, která svou fotbalovou kariéru nastartovala ve Vitějovicích a za ženy nastupovala v Protivíně nebo Blatné. Družstvo Prachatic se dalo dohromady teprve nedávno. ,,Byla to myšlenka jedné slečny, protože v Prachaticích ani v blízkém okolí ženský tým není a je tu plno holek, co fotbal hrají. A tak se to dalo nějak do kupy,“ vysvětlila vznik ženského týmu kapitánka Tatranu. I když většina hráček teprve sbírá zkušenosti a výsledky nejsou občas zrovna lichotivé, každým utkání se to zlepšuje. Tomu napomáhá i skvělá parta. ,,Já si myslím, že mimo hřiště jsme si všechny s holkami sedly. Každá jedna z nás má určitý kus puzzlíku a dohromady tvoříme tým, který drží při sobě,“ pochvaluje si kolektiv Miroslava Doubková a k neshodám během utkání dodává: ,,Já vždycky říkám, co se stane na hřišti, zůstává pouze na hřišti.“

Máte za sebou poslední utkání letošní sezony, ve kterém jste hostily Klatovy. Jak utkání zhodnotíte?

Tenhle zápas byl pro nás jediný, kde jsme získaly body. Byl to od nás krásný fotbal, měly jsme vyhrát. Penalta, která byla písknuta, neměla být. První polovina zápasu byla lepší. Měly jsme velikou radost, je to pro nás takové nakopnutí do další sezony. Viděly jsme, že když se chce, tak to jde. Hlavně to byl náš poslední zápas v téhle sezoně, tak jsme si ho chtěly užít.

Jak byste shrnula uplynulou sezonu? S čím jste spokojená a s čím ne?

Sezona byla náročná, ale všechno jsme to zvládly a odmakaly. Určitě jsem spokojená s tím, jak držíme jako tým. I když prohrajeme, tak se snažíme co nejvíce sami sebe namotivovat a držet hezky spolu. Přístup některých holek v týmu občas i mě namotivuje. Hlavně oceňuju holky, které mají děti a do toho pracují, ale i tak přijdou na trénink, mají chuť a hlavně si udělají čas. Nejsem spokojená občas s účastí na trénincích, je to někdy bída.

Která prohra vás osobně mrzí nejvíce a proč?

Myslím si, že nejen mě nejvíc mrzí prohra s Bukem. Byl to zápas plný emocí, skvělých šancí, ale bohužel neproměněných šancí, kterých bylo dost. Byl to vyrovnaný zápas, až na to že holky z Buku měly dost štěstí na góly, nám bohužel štěstí chybělo.

Ano, několikrát v sezoně jste měly body na dosah. Chyběly větší zkušenosti, nebo proč to podle vás nedopadlo?

Nesoustředěnost a neproměněné šance.

Soutěž s předstihem ovládly Domažlice. Tipovala jste je na první místo nebo jste měla jiného favorita?

Mými favority byly Domažlice anebo Táborsko.

Proti kterému soupeři se vám hraje nejhůř a na jaké utkání se naopak těšíte?

Nejhůř se nám hraje určitě proti Dynamu. Já osobně se nejvíc těším vždy na zápas proti Blatné, ještě před rokem to byly moje spoluhráčky, tak se vždy těším, až je znovu uvidím. Kdybych měla mluvit za tým, tak si myslím, že je to určitě Buk, už jen protože je to s nimi vyrovnaný zápas a je tam určitá šance na výhru.

V divizi žen nastupujete dvě sezony. Jak vlastně v Prachaticích ženské družstvo vzniklo?

Byla to myšlenka jedné slečny, protože v Prachaticích ani v blízkém okolí ženský tým není a je tu plno holek, co fotbal hrají. A tak se to dalo nějak do kupy. Trénuje se už dva roky. Většina holek teprve začínalo.

Určitě se dá říct, že patříte k tahounkám týmu. Už jste předtím někde hrála? Zmínila jste Blatnou…

Fotbal hraju už od šesti nebo sedmi let, hrávala jsem do patnácti let za kluky ve Vitějovicích, pak jsem přešla do Protivína k ženám, tam se to pak zrušilo a šla jsem do Blatné a před rokem jsem přestoupila právě do Prachatic.

Na jakém postu nejraději nastupujete?

Sice dokážu zahrát i na postu brankáře, ale můj hlavní a pro mě nejlepší post je střed zálohy, sice mám občas problém se nadechnout, ale baví mě být ve středu toho pole, mohu sledovat celou hru, jsem zvyklá hrát na středu.

Kdo vás k fotbalu přivedl?

Můj taťka.

Jakou máte v Prachaticích s holkami partu, rozumíte si nebo se umíte i kvůli fotbalu pohádat?

Já si myslím, že mimo hřiště jsme si všechny s holkami sedly. Každá jedna z nás má určitý kus puzzlíku a dohromady tvoříme tým, který drží při sobě. Je jasný, že na hřišti bývají neshody, ale nám to nevadí, aspoň máme, o čem v poločase mluvit a vykomunikovat to. Já vždycky říkám, co se stane na hřišti, zůstává pouze na hřišti.

Jak jste na tom s počtem hráček, máte jich dostatek?

Podle toho kolik je pro koho dostatek, určitě se nebráníme tomu, kdyby se k nám chtěl někdo přidat. Máme dveře otevřené.

Říká se, že s dívčím kolektivem je to vždy složitější než s mužským. Má to s vámi trenér těžké?

Jsme holky, takže máme ke všemu připomínky. Určitě to s námi nikdo z trenérů nemá lehké. Musíme jezdit na trénink i dříve, abychom si stihly povědět všechno před tréninkem. Oba dva trenéři mají náš respekt a hlavně velké díky, za to jak to s námi zvládají, ať už i ty prohry nebo to že jsme ukecaný.

Máte mimo fotbalu i jiné zájmy?

K mým dalším zájmům určitě patří spánek, aby byla energie na fotbal! A občas si zabrnkám na kytaru.

Jak bude vypadat dokopná?

Naše dokopná bude vypadat tak, že se sejdeme v Záblatí, něco ogrilujeme, pokecáme s pivíčkem v ruce a přespíme.

Plánujete na léto nějaké fotbalové aktivity?

Určitě, do srpna budeme mít trénink jednou týdně a od srpna zase dvakrát týdně. Pojede se určitě na soustředění, turnaj v Záblatí bude, doufáme, také. Určitě bychom chtěly i nějaký ten přáteláček.

Chcete něco vzkázat fanouškům prachatických fotbalistek?

Že jim moc děkujeme za veškerou podporu, kterou nám dokáží dát během domácích zápasů. Moc si toho vážíme.

Foto archiv Tatran Prachatice ženy