Sudy putovaly do Plzně
„Vycházel jsem z bytu tři minuty před šestou a v práci jsem byl první.“ zavzpomínal dlouholetý zaměstnanec pivovaru a nejmladší mistr po nástupu v roce 1975 Josef Kovář (69). Bydlel totiž s rodinou hned naproti pod kotnovskou věží. Poté prošel snad všemi funkcemi od dělnických až po sklepmistra a nakonec i vedoucího provozu zbylé stáčecí linky. Základ měl dobrý, absolvoval totiž pražskou potravinářskou školu obor kvasná technologie, zbytek mu dala praxe. „Rád se dodnes chlubím, že jsem byl také posledním sládkem táborského pivovaru,“ usmívá se Josef Kovář.
Jenže pamětníci o táborském pivu moc dobře nemluví. Podle Josefa Kováře byla jeho ne zrovna nejlepší kvalita způsobena několika faktory. Táborský pivovar byl prý spolu s Humpolcem a Studenou na okraji zájmu a šly do něj minimální investice. To spolu se zastaralou a poruchovou technologií působilo problémy. Pivo je také o vodě a ta z Jordánu určitě byla dost špatná. V létě jí byl navíc málo, takže se v noci natahovaly rezervoáry na druhý den. Jako nepasterizované vydrželo táborské pivo v lahvích tak týden a to ještě ne vždy. Nebyla dostatečná filtrace a šlo o živý nápoj. Za sníženou kvalitou stála určitě i skutečnost, že byl nedostatek vody. Linka na vymývání lahví byla poruchová, nepracovala v potřebné kvalitě, a při nedostatku vody se mylo se podle Kováře „nevodou.“ „Potýkali jsme se také s nedostatkem kvalitních pracovníků. Některým se dělat nechtělo, práce si nevážili a mysleli, že tady budou jen pít pivo. Naštěstí jsme zde měli několik poctivců a také babiček, které vše zastaly, nikdy neřekly ne. K když bylo třeba, zůstaly až do večera. Vzpomínám třeba na paní Karasovou, Hromadovou a další ženy,“ říká Josef Kovář.
V nejlepších letech byly ve sklepích táborského pivovaru stovky ležáckých dubových sudů, od největších osmdesátihektolitrových až po sedlané sudy o třiceti či pětatřiceti hektolitrech. „Když jsme to tady likvidovali, přijelo asi padesát aut z Plzně, stály od Křižíkova náměstí až k pivovaru a všechny sudy odvezly. Je možné, že jim slouží dodnes a dodávají plzeňským ležáckým pivům dobrou kvalitu,“ zauvažoval na závěr Josef Kovář.

Kde se vzal pivovar?
Už pár let po založení Tábora v roce 1436 je možné napočítat minipivovar ve 300 várečných domech, tedy více než v Plzni, jak uvádí Karel Thir. Na počátku 16. století bylo ve čtyřech městských čtvrtích třináct pivovarů. Zdejším pivem měšťané zásobovali celý kraj. Na konci 16. století radní přemýšleli, jak naplnit prázdnou městskou pokladnu a rozhodli, že obec začne sama vařit pivo a bude ho prodávat poddaným. Dosavadním sousedským várkám v domech měšťanů tím vznikla konkurence. Velké zisky z prodeje městského piva přivedly konšele k myšlence na vybudování vlastního pivovaru. V roce 1612 se začal v areálu se zbytky hradu stavět pivovar.

Rekordní výstav v roce 1965
Po nejrůznějších peripetiích roku 1844 areál hradu i s pivovarem převzalo od města sdružení právovárečných měšťanů. To jej od roku 1863 začalo přebudovávat a modernizovat. S touto přestavbou souvisí také unikátní nález keltské bronzové sošky kančíka. Sdružení vlastnilo pivovar do roku 1948, kdy byl znárodněn a poté se zde střídaly různé státní organizace, většinou sdružení Jihočeské pivovary. Výstav začal dle centrálně vytvořených plánů narůstat. Táborský podnik byl ale řídícími orgány socialistického pivovarnictví shledán jako neperspektivní. Přestože v roce 1959 byla překročena hranice šedesátitisícového výstavu a roku 1961 zde uvařili 66 593 hektolitrů piva. Nejvyšší výroby bylo v Táboře dosaženo v roce 1965, bylo to 85 799 hektolitrů. Pivovar produkoval táborské výčepní pivo 10°, světlý ležák 11° Parkán a světlý ležák 12° Kotnov. Za první republiky to byl ještě podle pamětníků 13° Malvaz.

Chmelka o táborské chmelce
Poslední léta výroby táborského piva si pamatuje Svatopluk Ďupal, který do pivovaru nastoupil hned po vyučení a dělal čtyři roky až do roku 1980 podle svých slov všechno, také na sušení sladu ve sladovně. Od té doby má přezdívku Chmelka a nikdo mu dodnes jinak neřekne. Po práci se totiž chodilo na pivo do nádražní restaurace a říkali tomu jít „na chmelku.“ Nyní před důchodem pracuje v minipivovaru u Hradce Králové v Miletíně, kde vaří pivo pod názvem, jak jinak než Chmelka. Podle něj táborský pivovar skončil i proto, že se začalo stavět Pražské sídliště a vody pro pivovar z Jordánu nastal nedostatek. „S tím byla spojená i nízká kvalita táborského piva, tedy desítky, a za mne už jen výjimečně Parkánu. Rybniční voda zkrátka nebyla dobrá. Takže když si mysleli, že koupí plzeňskou technologii a kvalita se zlepší, byli na omylu,“ hodnotí Chmelka. Ale pivo se prý i přes ne zrovna dobrou kvalitu a pověst prodávalo. Za minulého režimu odběrové kvóty dostávaly hospody a prodejny v okrese příkazem. „Byly doby, kdy jsme ale raději pili pivo jiných pivovarů, bylo chutnější a kvalitnější než naše desítka nebo Parkán,“ přiznává Svatopluk Ďupal.

Budvar to nevydýchal
Ten, kdo musel zastavit výrobu piva 1. ledna 1980 a po pár letech zhasl i ve stáčírně, byl dlouholetý ředitel pivovaru Jiří Vašíček (75). Pracoval zde prakticky od vyučení sladovníkem v Českých Budějovicích až po židli nejvyšší. Pivovar míval v době největší slávy 75 pracovníků a na mnohé pamatuje Vašíček i dnes. „K vynikajícím odborníkům patřili například sládek Stanislav Pírek, sklepmistr Josef Kovář nebo ekonom Ivo Voborský. Ale těch, kdo s pivovarem srostli a dávali mu svůj um a elán, bylo samozřejmě mnohem víc,“ vzpomíná Jiří Vašíček. A nebylo to podle něj jednoduché. Jako malý pivovar měli zastaralé vybavení, skoro žádné investice, zkrátka, stát díval přednost zavedeným velkým pivovarům. To byl zřejmě i jeden z důvodů, proč se před koncem minulého století zrušil Tábor, Pelhřimov, Humpolec a další menší pivovary, myslí si.
A jak vidí kvalitu tehdejšího táborského piva? „Víte, co člověk, to názor. Samozřejmě si pamatuji i negativní reakce. Jen bych vzpomněl, že dvakrát jsme se na Zemi živitelce zúčastnili anonymní soutěže, kdy dal každý pivovar neoznačený sud, návštěvníci ochutnávali a hodnotili. Co vám budu říkat, s naším Parkánem jsme dvakrát vyhráli. Vzbouřil se ovšem neúspěšný Budvar a potřetí se už soutěž nekonala,“ ví své bývalý ředitel Vašíček.

Vaří už jen Beseda
Novodobým pokusem o návrat vaření piva v Táboře byl minipivovar na Špitálském náměstí v budově bývalých lázní, kde byla i restaurace U Švejka. Provozovala ho společnost HBH jv letech 1994 až 1995 a na čepu měla piva Táborský kalich 10° a 12°.
Před dvěma lety historii pivovarnictví v Táboře oživila táborská střední škola obchodu, služeb a řemesel, která provozuje na Žižkově náměstí restauraci Beseda. V jejích historických sklepích s unikátními klenbami vybudovala s dotací 8 milionů korun Muzeum pivovarnictví. Expozice přibližuje historické i moderní pivovarnictví a seznamuje s tradicí vaření piva v Táboře od roku 1437. Návštěvníci zde najdou historické pivní sklenice, etikety, cedule a další exponáty. Vystaveny jsou i staré dokumenty. Atmosféru expozice umocňují dobové fotografie z ateliéru Šechtl & Voseček. Ale co je podstatné, v provozu je i školní minipivovar. „Vaříme pivo s historickým názvem Lichvice, a to lehčí 11° a silnější 13°. Připravujeme i sezonní piva, jako třeba vánoční nebo velikonoční speciál. Na čepu jsou v naší restauraci Beseda. Výstav je v době koronaviru nižší, ale najednou můžeme běžně vyprodukovat až 1 200 litrů,“ dozvěděli jsme se od ředitele školy Radka Cíchy.