Otec se o chlapce nezajímal nikdy, péče se tedy ujala teta Petra – dvojče zemřelé maminky. Smutný příběh tehdy oslovil spoustu lidí. Studentka Kateřina Božková vyvěsila letáček s prosbou o pomoc na strakonickém gymnáziu. Jeden z rodičů a studenti text přenesli na sociální sítě a zvedla se nevídaná vlna lidské pomoci.

„Druhý den volala vyděšená paní ředitelka školky, že tam od šesti ráno telefonují a jezdí lidé, vozí peníze, oblečení, hračky. Spousta lidí posílala peníze i na obecní účet, což byl z hlediska účetnictví obce problém. Založily jsme tedy po dohodě s Kačkou Božkovou transparentní účet a na obci horkou linku pro vyřizování telefonátů. Dnes už tomu ani nemůžu uvěřit, že jsem za jeden den vyřídila 165 hovorů,“ vzpomíná starostka Čepřovic Barbora Poláčková. Obec se chopila řešení finančních záležitostí a poskytla prostory pro skladování věcí, které lidé z celé republiky malému chlapci posílali.

„Bylo to mnoho maličkostí a kroků ze strany zastupitelů, vedení mateřské školky, Gymnázia Strakonice a hlavně Kačenky Božkové,“ vybavuje si starostka. Mladá žena s tříletým synovcem se mezitím vzpamatovávali z šoku a řešili nejnutnější rodinné záležitosti. Firma v Nišovicích – původně Knürr a dnes Vertiv, kde byla Petra Hůnová zaměstnaná, vyšla vstříc a umožnila jí pracovat jen na ranní směnu. To trvá dodnes. Dívka, která do té doby plánovala s přítelem vlastní budoucnost, se ze dne na den stala z tety náhradní maminkou. Netrvalo dlouho a malý Martin jí tak sám od sebe začal říkat. Musela řešit další společný život.

Chodily peníze i dárky
Ve sbírce se sešlo téměř 2,689 milionu korun. „Je neuvěřitelné, že se během zhruba pěti dnů dokázalo vybrat tolik peněz a na obec poslat tolik věcí. Byly dny, kdy jsme jen třídili došlé věci na hračky, oblečení, čokolády, bonbony, naše zasedací místnost byla skoro plná. Tolik toho chlapec nemohl nikdy využít. Se souhlasem Petry Hůnové jsme část věcí pak předali strakonickému Dětskému centru,“ pokračuje starostka. Po osmi měsících se z rozhodnutí zastupitelstva transparentní účet uzavřel a zrušil. „Obec nemůže spravovat peníze někoho jiného. Osobně by mi přišlo nedůstojné, aby za mnou slečna Hůnová chodila a prosila o peníze, které lidé poslali jejímu synovci. Navíc to byl problém obecního účetnictví. Peníze jsme tedy rozdělili a věřím, že dobře,“ popisuje dál Barbora Poláčková.

Částka 1,65 milionu korun byla vložena na termínovaný účet, který byl založen za přítomnosti tety nezletilého Martina a tuto částku bude moci chlapec vybrat po dovršení 21 let. Dalších necelých 318 tisíc korun bylo vloženo na spořící účet, ke kterému má podpisové právo chlapcova teta a jsou to peníze pro případ mimořádných výdajů. Obec hradila z účtu školkovné a mladé ženě posílala po dobu existence účtu osm měsíců na potřebné výdaje 5000 korun. Pak bylo potřeba řešit bydlení.

Nový začátek na novém místě
Obě zemřelé ženy pracovaly v Litochovicích v zemědělském družstvu a obývaly také byt v tamní družstevní bytovce. Ten musela Petra Hůnová družstvu vrátit. „Tehdy byla poskytnuta na účet slečny Hůnové částka 550 880 Kč, o kterou požádala z důvodu nákupu nemovitosti u nás v Čepřovicích. Tato částka jí chyběla k tomu, aby mohla domeček pro sebe a Martina koupit. Při rušení transparentního účtu dostala slečna Hůnová ještě zbývajících cca 125 500 Kč,“ dodává starostka Poláčková.
Petra Hůnová koupila v Čepřovicích starší domek. Spolu s ní a Martínkem se přistěhoval i chlapcův dědeček Jiří. Společně vytvořili malému chlapci novou rodinu. Martinovi je dnes sedm a chodí do první třídy. Zajeli jsme se podívat, jak dnes žije tato trojice, která si tak smutně zbyla.

Teta se stala maminkou
Ve stavení v Čepřovicích už se pomalu chystaly Vánoce. Stromeček byl nazdobený v předstihu.
Dědeček, původně havíř, který se s rodinou před dvaadvaceti lety přistěhoval na Strakonicko z Karviné, psal zrovna s Martinem domácí úkol z počtů. „Máte tady jednu chybu,“ překontrolovala úlohu Petra a rychle vygumovala chybný výsledek. Její chlapi provedli opravu, děda úkol podepsal.

„Asi rok a půl po nehodě jsem objevila plakát, že tenhle dům v Čepřovicích je na prodej. Podařilo se mi ho s využitím peněz ze sbírky koupit a poprosila jsem taťku, aby se k nám nastěhoval. Sama bych to nezvládla,“ vypráví Petra Hůnová.

Vzpomíná, jak se její život před čtyřmi lety rázem změnil. „Vyučila jsem se ve Volyni cukrářkou, ale v oboru jsem po vyučení práci nenašla. Tak jsem nastoupila do továrny v Nišovicích. Žila jsem tenkrát ze dne na den. Měla jsem svoje plány, chtěla jsem ještě jet někam na brigádu. Třeba na Lipno nebo do zahraničí. A měla jsem tehdy taky přítele, se kterým jsme plánovali budoucnost. Zpočátku po nehodě nám pomáhal, ale pak to skončilo. Nevím, jestli se tak rozhodl sám nebo ho někdo přesvědčil. Rozešel se se mnou esemeskou. Z toho jsem se dostávala dlouho,“ říká Petra. „Martínek by si přál bratříčka nebo sestřičku, ale já nemám štěstí na nového partnera a ani možnosti se někde seznámit,“ krčí rameny.

O svěření synovce do péče svedla u úřadů tříměsíční boj. „Měli pocit, že jsem ještě mladá a nemám zkušenosti. Na sociálce nám řekli, že jsou o svěření Martínka do péče i další zájemci. Myslím, že to bylo hlavně kvůli penězům,“ soudí Petra. „Já jsem řekl soudci, že to je krev naší krve. A když jsem vychoval tři děti, ještě jedno taky vychovám,“ dodává Jiří. Společně uspěli.

Petra stále pracuje jen na ranní směny, její otec nastoupil také do nošovického Vertivu na směnný provoz. Podle jeho slov jim hodně pomohla čepřovická starostka Barbora Poláčková. A samozřejmě velká spousta dalších lidí.

Žádný Ježíšek, dárky vozí pošta!
„Bydlí se nám úžasně, máme tu svoje soukromí,“ chválí Petra bydlení ve venkovském stavení. „Ráno jede Martínek do školy, pak ho vyzvednu, píšeme úkoly, v létě jdeme ven, v zimě se musíme postarat o kotel. Před covidem jsme taky docela často jezdili do aquaparku v Horažďovicích. Tam si to Martin oblíbil,“ popisuje Petra. Sama si ale dělala řidičák až nedávno. „Byla jsem po té události přesvědčená, že si řidičák nebudu dělat. Nikdy. Ale okolnosti mě donutily. Teď jsem ráda, že si dojedu, kam potřebujeme,“ dodává.

Kvůli chlapci se musela začít učit vařit. A často vaří i děda. „Martin má nejradši krupičnou kaši a řízek s bramborovou kaší,“ zmiňuje Jiří. Tak jako chlapec přejmenoval tetu na maminku, v mužském elementu má trochu zmatek. „Když si hrajeme, jsem děda. Když ho peskuju, jsem táta. Jediný, co už ale nemůžu, je běhat s ním za balonem. Jinak zvládáme všechno,“ směje se Jiří.

Martina prý hodně baví písničky. „Uvažujeme o hudebce. A ráda bych ho přihlásila do hasičů,“ říká Petra. „Musíme taky jezdit na terapie. Ve škole má asistentku, má trochu poruchu soustředěnosti,“ zmiňuje mladá žena. „I teď se mu občas zdá o mamince nebo babičce. Někdy se přitulí a říká – dědo, mně je smutno. My mu řekneme – Martínku, nám je smutno taky. A sedneme k počítači a prohlížíme staré fotky,“ pokračuje Jiří. A tak se řeč radši převede na blížící se Vánoce. „Napsal jsem si Ježíškovi o legotanky, a stejně vím, že dárky nenosí Ježíšek. Dováží je pošta,“ oznamuje Martin. A hned ukazuje, že hodně ho baví taky farmářské hry na počítači. Oře, sází, sklízí, dělá s technikou práce podle ročních období. Pracovat chce ale jednou ve Vertivu jako děda.

„Je to naše čírtě a štěstíčko. A Jitce jakoby z oka vypadl,“ říká dědeček. „Žijeme pro něj. Zvládáme to z toho, co máme. Nic víc nepotřebujeme. Smutek přebolel, ale v srdci je to pořád. Chceme kluka vychovat, jak by si to přály máma s babičkou. Aby z něj byl slušný člověk,“ uzavírá Jiří.