Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Krampus

    sobota 14.12 15:00 - Kaplice, město

  • Předvánoční burza minerálů, drahých kamenů, šperků a fosilií

    sobota 14.12 9:00 až 14:00 - Písek, Prácheňské muzeum

Zobrazit všechny události
 

Prezident Miloš Zeman ocenil státním vyznamenáním činorodý život Josefa Kalbáče

Josef Kalbáč s oceněním, které si přivezl z Pražského hradu.  , Autor: L. Kolářová

Josef Kalbáč s oceněním, které si přivezl z Pražského hradu.     Autor: L. Kolářová

PRAHA/STRAKONICE – Ve Vladislavském sále Pražského hradu byl letos 28. října vyznamenán Josef Kalbáč z Třebohostic, v letech 2003 až 2008 senátor za obvod Strakonice, který zahrnoval i část okresu Písek a Prachatice, a také bývalý přednosta Okresního úřadu ve Strakonicích. Od prezidenta republiky Miloše Zemana převzal medaili Za zásluhy I. stupně. Životopis Josefa Kalbáče, který příští rok oslaví osmdesátku, určitě není nudný. Je někdy i překvapivý. Byl například zakládajícím členem zemědělského družstva v Třebohosticích, vypracoval se v zemědělství z řidiče až po agronoma, než vstoupil v roce 1991 naplno do politiky. Mediální pozornost na sebe strhl při volbě prezidenta v roce 2008, kdy přispěl k volbě Václava Klause. Jde o mimořádně pracovitého člověka, který pomohl na Strakonicku na svět celé řadě záměrů a plánů. Velmi oblíbený je i mezi vyznavači lidové muziky, pro vydává zpěvníky lidových písní. V rozhovoru se stihlo probrat mnohé, ale i tak na spoustu věcí ještě nedošlo.


Združstevňování venkova v 50. letech minulého století se připisuje hlavně aktivním členům komunistické strany. Jak jste se u toho ocitl vy?

Já jsem tenkrát členem žádné strany nebyl. Naopak. V roce 1954 jsem byl přijatý na lesnickou školu do Písku a poté mi přišlo, že je moje přijetí zrušené. Měli jsme menší hospodářství, to asi vadilo. U nás v Třebohosticích vstoupila do družstva tenkrát celá vesnice kromě dvou hospodářů. Zpočátku se tomu někteří bránili, byli zvyklí, že se vlastníma rukama uživí a ze společného hospodaření měli strach. Později ale byli docela rádi, že se zbavili dřiny.

Na Strakonicku nebyly kolem združstevňování žádné excesy?

Ale jistěže byly. Když se někde bránili, tak byli vystěhováni, třeba na Šumavu nebo na severní Moravu, pokud vím, tak v Hajanech to bylo pět rodin, v Hlupíně tři. To pak psychicky zapůsobilo na ostatní, zastrašili je. I mým rodičům to bylo naznačeno. Ale průběh kolektivizace vždycky hodně závisel na konkrétních lidech v čele obce. Někde se taky lidem slibovaly věci, které se pak ani nenaplnily. Třeba že bude v obci kino. Faktem ale je, že když družstvo mělo společné stroje, ubyla ta nejtěžší práce. Já jsem pak v roce 1959 narukoval na vojnu a na té jsem si udělal řidičák na nákladní auto, který se mi po vojně hodil. Vojnu jsem strávil v Žatci a v Terezíně a považuji ji dodnes za užitečnou. Když se pak hlasovalo o zrušení vojenské služby, já jsem byl proti. Někteří mě za to kritizovali, ale já jsem věděl, proč mám takový názor.

Co jste dělal po vojně?

Napřed jsem jezdil náklaďákem a když po roce přišel další mladík, který měl na auto řidičák, předseda mě vytáhl, abych řídil meliorace, které se tehdy dělaly. Dohled na tím mělo meliorační družstvo z Blatné a ti chtěli, abych nastoupil k nim, ale předseda Jan Kotrba mě nepustil. Řekl, že má se mnou plány. Za rok mě pak navrhl na mechanizátora. V té době jsem se oženil a začal jsem dálkově studovat mechanizační školu v Českých Budějovicích. Po maturitě jsem ještě dělal nástavbu na zemědělské škole v Táboře. Tamnímu profesoru Františku Drsovi vděčím za moc. Řekl mi, abych si dal přihlášku na vysokou zemědělskou školu do Budějovic a hlavně mě naučil chemii tak, že jsem s ní na vysoké neměl vůbec žádný problém. V roce 1968 jsem se stal členem lidové strany a to bylo pak v době normalizace k tíži. Orgány KSČ mě doporučily přeložit, abych neovlivňoval u nás lidi. Takže jsem v roce 1975 byl přeložený jako agronom do největšího družstva v okrese, které bylo v Radomyšli.

Jak dlouho jste tam pracoval?

Až do roku 1990. Předtím jsem se začátkem roku 1989 stal na okresní konferenci předsedou okresní organizace lidové strany. Na školení v Praze jsem se poprvé setkal s pozdějším ministrem vnitra Richardem Sacherem. On v srpnu 89 pozval všechny předsedy okresních organizací a sdělil nám, že bude horký podzim a přijdou velké politické změny.

Richard Sacher věděl o revoluci dopředu?

To asi vědělo víc lidí. Je jasné, že v Praze se vědělo víc než na venkově. Po 17. listopadu 1989 pak začaly kulaté stoly Národní fronty a Občanského fóra a řešily se personální věci. Na okresních národních výborech vznikaly občanské komise, které prověřovaly policisty a podobně. Já jsem byl kooptací zvolen do rady okresního národního výboru a začala se rozjíždět kampaň na volby. Zasedalo se každý večer a přes den jsem byl stále agronomem v Radomyšli.

Co bylo dál?

V průběhu roku 1990 byla zrušena vedoucí úloha komunistické strany a proběhly první svobodné volby. Přesvědčovali jsme lidi kolem, aby volili lidovou stranu, ale pak přišla aféra se spoluprací našeho předsedy Bartončíka s StB a to srazilo lidové straně hlasy. Kromě toho Havel tehdy přišel s heslem, že strany jsou pro straníky, ale Občanské fórum je pro všechny, a to na lidi zabralo. Václav Havel se pak stal prezidentem. Vzápětí padlo rozhodnutí zrušit okresní a krajské národní výbory, jako orgán státní správy vznikly okresní úřady a do čela byl ve Strakonicích zvolen Břetislav Řezníček ze zbrojovky. Mě požádal, abych se stal jeho zástupcem pro oblast venkova, a tak jsem skončil v JZD Radomyšl a k 1. lednu 1991 jsem na okresní úřad nastoupil. Se zemědělstvím jsem se ale nerozloučil, dodnes mám kus pole, louku i kravičku.

Čím jste se jako zástupce přednosty pro venkov zabýval?

S Jiřím Vačkářem jsme dali dohromady základy Programu obnovy venkova, jehož součástí byla i soutěž Vesnice roku. Tuto naši myšlenku jsme projednávali s předsedou vlády Petrem Pithartem a ministrem Jindřichem Dejmalem, program se postupně dostával do povědomí obcí. Jako první byly vesnicí roku vyhlášeny Novosedly na Katovicku. Tam tehdy přijel prezident Václav Havel i místopředseda vlády Josef Lux. Pamatuji si, jak na prezidenta Havla zapůsobilo, když ho přišla pozdravit stoletá paní Havlová z Kalenic a přinesla mu ukázat dopis, který jí k tomuto jubileu přišel od papeže. V mém pozdějším senátním volebním obvodu byly úspěšnými krajskými vesnicemi roku i Malenice, Radomyšl, Chelčice dokonce dvakrát, Cehnice, Čejetice, Řepice, ta byla i celostátním vítězem, a z Písecka Ražice, Čížová a Dražíč, která tehdy ještě patřila do píseckého okresu. V roce 1997 pak přednosta Řezníček onemocněl a já jsem v jeho funkci pokračoval až do zrušení okresních úřadů. Ty skončily na konci roku 2002, ale mezitím jsme se ještě hodně zapotili při povodních.

Přednostové se tak ocitli bez práce?

Přednostové byli převedeni do funkcí ředitelů Úřadů pro zastupování státu ve věcech majetkových. Je škoda, že byly okresní úřady zrušeny, protože za dvanáct roků své činnosti vykonaly pro města i obce ve svém okrese veliký kus práce. Málokdo už si asi vybaví, že na začátku 90. let byl ve Strakonicích dokončen a otevřen hotel Bavor, byla postavena budova nové průmyslové školy a také Euroškola. V roce 1997 proběhla rozsáhlá rekonstrukce Palackého náměstí a byl otevřen nový archiv. V letech 2001 až 2003 na Jezárkách vyrostl nový domov důchodců a penzion. Nemalá péče byla věnována rozvoji strakonické nemocnice. Ve Vodňanech proběhla rozsáhlá modernizace domova důchodců a v roce 1996 byl slavnostně otevřen tolik potřebný obchvat města. Také Blatná se dočkala nového moderního domova pro seniory. Stranou nezůstala ani Volyně, kde proběhla přestavba a modernizace jazykové školy. Nová základní škola včetně tělocvičny vyrostla ve Volenicích a výrazné přestavby škol proběhly v Sedlici a ve Střelských Hošticích. Opravila se dlouhá řada kulturních památek. Když okresní úřady v roce 2002 končily, byl v našem obvodu senátorem Pavel Rychetský a ten odcházel na Ústavní soud. Řekl mi, abych kandidoval do Senátu, protože jsem při povodních pro lidi dost udělal. Tak jsem to zkusil. O funkci senátora bylo osm uchazečů, do druhého kola jsme postoupili s Pavlem Pavlem a já jsem vyhrál. V Senátu jsem pak byl do roku 2008, kdy jsem naopak ve druhém kole těsně prohrál s Miroslavem Krejčou z Písku.

Máte pocit, že jste něco ve funkci senátora nestihl dokončit?

Mám. Já jsem si dal po nástupu do funkce za cíl pomáhat výstavbě silnice R4. Spojili jsme síly s ministrem dopravy Šimonovským, tehdejším hejtmanem Janem Zahradníkem a hodně věci pomáhal i písecký poslanec Tom Zajíček. Věci šly rychle, za rok už se stavěla křižovatka na Nové Hospodě, vypadalo to, že do roku 2020 by se mohla Praha spojit s hranicí včetně obchvatu Vimperka, řešení zlešických zatáček a tunelu pod Kubovou Hutí. Když jsem ale v roce 2008 volby prohrál, už se takovým tempem nepokračovalo. Poté jsem dostal nabídku, abych dělal prezidentu Klausovi stálého poradce pro zemědělství. Do Prahy jsem jít ale nechtěl, takže jsem tam jezdil na porady, které vedl tajemník prezidenta Jakl a zpracovával jsem aktuální zprávy. Například už tenkrát o kůrovci na Šumavě. Už v době mého senátorského mandátu mě navštívili lesníci v čele s Ivem Vicenou, abych se jel podívat do Národního parku Šumava, co se tam děje. Chtěl jsem, aby výbor pro životní prostředí a veřejnou správu uspořádal výjezdní zasedání do šumavského parku. Ředitel Alois Pavlíčko nebyl nadšený. Viděli jsem totálně zničený Březník, Pithart pak svolal veřejné slyšení, na kterém už tehdy byly dvě názorové skupiny. Vicena tenkrát řekl, že jestli nezačneme na Šumavě zasahovat, máme do 15 let kůrovce v celých Čechách. Klaus i Zeman byli v té věci stejného názoru.

Ale taky jste toho jako senátor určitě hodně stihl...

Senátor má sloužit svému obvodu, snažil jsem se věcem pomáhat na svět. Za mého působení vznikla nová interna ve strakonické nemocnici včetně dialýzy, nový moderní ústav sociální péče v Mačkově včetně bazénů, oprava ústavu v Oseku, seniorské domy, rekonstrukce volyňské průmyslovky, obchvat Vodňan a řada dalších věcí. Vše to dobré se dařilo především proto, že jsem měl tu čest pracovat se spoustou ochotných, pracovitých, svědomitých a spolehlivých lidí.

Zmínil jste funkci poradce prezidenta Klause. Dost se mluvilo o tom, že jste ji dostal za zásluhy o jeho zvolení, když jste z druhého kola prezidentské volby odjel kvůli vyhrožování na toaletě a ve třetím jste ho podpořil...

Já jsem byl od začátku rozhodnutý volit Klause. Jel jsem se podívat na jednu přednášku profesora Švejnara do Budějovic a když tam řekl, že mu homosexualita nevadí a euro už tu mělo být dávno, věděl jsem, že ho volit nebudu. Naopak Klaus měl vystoupení blízké mým názorům a lidovci bohužel svého kandidáta nepostavili. Kolem té volby panovalo velké napětí. Bohuslav Sobotka za mnou poslal naši poslankyni Michaelu Šojdrovou, abych volil Švejnara, že mě pak na oplátku podpoří ve volbách do Senátu. Byly tam různé tlaky.

Stejně mi to nejde do hlavy. Chodby Pražského hradu jsou určitě sledované kamerami a jen tak někdo se tam při prezidentské volbě nedostal. Jak je možné, že se neodhalilo, kdo za vámi měl vejít na záchod a vyhrožovat vám?

To nevím. Pamatuji si, že tam byly tři pisoáry a když jsem vešel, volný byl jen ten nejvzdálenější. Když dva pánové odešli a zbyl jsem tam sám, otevřely se dveře a nějaký chlap na mě vyrukoval, že si to odskáču já i celá lidová strana, jestli budu volit Klause. Byl docela velký, takový tmavší typ, asi do padesátky. A poté utekl. Udělalo se mi špatně. Měl v šatně prášky, tak jsem si pro ně šel. Telefonoval jsem do Strakonic panu primáři Hornému a ten mi řekl, abych si zavolal sanitku nebo se rychle vrátil do Strakonic. Venku na mě čekalo auto, tak jsme ujížděli do strakonické nemocnice, kde mi udělali vyšetření a hospitalizovali mě. Vím, že mi cestou volal Pithart, kardinál Vlk, Kavalírová z Konfederace politických vězňů. Ředitel nemocnice doktor Fiala se mě pak snažil ubránit před nájezdy novinářů. Protože když jsem z nemocnice mluvil s novinářem Dandou a řekl jsem mu, že ten chlap, co mi vyhrožoval, byl hovado, on z mých slov udělal, že ti, kteří nechtějí volit Klause jsou hovada. Tak jsem pak už nechtěl mluvit s nikým. Ve druhé volbě nebyl zvolen nikdo a další volba byla za týden. To mě propustili a hlasoval jsem pro Klause, který dostal 141 hlasů z 281 senátorů a poslanců. Švejnar dostal hlasů 111 a 29 poslanců a senátorů nehlasovalo. Vyjádřil jsem se tenkrát, že jsem volil menší zlo. Dostával jsem pak výhrůžné dopisy, i se střelným prachem, ale to dostávalo víc lidí. Policie stejně nic nezjistila.

Víte, kdo vás navrhl na nynější prezidentské vyznamenání?

Návrh může podat kdokoliv, ale pokud vím, mě navrhla skupina starostů z mého bývalého senátního obvodu. Byl mezi nimi Luboš Peterka z Radomyšle. K návrhům se vyjadřuje kraj a sněmovna a odtud jsem se dozvěděl, že mě ve sněmovně vyškrtli. Pak se mi ale nečekaně ozval ředitel protokolu z Hradu a vyptával se mě, jestli bych vyznamenání přijal nebo odmítl, zda bych případně přijel osobně a s kým.

A s kým jste tedy na Pražský hrad jel?

Manželka je nemocná, takže jsem vzal vnučku Marušku. Vyznamenání si moc vážím, i když – a to už jsem řekl, je to za práci, na které se podílela spousta vynikajících lidí.

I na prahu osmdesátky nechybíte nikde, kde se něco důležitého děje. Zřejmě pracovat nepřestanete?

To je pravda. Po skončení funkce senátora jsme s Miroslavem Vadlejchem založili firmu Corporin, abychom obcím pomáhali v oblasti zpracování projektů a získávání dotací. V této firmě jsem byl tichým společníkem několik let. Teď spolupracuji s píseckou firmou Universal Solutions, v jejíž náplni je dotační a organizační poradenství, inženýring, administrace veřejných zakázek a monitoring a implementace projektů. Věnuji se taky přednáškové činnosti, k loňskému výročí republiky jsem objel s přednáškou na toto téma 54 míst a mám zpracována i další témata jako Co nebylo v dějepise o našich prezidentech, Marie Terezie, její děti a reformy, J. V. Stalin, Prácheňský kraj a jeho slavné osobnosti, Deset žen z Hradu, Karel IV. - nejslavnější panovník, Historie trestu smrti a nejtěžší zločinci, Slavní vojevůdci a další. Po celý život jsem zapojen ve spolkovém životě, hasičem jsem už 63 let a pro řadu sborů jsem připravil publikace k jejich výročí. Samostatná kapitola jsou zpěvníky lidových písní. Ty jsem sbíral už od dětství. Když se dralo peří, ženy si povídaly a zpívaly a já jsem si ty písničky zapisoval. Teď už připravuji do vydání třináctý díl. Za největší štěstí považuji, že jsem potkal v životě spoustu vzácných lidí, které vůbec není možné všechny vyjmenovat. Ale v mém srdci a ve vzpomínkách zůstávají. Někteří již bohužel nejsou mezi námi.

 



 

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace