Proto se plavci, kteří pluli se svým nákladem, právě Červenských proudů nejvíce obávali a před každým vyplutím chodili prosit svatého Bartoloměje do kostelíčku před proudy o pomoc. Po šťastném  návratu se tu zas sloužily děkovné mše.
Z Červenských proudů měli plavci oprávněný strach, neboť jich zde mnoho za ta léta přišlo o život. Divoké a zpěněné Červenské  proudy se táhly až ke hradu Zvíkovu v celkové délce sedm kilometrů a v tomto čarokrásném, ale nebezpečném úseku bylo mnoho skalisek a skalních útvarů, jež plavcům ztěžovaly jejich živobytí.
Když jsem se letos v polovině září sešel na Svaté Anně s jedním z posledních žijících vorařů Václavem Husou z Hladné, moje otázky směřovaly právě k někdejším Červenským proudům. Václav Husa má i v pětaosmdesáti letech obdivuhodnou paměť, a tak mě ve svém poutavém vyprávění Červenskými proudy provedl a já jeho povídání přímo hltal.
Zhruba půl kilometru od začátku Červenských proudů stálo po levé straně skalisko zvané Přerostlý. Dnes je naproti zátoka zvaná Peklo. Odsud se řeka v úseku jednoho kilometru divoce kroutila připomínajíc písmeno S. Tomuto místu se říkalo Sochorské kroucení, později Záhořské kroucení neboli na Záhořku. Právě k tomuto termínu se přikláněl i Václav Husa.  Za Záhořkem se tok řeky v nejužším místě narovnal a po jednom a čtvrt kilometru plavby plavci po pravé straně spatřili potok, vtékající do Vltavy. Dnes je tam velká zátoka zvaná Kučeřská. Po další ani ne půlkilometrové plavbě bylo po pravé straně řeky známé místo nazývané Moravcovo peklo. Řeka zde nabírala opět na síle a byla velmi prudká a nebezpečná.
Právě o tomto úseku řeky napsal Miloš Blažek z Písku autobiografický příběh Přežil jsem v Moravcově pekle, neboť se zde ukrýval po útěku z koncentračního tábora v Terezíně. Nejvýraznějším skalním útvarem Moravcova pekla byla skála zvaná Sokolice. Stála na stráni vysoko nad řekou, a tak můžeme její mohutnost prakticky v celé kráse obdivovat dodnes. Při normálním stavu hladiny je výška Sokolice cca třicet metrů a je hojně využívána horolezci. Třista metrů pod Moravcovým peklem přetíná Vltavu Zvíkovský most a odsud po dvoukilometrové plavbě již spatříme siluetu starobylého hradu Zvíkov, před nímž Červenské proudy končí.
To jsou tedy hlavní místa kolem Červenských proudů, neboť voraři měli pojmenovaná skaliska a místa opravdu za každou zátočinou. Poslední vory projely Červenskými proudy v létě 1960.     Poté 29. září 1960 ve tři hodiny odpoledne dosedly dvě 42 tun těžké ocelové desky na železobetonové prahy a tok Vltavy byl definitivně a navždy přehražen. Řeka pomalu ztichla a celé údolí navždy pohltila údolní nádrž Orlík.
I dnes jsou ale Červenské proudy rozhodně nejhezčí částí Vltavy v úseku, který se nazývá Orlická přehrada. Vysoká skaliska jsou bujně porostlá  pokroucenými zakrslými borovicemi a po celé délce oněch sedmi kilometrů nevede k řece žádná silnice. Od října do března je zde poměrně klid. Po vysokých skalách se prohánějí lišky, strmé stráně jsou plné hub a nad hlavou rybářovou křičí lesní ptáci.
Těmto kouzelným místům jsem již před lety beznadějně upsal svoji duši a tímto vyznáním končím své pojednání o řece, jejíž krásu a dravost plně vystihl ve své symfonické básni Bedřich Smetana.
Vltavě zdar.
Roman Jan Bolek