Večer otevřel dokument Jaroslavy Veličko, která žije v Praze a na FAMU studuje střih. Spolu s mezinárodním týmem tvůrců natočila více než deset hodin materiálu, z něhož vznikl výsledný půlhodinový snímek. Dokument sleduje čtyři vojáky bojující na Ukrajině. Ve svých výpovědích popisují zkušenosti z fronty, zranění i návraty do běžného života. Kamera zachycuje také pohřby padlých vojáků. Vedle válečných událostí dostává prostor období po návratu – rehabilitace a léčba, které absolvovali díky podpoře nadačního fondu Future for Ukraine (Budoucnost pro Ukrajinu). Po zhlédnutí dokumentu zůstalo v sále ticho, mnozí diváci si utírali slzy.

Po projekci následovala beseda s Valentinem Pachomovským, přímým obráncem Kyjeva a účastníkem bojů. Pachomovsky je bývalý profesionální voják, který po odchodu do důchodu působil v civilní sféře. Ve chvíli, kdy došlo k okupaci Krymu se dobrovolně přihlásil k obraně země a do aktivní služby se vrátil jako řadový pěšák bez ohledu na hodnost majora. Diskuse se stočila nejen k bojům na frontě, ale i k následkům, které si vojáci nesou po návratu. Z publika zazněla otázka, kdo se stará o psychologickou péči, když dokument ukazuje především zranění těla.

„To je těžká situace. Dnes není dostatečně zabezpečená ani rehabilitace těla po zranění, o duši nemluvím. Valentin bojoval nejen jako dobrovolník, ale dva a půl roku byl ruským zajatcem. Prošel osmi gulagy až na Altaj. Když se vrátil, byl kost a kůže,“ uvedl předseda správní rady nadačního fondu Vitalij Pron.

Sám Pachomovsky doplnil vlastní zkušenost: „Když jsem šel k lékaři, ruce, nohy, všechno bylo v pořádku. Ale dobře mi nebylo. Lékař mi řekl, že jsem dlouho žil na adrenalinu a pak jsem byl v zajetí, kde člověk musí hlavně psychologicky přežít. Šlo o posttraumatický syndrom. Psychická pomoc na Ukrajině často znamená jen léky. V hlavě jsem měl dvě věci – jak se najíst, protože jsem byl permanentně hladový, a jestli je doma všechno v pořádku a mám se kam vrátit.“

Padl i dotaz týkající se finanční podpory. Jeden z návštěvníků uvedl, že s rodinou přispívá na zbraně, ale přemýšlí, co je ještě potřeba. „Bojujete i za nás. Je mi líto, že je nás tu jen sedmnáct. Ty židle by měly být plné,“ zaznělo během diskuse. Na otázku, co voják skutečně potřebuje, reagoval Pron: „Zbraně voják potřebuje, aby mohl bránit stát. Když nebude jíst, zbraň neudrží. Když nebude mít oblečení, zbraň neudrží. A pokud po zranění neabsolvuje rehabilitaci, do bitvy se už nevrátí.“

Děti neznají den v míru, ale rozeznají zbraně

Diváci se zajímali také o děti zasažené konfliktem. Pron popsal konkrétní zkušenost z rehabilitací: „Seděl jsem s matkou a dítětem v pokoji, když nad námi přeletělo letadlo. Dítě se schovalo pod stůl a křičelo, že ho musíme sestřelit. V parku začalo jiné dítě panikařit kvůli dronu. Některé děti neznají, co je mírový den, ale rozeznají miny, rakety a drony. Učí se ve sklepech, neznají kolektiv, ale znají smrt. Jsou to vlčata. Zásadní problém je v tom, že to oni jsou budoucnost Ukrajiny,“

Součástí večera bylo také představení nadačního fondu Future for Ukraine. Vitalij Pron činnost podporuje i vlastními prostředky. Návštěvníci mohli před zahájením i po skončení programu přispět libovolnou částkou nebo zakoupit autentické předměty. Nadační fond se zaměřuje na tři hlavní oblasti – rehabilitační péči pro zraněné, pomoc dětem zasaženým konfliktem a technickou výbavu, například obranné drony určené k identifikaci hrozícího nebezpečí.

Jak večer působil na návštěvníky? „Celý rozhovor byl víc než to, co slyšíme ve zprávách. Tam se řeší politika, ale o tom, co prožívají obyčejní lidé, se mluví méně. Takové akce by mělo navštěvovat více lidí,“ uvedla Jaroslava Suchá z Tábora.

Válečný veterán Pachomovsky během večera přiblížil také podmínky v zajateckých táborech a zacházení se zajatci. Další část besedy přinese středeční vydání Týdeníku Táborsko.