„Pocházím z učitelsko-zdravotnické rodiny, to jsou povolání, ke kterým vždycky měla sociální demokracie blízko. Děda byl primář v Plzni, tety zdravotní sestry, z maminčiny strany zas byli v naší rodině učitelé. V divokých 90. letech se ale i příslušníci těchto profesí od levicových stran odvraceli. Všichni jsme si mysleli, jak tržní hospodářství vše vyřeší a za pár let doženeme Západ. Postupně jsem ale pochopil, že zdravotnictví, školství a sociální oblast trh nevyřeší. Stále je tu početná skupina lidí, která žije z minimální mzdy, nízkých platů nebo z důchodů. Tyto lidi nemůžeme nechat na pospas soukromé sféře, jejímž cílem je prioritně vydělat peníze. Zdravotnictví, školství a sociální oblast proto musí zůstat veřejnou službou.
Jsou oblasti, kde nemá vládnout trh a peníze
Já jsem zdravotník a sloužím všem. Obrazně – nemůžu si vybrat, že budu operovat jen žlučníky, protože je to lukrativní. Mým úkolem je pomáhat. Navíc jsem zaměstnanec a tím této společenské skupině rozumím. Když mi bylo kolem pětatřiceti, začal jsem být těmto tématům nakloněný. Pochopil jsem, že ne všechno, co bylo ideově nalevo, bylo špatně. Z historie se chci poučit.
Pro mě je důležité rozlišovat lidi, kteří pracují, od těch, kteří nepracují. Kdo pracuje, musí mít důstojný a spokojený život i stáří. Nelíbí se mi, že u nás třicet let po revoluci je minimální mzda úplně jinde než v Německu nebo Švýcarsku, to je pro mě zklamání. Samozřejmě, že zvýšení důchodů a minimálních mezd znamená vyšší daně pro lidi s vyšším příjmem, tedy i pro mne, ale já jsem přesvědčený, že tak to má být. Silnější, zdravější a finančně zajištění mají být solidární s těmi slabšími. Stále existují málo placená povolání, kde lidé chodí poctivě do práce na 40 hodin týdně a musí si brát ještě brigády, aby se dostali ke slušnému příjmu. Není mi to jedno a v sociální demokracii jsem mezi lidmi, kteří to vnímají stejně.
I proto byla sociální demokracie před lety proti privatizaci nemocnic. A vždycky bude. Holding Jihočeské nemocnice, vlastněný krajem, je vzorem pro další kraje v naší republice, ale i pro některé evropské země na Západ od nás. Pracujeme na stejných přístrojích jako zdravotníci v západní Evropě, ale péče je u nás pro pacienty daleko dostupnější. Do naší nemocnice například přijela na laparoskopický zákrok dcera mé pacientky z Anglie, kde by na tento zákrok čekala rok a půl. U nás se čeká čtrnáct dní až tři neděle. Zdůrazňuji, že nemluvím o endoprotézách, kde je situace jiná.
Péči sestřičky umělá inteligence nenahradí
V jihočeském zdravotnictví nastaly velké změny a jsem rád, že s Ivanou Stráskou, napřed jako náměstkyní pro zdravotnictví a pak hejtmankou, to byly kroky opatrné, rozumné a smysluplné pro pacienty i personál. Teď je naším cílem toto vše ve vlastnictví kraje udržet, aby zas nepřišly nápady, že by se fungující zdravotnictví někomu hodilo. Nemocnice jsou zainvestované, zmodernizované, ať už z krajských zdrojů nebo díky úspěšnému čerpání dotací, nastává čas mluvit o zaměstnancích. Já bych chtěl nejvíc mluvit o sestřičkách. Nechci přitom práci lékařů ani stínem podceňovat, ale některé naše činnosti už dnes umí nahradit umělá inteligence – například vyhodnocovat cytologické stěry v bioptické laboratoři. Péči sestřičky u lůžka ale umělá inteligence nenahradí nikdy. Je tu početná skupina šedesátiletých zkušených sester, které začínají odcházet. Kdo je bude nahrazovat? Mně se nelíbí současný vzdělávací systém, který nutí sestřičky pro samostatnou práci studovat sedm let, zatímco lékař studuje šest let. Mnohdy po sedmi letech studia sestry nechtějí pracovat u lůžka, ale odcházejí na různé úřady a do jiných institucí. Systém vzdělávání se musí změnit.
Co se změnilo a jak dál
Změnil se i dvojobor gynekologie a porodnictví. Radikálně ubylo operací v řezu, využívají se miniinvazivní metody, změnilo se přístrojové vybavení, zkrátila doba hospitalizace. V naší republice držíme od konce minulého století excelentní číslo v nízké úmrtnosti matek a dětí při porodu, změnil se psychosociální přístup k maminkám, rodičům. Vracíme se také s pokorou k některým metodám našich babiček. Dnešní porodní asistentky ovládají například šátkování, kterým dokážou změnit nevhodnou polohu dítěte v těle maminky, využívají napářku, která maminkám ulevuje. A já chodím po špičkách kolem, připravený zasáhnout, když bude třeba. Ušli jsme obrovský kus cesty k tomu, aby maminka u nás měla pocit, že je v centru naší pozornosti a odnesla si z porodnice pozitivní zážitek na celý život.
Teď ještě aby těch šťastných rodičů neubývalo. U nás v Písku máme vysoká čísla porodů – v jarních měsících 55, 65, 72, v červenci kolem 80 a v srpnu dokonce 92 porodů. Uvidíme, jestli je to nový trend nebo výjimka. Česká republika obecně bohužel zažívá strmý sestup v počtu narozených dětí. Jednak jsou nositelkami porodnosti ženy, které se narodily v 90. letech, a těch bylo mnohem méně než rodiček narozených v 70. letech. K tomu se řadí známý fakt, že se posunula doba, kdy má žena první dítě. Dříve to bývalo v průměru v 21 letech, dnes ve 32.
V sociální demokracii si uvědomujeme, že jestli se nepostaráme o dostupnost bydlení pro mladé rodiny, vyšší porodnosti se nedočkáme. Vždyť co odstartovalo boom porodnosti v 70. letech – bytová výstavba, novomanželské půjčky a další podpora mladým. Dát mladým lidem jistotu, že budou mít kde vychovávat děti, že budou mít dobře zaplacenou práci, to je filozofie sociální demokracie. To leží na srdci i mně, stejně jako podpora starých lidí, kteří pro společnost svou práci už odvedli.“

-pi-, zadavatel Socdem, zpracovatel JčT