Rodačka z Velké přitom z kantorské rodiny nepochází. Proč se stala učitelkou? „Prvotní byl zájem o matematiku. Ten u mě ve škole probudila paní učitelka Hanusová. Hodně mě pak inspiroval pan profesor Dvořák na gymnáziu, doporučil mi, abych šla studovat učitelství na Matfyz. Přitom když jsem jako malá psala sloh, čím bych chtěla být, tak jsem si přála pracovat v knihkupectví,“ zavzpomínala Marie Jelenová.

Její první učitelskou štací byla škola v Záhoří. Nastoupila tam v roce 1983, ale setrvala jen do roku 1984. Pak ji tehdejší odbor školství okresního národního výboru poslal do Chyšek. Po mateřské dovolené s dcerkou, ze které se později stala právnička a působí jako státní zástupkyně v severních Čechách, nastoupila v roce 1987 na milevskou první základní školu. A zůstala tam 36 let. Od roku 2005 byla zástupkyní ředitele.

Studovala jste v Praze, jak se vám líbil start na venkovské škole?

Záhoří nebyla typická venkovská škola. Je to už skoro v Písku, škola byla nově postavená a moderní, ale děti tam dost migrovaly. Takovou tu venkovskou školu rodinného typu jsem poznala až v Chyškách. Ředitelem tehdy byl pan Petrášek a bylo to tam bezvadné. I děti tam byly hodnější. Letos chyšecká škola slavila výročí, taky mě pozvali a mile mě překvapilo, když se bývalí žáci ke mně hlásili, přestože jsem tam byla jen čtyři měsíce. Pak jsem šla na mateřskou dovolenou a po ní jsem v září 1987 nastoupila na první základní školu v Milevsku. Takže jsem tu byla celých 36 let. Pamatuji vlastně i povinně ideově politické vzdělávání, tady dobu, kdy jsme v ročníku měli třídy A až D a učilo se i ve školní družině.

Nezatoužila jste během studia zůstat v Praze?

Určitě ne. Líbilo se mi tam, ale v Praze bych nezůstala. Mám Prahu ráda, ale tak na návštěvu a zpátky domů.

Matematika není u většiny dětí oblíbená. Proč to tak je?
Mě baví a znám i hodně dětí, které si ji oblíbily. Vždycky jsem říkala, že matematiku se člověk nemusí učit, když ji pochopí. Samozřejmě potěší, když vám tatínek řekne, že se mnou se dcera matiky nebála a dokonce ji bavila. Já jsem vždycky nejraději učila starší děti.

Takže pro vás nebylo studium Matfyzu těžké?

Že by bylo lehké, to bych určitě neřekla. Na škole se mi ale líbilo.

Když se ohlédnete zpět za roky ve školství, vidíte dnes jiné žáky?

Nemyslím si to. Nevím, jestli jsem měla štěstí, navíc jsem poslední tři roky učila deváťáky. Podle mého názoru nejsou dnešní děti zlobivější, jen se u některých projevuje horší přístup k učení. Odvykly si hlavně při covidu. Někteří jsou závislí na telefonech, počítačích. Já jsem s dětmi problémy neměla.

Mohly děti ve vaší škole mít ve třídě mobily?

Do školy je děti nosit mohou a při hodině je mají mít vypnuté. Pokud tedy nepotřebují při výuce něco vyhledávat. O přestávce mohou mít telefony zapnuté.

Taky se diskutuje o domácích úkolech. Jestli děti příliš nezatěžují. Co si o tom myslíte?

Já úkoly dávám, ale nepravidelně. V deváté třídě už to podle mne nemá smysl, než aby je děti o přestávce od sebe opisovaly… Dávala jsem úkoly spíš dobrovolné, v rámci přípravy na přijímací zkoušky na střední školy. Pro žáky, kteří se chystali do učení, to bylo zbytečné. Úkoly mají mít smysl, mají být prověřením, jak děti pochopily látku. Takže jsou nutností u mladších dětí. Nikdy jsem za úkoly nedávala pětky. Když je úkol špatně, je to signál, že dítě látku nepochopilo. Nemá smysl, aby kvůli dobré známce dělali úkol rodiče.

Jak se měnil vzdělávací systém?

Nejvíc změn jsem zažila kolem cizích jazyků. Když končila po roce 1989 povinná ruština, měly děti volbu mezi angličtinou a němčinou. To ale způsobovalo problémy při přechodu dětí mezi školami. Později byla jako povinný cizí jazyk určena angličtina. Kdo chtěl jít studovat, tak si bral i druhý jazyk jako nepovinný. S tím jsme měli ve škole dobrou zkušenosti. Teď jsou povinné dva cizí jazyky a to přineslo hodně problémů. Povinným druhým jazykem některé děti skutečně trpí, mnohem příjemnější i užitečnější by pro ně bylo, kdyby si mohly místo druhého jazyka zvolit třeba technické práce. Nejhorší to bylo v roce, kdy se přecházelo z volitelného druhého jazyka na povinný a žáci v osmých a devátých třídách měli po třech hodinách týdně, aby penzum splnili. Také jsem postupně zažívala navyšování týdenní dotace učebního plánu. Děti se před dvaceti lety učily méně hodin.

Co rodiče? Změnili se za dobu vaší školské praxe?

Ano. Přibylo rodičů, kteří víc věří svým dětem než učitelům. A přibývá rodičů, kteří chtějí, aby se dětem ulevovalo. Je to odraz celkové změny ve společnosti. I před zavedením inkluze (začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do společné výuky – pozn. red.) okresní pedagogicko-psychologická poradna dávala doporučení, aby se některým dětem ulevilo a tehdy to rodiče nechtěli. Dnes naopak někteří rodiče objíždějí psychologické poradny, aby jim papír o úlevách pro jejich děti dali.

Jaké úlevy chtějí?

Třeba aby dítě mělo víc času na vypracování zadaných úloh, aby místo klasických diktátů psalo dítě doplňovačky a podobně. Dřív si rodiče víc uvědomovali, že v životě pak děti žádné úlevy mít nebudou.

Pořád si učitelé nosí domů stohy sešitů na opravy a po večerech píší přípravy?

Můžu mluvit jen za sebe. Vždycky jsem přípravy i opravy dělala doma. Na fyziku mohu využít i hotové přípravy, ale v matematice by mě určitě nebavilo počítat s dětmi pořád stejné příklady.

Jsou učitelské kolektivy jiné než dřív?

Práce učitelů se změnila využíváním techniky. Já si ale nemůžu na kolektiv vůbec stěžovat. Možná je výhoda naší školy v tom, že nemáme moc kabinetů, takže učitelé musí být víc pohromadě ve sborovně. Je tak větší možnost vyměňovat si zkušenosti. U nás ale čas ve sborovně často tráví i ti učitelé, kteří kabinety mají. Myslím, že to o kolektivu hodně naznačuje. I pokud k nám někdo přicházel z jiných škol, těšilo mě, když říkal, že se u nás cítí dobře.

Třeba je výhoda, když je ředitelem v ženském školním kolektivu muž?

Nemyslím, že to je rozhodující. Záleží na tom, jaká je ředitel školy osobnost, jak se staví k zaměstnancům a žákům.

Jaký si vybavujete nejhezčí a nejhorší zážitek z let strávených ve škole?

Dva nejsmutnější se mi vybavují. První, když jedna naše kolegyně nepřišla v pondělí do hodiny. Vůbec to pro ni nebylo typické, byla vždycky spolehlivá. Ukázalo se, že doma o víkendu zemřela, byl to pro nás šok. A pak když tragicky zemřel jeden z našich žáků. Na ten den nikdy nezapomenu. Naštěstí jsou i hezké vzpomínky. Když se bývalí žáci přijdou do školy podívat, přijdou nás pozdravit, to je to nej, co učitel zažívá. Zrovna teď jsme měli před koncem roku zahradní slavnost a přišli tam loňští deváťáci. To bylo milé.

Takže byste si tuhle práci vybrala znovu?

Ano, určitě. Zrovna před nedávnem jsem měla sraz se svojí první třídou, která mi na milevské škole vycházela. Bylo to fajn, všichni pracují, byli takoví pozitivně naladění. Když jsem řekla, že jsem 36 let na jednom místě, tak se tomu někteří podivovali. Že to musí být nuda. Nudné ale tohle povolání určitě není, každá třída, každá hodina je jiná. Já mám pocit, že ta práce měla smysl, ale jestli to bylo dobře, to musí posoudit rodiče a i samotní žáci. A také kolegové.

Taky kdo by nechtěl dvouměsíční letní prázdniny…

Každý si to může zkusit. Po prvním roce učení jsem pochopila, že ty prázdniny jsou pro učitele nutnost. Ale od té doby, co jsem se v roce 2005 stala zástupkyní ředitele, tak nevím, co to dvouměsíční prázdniny jsou.

Kdo se stane zástupcem ředitele po vás?

Bude to Veronika Palusová.

Jaké absolventy vám posílají vysoké školy? Jsou dobře připravení?

Asi máme štěstí. Mladí lidé, kteří přicházejí na naši školu, jsou zodpovědní a dobře zapadli do kolektivu. Faktem je, že předměty aprobací je fakulty naučí, ale v pedagogických dovednostech mají rezervy. Na fakultách by měli mít studenti víc praxe, aby měli šanci tyto dovednosti získávat.

Myslíte, že se už projevuje v zájmu o učitelskou profesi zvýšení platů?

Zvýšené platy jsou teprve pár let, takže projevovat by se to mělo zatím v zájmu o učitelské obory na fakultách. K nám přišel mladý kolega, který učí druhým rokem, takže začínal studovat, když platy ještě navýšené nebyly. Osobně myslím, že platy nejsou to hlavní. První dva roky v praxi jsou velká zátěž, takže se my ostatní snažíme, aby mladí u této práce zůstali. Když jsem začínala já, byla to velká platová mizérie. Ale na platy si učitelé nestěžují, spíš na to, že děti se nechtějí učit a na jednání s rodiči.

Jste pro nahrazení známek písemným hodnocením?

Jsem pro slovní hodnocení jen v ojedinělých případech, pokud má dítě nějaký problém nebo když se například s rodiči domluvíme, že dítěti prospěje opakování ročníku. Můj názor je, že když už má dítě opakovat, tak co nejnižší ročník, aby si upevnilo základy. Nemá smysl opakovat osmou třídu. V tomto pololetí byli na celé naší škole dva žáci, kteří měli kombinované hodnocení. Rozhodne o tom třídní učitelka spolu s ředitelem. Je to opravdu výjimečné.

Takže jste pro známkování?

Ano, jsem příznivec známek. Kdybychom hodnotili slovně, stejně bychom to pro přihlášky na střední školy museli převádět na známky. Slovní hodnocení je sice hezké, ale brala bych ho spíš jako doplňující. Stejně si ho přečtou spíš rodiče žáků, kteří žádné problémy nemají.

Souhlasila byste s vlnou rodičovské nevole, že jsou přijímačky na střední školy příliš těžké?

Zrovna když jsem teď vyklízela svoji kancelář, tak jsem našla přijímací testy z roku 1991. Musím říct, že byly podstatně těžší než dnes.

Jak vnímáte návrhy na desetiletou povinnou školní docházku?

Zažila jsem osmiletku, devítiletku a o desetiletce si myslím, že dětem, které nesměřují k dalšímu studiu, to neprospěje. Další dva roky se budou učit všeobecné věci, přitom by se už mohly zaměřovat na řemeslo. Přijde mi to jako nepromyšlené střílení od boku.

A co říkáte na to, že jihočeští rodiče jsou rekordmani v zájmu o odklady školní docházky?

Před pár lety se posunul zápis do první třídy z ledna na duben s předpokladem, že děti budou do jara zralejší a bude méně odkladů. To se nestalo. Navíc úplně při posuzování školní zralosti dětí vypadla role školy. Dřív učitelky říkaly svůj názor, dnes dává doporučení pedagogicko-psychologická poradna a dětský lékař.

Jste tedy pro odklady, pokud si je rodiče přejí?

Dřív jsem si říkala, že je těch odkladů příliš. Po letech jsem ale zjistila, že je vždycky lepší odklad než začátek školní docházky uspěchat. Dětmi s odkladem bývají dost často chlapci narození od června do srpna a vím ze zkušenosti, že rodiče pak často litovali, když jejich nástup do školy uspěchali. Hodně je také znát, které děti nenavštěvovaly mateřskou školu. Tam děti získávají sociální návyky.

Jak hodnotíte inkluzi? Tedy začlenění dětí se vzdělávacími problémy do běžných tříd?

Učitelé to nevítali, ale teď jsou nakonec učitelky za pomoc asistentek rády. Osobně si ale myslím, že systém speciálního školství byl lepší a určitě i levnější. Tam se děti se vzdělávacími problémy naučí aspoň základy. Dvě takové děti ve třídě s asistentkou, to výuku ostatních dětí opravdu narušuje.

Co myslíte, změnila jste se za ty roky ve škole i vy?

Možná jsem se změnila víc já než děti. Možná, že jsem dřív i někdy zakřičela, dnes už mě malichernosti nevytočí. A čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak je důležité dělat práci, která člověka baví. Já jsem to štěstí měla. Navíc je to práce, ve které máte šanci vidět i výsledek. Když přijdou bývalí žáci a daří se jim, ale třeba i když se při zápisu dětí na naši školu v době před covidem tvořily fronty. Pak už během covidu následovaly zápisy online. To byla asi jediná fronta, kterou jsem ráda viděla.

Až se v září děti znovu pohrnou do škol, vás se to poprvé nebude týkat. Co budete dělat?

Budu si číst, budu v Ústí nad Labem pomáhat s vnukem, nudit se nebudu. A když bude potřeba, ráda pomůžu i Veronice Palusové.