Připomenout památku svého dávného příbuzného se rozhodl Pavel Tutter. „Tu myšlenku mi vnukl bývalý starosta Boršova nad Vltavou Jan Zeman, když tam před patnácti lety vztyčili pomník Václava Tuttera. Tehdy mě napadlo, že něco podobného bychom mohli uskutečnit i tady,“ říká Pavel Tutter. Dříve, než pamětní desku odhalil, se však zastavil u jednoho ze čtrnácti jmen na starém památníku. „Jestli jste si přečetli jména padlých v první válce, Karel Tutter není jen shoda jmen, jak to někdy ve vsi bývá. Byl to Václavův bratr.“

Ještě hluboko v dobách starého mocnářství začíná také příběh muže, kterého nacisté zastřelili v roce 1942 na táborském popravišti. Jeho příběh detailně nastínil zmíněný boršovský starosta Zeman. „Narodil se v roce 1880 v Bednárci a jak mi říkal jeho příbuzný Pavel, pocházel ze středně velkého statku. Od svých rodičů dostal velice dobrou přípravu, jak se takové hospodářství vede,“ řekl Jan Zeman, „nicméně se stal učitelem.“

Úspěch v mnoha podobách

Podle historických záznamů absolvoval učitelský ústav v Plzni a už v roce 1901 našel první pedagogické uplatnění, a to ve Zborově u Ledenic. „Tam se stala zvláštní věc,“ vypráví Jan Zeman. „Právě tehdy začal do té školy chodit Jan Zelenka, jenž si později zvolil krycí jméno Hajský.“ O patnáct let mladší Jan Zelenka Hajský patřil jak známo ke klíčovým postavám likvidace zastupujícího protektora Reinharda Heydricha, vedl rozsáhlou podpůrnou síť pro vojáky skupiny Antropoid. V červnu 1942 zvolil dobrovolný odchod ze světa krátce před pravděpodobným zatčením. Tuttera i Zelenku Hajského však spojuje nejen podobný osud v roce 1942, ale také učitelská profese i aktivita v Sokole.

Václav Tutter se už v roce 1902 přestěhoval do nedalekého Kamenného Újezdu a kromě pedagogické práce se stal postupně nepřehlédnutelným iniciátorem mnoha událostí. Byl členem obecního zastupitelstva, starostou Sokola, nebo pokladníkem kampeličky, spoluzakladatelem lidové školy hospodářské a v neposlední řadě se dobře oženil s dcerou schwarzenberského hospodářského správce.

Tak se stalo, že už jako šestadvacetiletý se stal předsedou dozorčí rady družstevního mlýna, později předsedou jeho představenstva a vybudoval z něj jeden z nejúspěšnějších podniků svého druhu. „V roce 1936 šlo o nejmodernější mlýn na území tehdejšího Československa,“ říká Jan Zeman. „Na svou dobu navíc přišel s velice zajímavým nápadem. Přestože šlo o soukromou firmu, založil pro zaměstnance penzijní systém. Bylo jich okolo třiceti a byla to pro ně ohromná výhra.“

K velkým podnikům patří i zmíněná kampelička. „Dnes je nejsilnější Kampeličkou na celém českém jihu, neboť má skoro 7 000 000 Kč vkladů,“ píše dobový tisk v roce 1930. V té době Tutter zároveň působil jako řídící učitel, zastupoval zájmy regionálních hospodářů i v Praze, posléze vystavěl velký bytový dům, jeho dva synové se uplatnili jako lékaři… Pak přišla okupace, likvidace Reinharda Heydricha a stanné právo.

Trn v oku nacistů

„Nesnáším, když někdo řekne, že lidé, kteří byli během stanného práva popraveni, byli oběti. Byli hrdinové. Tutter samozřejmě Němcům ležel v žaludku, byl hodně vidět,“ pokračuje v líčení Jan Zeman. „Když nastoupil v roce 1941 Heydrich, okamžitě rozpoutal akci Sokol.“ Řada členů Československé obce sokolské tvořila jádro odboje. Organizace byla rozpuštěna a členové pronásledováni. „Tutter, protože měl peníze, finančně podporoval ženy zatčených a popravených. To bylo uváděno jako důvod jeho zatčení gestapem,“ říká Jan Zeman. „A pak se uvádí ještě jeden důvod.“

Podle obecní kroniky a dobového tisku měl Tutter četné styky s odbojovým prostředím a navíc se nebál pustit do svým způsobem konkurenčního boje s německou mocí. „Ještě před protektorátem dával dohromady mlékárenskou společnost, která sdružovala jihočeské producenty mléka. A ta se samozřejmě později stavěla proti německým výrobcům,“ připomíná Zeman. Jako odpověď na tehdejší pokus o německý mlékárenský monopol byla Tutterova aktivita pro okupační síly přirozeně trnem v oku.

„Poznal hned po příchodu Němců metody gestapa,“ uvádí poválečný zápis v obecní kronice. „Byl velmi opatrný a koho dobře neznal, nevěřil mu. Jeho zatčení vyvolalo v Kamenném Újezdě a v celém okolí velké rozčilení. Dne 2. července v 7 hodin ráno přijelo černé gestapácké auto před budovu Kampeličky, když jej již před tím hledali v mlýně v Poříčí. V bytě byl sám, neboť jeho paní před rokem zemřela. Gestapo se zdrželo v bytě asi půl hodiny a dolů do obecního úřadu bylo slyšet těžké jejich kroky a odstavování nábytku. Pak byt zapečetili a odvezli pana řídícího před četnickou stanici, odkud vedoucí gestapa Willi Steinmann telefonoval do Českých Budějovic, že ,operace se zdařila´. Mezitím pan řídící seděl dole v autu a plakal. Snad podruhé ve svém životě, neboť byl velmi silné povahy a ocelových nervů,“ popisuje kronikář. Ještě téhož večera byl Václav Tutter v Táboře zastřelen.

Připomínky Václava Tuttera

Příběh bednárecké pamětní desky začal v Boršově nad Vltavou, kde nedaleko bývalého družstevního mlýna v Poříčí stojí pomník Václavu Tutterovi. I po válce zůstal osobou v regionu váženou a populární. Koneckonců v Kamenném Újezdu jsou dodnes sady, které nechal vysadit. První připomínka vznikla už krátce po válce jako pamětní deska na mlýně, Tutterovo jméno je uvedeno i na památníku v místě bývalého táborského popraviště.

Vztyčení aktuálního pomníku prosadil právě tehdejší starosta Boršova Jan Zeman. „Když jsme ho odhalovali, volal jsem do Bednárce a do sousedního Jarošova, jestli neznají nějaké příbuzné Václava Tuttera. A tenkrát k nám z Bednárce přijela tři nebo čtyři auta,“ vzpomíná Jan Zeman. A ještě dodá: „Vždycky si pokládám otázku, co by se stalo, kdyby ho nezlikvidovali Němci. Tutter byl natolik činný a natolik schopný člověk, že by to bezpečně odskákal po roce 1948…“