Jsem sice součástí matriarchátní rodiny a a násilí nikdy nepodporuji, přesto mě láká tradice a řemeslné dovednosti, a tak jsem  vydal do Prachatického  muzea, abych nahlédl pod ruce Miroslavu Ševčíkovi. Muži, jehož prsty se zdají mít vlastní život. Chtěl jsem se přesvědčit, jak vzniká mistrovská pomlázka a přiučit se alespoň základům jeho umění.

Mistr košíkář mě bez okolků zasvětil do základů pletení. Začali jsme jednoduše, technikou, která vyžaduje sudý počet proutků, nejčastěji šest nebo osm. Pro potřeby workshopu visely na kovové mříži barevné provazy, rozdělené do svazků právě po šesti až osmi, navíc barevně odlišené, aby se v nich i naprostý začátečník dokázal zorientovat.

S lehkou nervozitou jsem se chopil červenomodré kombinace – čtyři provazy od každé barvy. Podle instrukcí jsem začal: Nejvzdálenější lano z levé ruky přesunout do středu pravého svazku, pak naopak. Jednoduché? Na pohled ano. V praxi jsem se během pár vteřin ztratil v pořadí i rytmu. Prsty neposlouchaly, hlava se snažila dohnat zmatek a celek působil spíš jako zoufalý pokus o žonglování než o tradiční řemeslo.

Miroslav Ševčík si mého boje všiml a s klidem sobě vlastním mi poradil, ať si jednotlivá lanka přidržím palcem. Pomohlo to… alespoň na chvíli. Po patnácti minutách křečovitého trápení jsem ale kapituloval. Moje ruce prohrály.

Využil jsem pauzy k otázce, která mě zajímala od začátku: Jak má vlastně vypadat správný proutek? Mistr beze slova uchopil šest proutků a jeden z nich obtočil kolem prstu. „Takhle poznáš čerstvost,“ naznačil. A pak to přišlo – pár rychlých, přesných pohybů a z neuspořádané hromádky proutí se přede mnou zrodila úhledná pomlázka. Pro něj rutina podložená více než padesáti lety praxe. Pro mě malý zázrak. Kdo by si chtěl zdobení kraslic nebo pletení pomlázek také vyzkoušet, má dnes ještě možnost, a to do 15 hodin.