Ředitelka Dětského domova ve Volyni Tereza Mačurová Mojdlová je ve funkci od srpna loňského roku. Předtím působila jako zástupkyně ředitele v Dětském domově v Žíchovci na Prachaticku. Ani jedno z těchto zařízení se do transformace formou přestěhování některých skupin do bytů a domů zatím nepřihlásilo. Proč?
Ředitelka upozorňuje, že v dětských domovech děti v rodinných skupinách žijí už od doby platnosti zákona 109/2002, tedy přes dvacet let, a že dislokace do bytů a domků mimo zařízení může dle jejího názoru přinést podstatně větší náklady, než s jakými nyní stát počítá. A také organizační a personální problémy. Ředitelka volyňského domova to neříká na plná ústa, ale nad jejími vyjádřeními každého napadne – hlavně, aby to nedopadlo jako s inkluzí dětí ze speciálních do základních škol. Aby překotná snaha o naplnění vizí Evropské unie nakonec nezhoršila situaci nejen pro samotné děti, ale i pro pedagogy, kteří se o ně starají. Tereza Mačurová Mojdlová se podělila o své názory na věc.

Co si o současném trendu transformace myslíte?

Je třeba si uvědomit, že v České republice je v ústavní péči kolem 5000 dětí. Cílem transformace jsou rodinné skupiny po šesti dětech. V Královéhradeckém kraji, kde jsou průkopníky tohoto trendu, vyšla podle zdrojů z médií při nákupu nemovitostí cena kolem 1,1 milionu na dítě. To znamená, že pro umístění všech dětí v rámci republiky do skupin, by bylo zapotřebí přibližně 5,6 miliardy korun. V Plánu národní obnovy je ale vyčleněno 900 milionů. Představu o větším umísťování dětí z dětských domovů do pěstounské péče se také nedaří naplnit. Pěstounů se i přes masivní kampaň hlásí málo. Rozbourat, co funguje, je poměrně snadné, ale pak se k tomu lze už dost těžko vrátit.

Dětský domov, Základní škola, Školní jídelna a Školní družina Volyně – tak zní oficiální název vaší organizace, má kapacitu 40 dětí. Jak fungujete vy?

Náš dětský domov ve Volyni už teď funguje na principu pěti rodinných skupin po osmi dětech. Mimoto tu je pět míst zařízení pro okamžitou pomoc pro děti a mládež do 18 let – ZDVOP, stejné zařízení je ve strakonickém okrese i v nemocnici. Pokud orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) potřebuje ihned vyřešit situaci dítěte, zde ho může umístit v každou denní či noční hodinu, a to na dobu tří měsíců s možností dalšího tříměsíčního prodloužení. Mezitím se řeší, co dál – návrat do rodiny, ústavní péče nebo pěstounská péče. My obýváme dvě budovy. Někdejší budova soudu je uzpůsobená na školní třídy a kanceláře v přízemí a v patře máme tři rodinné skupiny. Dvě další rodinné skupiny jsou v sousední budově, které říkáme Domeček. Tam se nachází i dva samostatné byty pro dospělé mladé lidi, kteří v domově dovrší 18 let a chtějí zůstat, dokončují si vzdělání, studují a my jim pomůžeme se startem do života.

Jaký je věk obyvatel vašeho domova?

Podle zákona u nás mohou být děti od tří let do 18 let, potažmo dokud se připravují na budoucí povolání mohou uzavřít dohodu o prodlouženém pobytu a zůstat u nás do 26 let. Právě teď tu máme nejmladší předškolačku a nejstaršímu je 21 let. Dospěláky máme tři, jeden chlapec si dodělává vyšší odbornou školu a k tomu už i pracuje, druhý si dodělává další učební obor a holčina studuje ve Strakonicích Euroškolu.

Proč nejste ve výčtu dětských domovů, pro které kraj koupil první nemovitosti?

Ředitelé se mohli k tomuto trendu přidat a bývalá paní ředitelka zdejšího domova se do této transformace nepřihlásila. Já jsem v té době pracovala v Dětském domově v Žíchovci a ani tam jsme se k této výzvě nepřidali. Ani teď nepodnikáme žádné kroky tímto směrem. Nechci říct, že to je špatná myšlenka, ale nepřijde mi to úplně nutné a hlavně – chybí mi k tomu zákon, protože dětské domovy pořád fungují podle zákona 109/2002. Změna se teprve připravuje a pokud má něco fungovat, tak by to mělo stát na zákonné normě. Jsem také toho názoru, že pokud se náš domov nachází ve městě a rodinnou formu splňujeme už teď, není nutné hledat nějaké bydlení, abychom jednu rodinku přestěhovali někam na sídliště. Naše dvě rodinné skupiny fungují ve zcela samostatných bytech Domečku, kde mají kompletní zázemí. Mrzí mě, že se transformace pro laickou veřejnost prezentuje tak, že konečně vezmeme ty děti z toho hrozivého zařízení někam, kde budou moci fungovat jako v rodině. Kde si budou moci vařit, prát, nakupovat. To všechno ale děti v současných dětských domovech dělají už teď. Za třináct let, kdy pracuji v oboru, nepamatuji institucionální dětský domov, kde by byla jedna velká jídelna, jedna velká herna nebo noclehárna. Dětské domovy fungují jako rodinné skupiny už dlouho. Samozřejmě to závisí na prostorovém uspořádání jednotlivých zařízení, ale i když je to třeba zámek, jsou prostory uzpůsobené tak, aby tam děti žily příjemně a nemusí to být 4+1 v paneláku nebo domeček v městské aglomeraci.

Byla jste v Žíchovci zástupkyní ředitele, proč se ani tamní dětský domov nezapojil do nákupu bytů?

Tam by mi přišlo obzvlášť divné, aby se děti stěhovaly do města. Ano, je to izolované zařízení, to je určité mínus. Ale je to zařízení s obrovským areálem, v zeleni, v přírodě, u řeky. Děti tam mají obrovské vyžití. Běžná rodina, která má na to finance a chce hezky fungovat, tak se snaží bydlet v domku na okraji města, se zahradou, blízko přírodě. V dnešním stresu rodiče asi nechtějí pro své děti sídliště. Takže by mi přišlo divoké vzít děti z přírody v Žíchovci a strčit je do města. Je třeba taky vzít v úvahu, odkud naše děti přicházejí. U 98 procent dětí byl v rodině problém – finanční, nekompetentnost rodičů se o děti postarat, drogová nebo alkoholová závislost, týrání, zneužívání. Tím si tyto děti prošly. Když je necháme ve městě, odkud přišly a ještě je dáme blízko původní komunity, tak je velká pravděpodobnost, že se v rámci kamarádských vazeb přiblíží tomu ne úplně nejlepšímu.

Pokud ale děti žijí v ústavním zařízení, dál od měst, nepřicházejí nadané děti o možnost navštěvovat kroužky, hudební školy nebo sportovní oddíly?

U nás ve Volyni děti chodí do hudebky, do Sokola, na keramiku, na výtvarný kroužek, do plaveckého oddílu, kluci hrají fotbal. Pak je tu celá řada aktivit včetně prázdninových, kde se děti rozvíjejí v dalších činnostech. Některé děti jely například s organizací Tomáše Slavaty v rámci charitativní akce na kole k Baltu. Podporovat talent a budoucnost nám velmi pomáhají nadace. Například Nadace jihočeské Naděje financuje dětem řidičské průkazy, Nadace Terezy Maxové pomáhá při rozjezdu do samostatného života, Nadace Veroniky Kašákové, Dejme dětem šanci… Nechci, aby to vypadalo jako reklama, ale oni to opravdu dělají dobře a účelně a to se mi líbí. Existují i neziskové organizace, i když je pravda, že neziskovky jsou různé. Některé jsou spíš hodně vidět, než že by pomáhaly, jiné opravdu pomáhají. Že bychom tady zabili nějaký talent, to určitě ne. To je jedna z věcí, která mě štve na tom propagovaném pojetí transformace. Jako klad se uvádí, že bude méně dětí ve skupině a tím na ně bude víc času a tety si s dětmi vytvoří silnější vazby. Já jsem přesvědčená, že i u nás mají tety s dětmi velmi silné vazby, ty děti se nám vrací. Máme děti, které s námi zůstávají v kontaktu, když už jsou samy rodiči, víme o sobě. Tahle práce nejde dělat bez toho, abychom děti měli rádi.

Kde se myšlenka na transformaci dětských domovů vzala?

Myslím, že to je trochu reakce na tlak Evropské unie, abychom se zbavili nálepky, že dáváme děti do ústavní péče. Chceme transformované domácnosti, abychom se zařadili mezi země, kde už nemají ústavní péči. Jenže! Teď v roce 2025 skončily dětské domovy pro děti do tří let a do roku 2028 se plánuje, že do dětských domovů nemají být umísťovány děti mladší sedmi let. Myšlenka je to pěkná, ale co s těmi dětmi? Ty tu pořád někde jsou. Ne všem se podařilo najít umístění, protože pěstouni schází.

Proč pěstouni chybí?

Já jsem ve své praxi nabyla zkušenost, že řada lidí to dělá pro peníze a z toho plynou další souvislosti. Nemohu samozřejmě všechny házet do jednoho pytle, máme i vynikající pěstouny, kteří to opravdu dělají srdcem. Ale pak jsou další, od nichž se nám děti z pěstounské péče vrací, někdy dokonce opakovaně. Pěstounská péče selhává. Pěstoun dítě vrátí na OSPOD, úřad pak hledá umístění. Nám se častokrát stalo, že nám z OSPODu volali, že potřebují dítě umístit do zařízení pro okamžitou pomoc. Poslední telefonát byl týden před Vánoci – paní pěstounka už to dítě nezvládá, tak my bychom vám ho přivezli… S dětmi přece nelze zacházet jako se zbožím, které vrátíme, když nefunguje podle představ. Samozřejmě, my dítě přijmeme, zařízení pro okamžitou pomoc tady máme. Pěstoun se ale přece zavázal, že bude fungovat jako rodina a v té když se vyskytne problém, taky nemůžu zazvonit na sousedku – hele, vezmi si to dítě, mě už to s ním nebaví. Ani my jako dětský domov nemůžeme zavolat na OSPOD, že tady chceme mít hezké Vánoce, tak problémové děti někam odvezte. Stejně by tedy měla fungovat i pěstounská péče. Síť ústavní péče je navíc přeplněná vlivem změn, které předcházely.

Co máte na mysli?

Stagnuje provoz celé sítě, protože vypadla participace diagnostických ústavů. Dříve bylo dítě napřed umístěno do diagnostického ústavu, kde se zjistilo, co potřebuje, jak s ním pracovat. Našlo se pro něj vhodné zařízení, kde by mohlo prosperovat. Dnes se dítě dostane do systému, zjistí se, kde je volno a tam se dítě dá. Diagnostické ústavy sice existují, ale už nejsou tou první instancí. Umísťují se tam až děti s nějakým problémem. Já si ale myslím, že u všech dětí, které vstupují do systému, je napřed potřeba diagnostiky. Z devadesáti procent přicházejí děti z primární rodiny s problémem, který nemají zpracovaný a potřebují pomoc, aby následné fungování bylo adekvátní.

Chcete říct, že dožíváte v provizoriu, než budou dětské domovy úplně zrušené?

Ne. Dětské domovy se nezruší, protože potřebné děti tady jsou a budou. Někde žít musí, ale je otázka, zda se najdou finance a vhodné prostory pro rodinné skupiny. My dnes máme takzvané velkokapacitní domovy s pokoji po dvou, třech dětech a rodinné skupiny po osmi dětech. Nově má být v rodinné skupině šest dětí maximálně. Už to je problém, sehnat byt nebo rodinný dům pro šest dětí, aby měly nějaké soukromí a k tomu zázemí pro tři denní a nočního vychovatele. Zkusila jsem sondovat, jestli by něco takového bylo ve Volyni. Není.

Asi byste takový byt nebo domek mohli mít ve Strakonicích?

Asi mohli, ale já si moc neumím představit, jak bych takový oddělený byt řídila a měla pod kontrolou. Naše práce je 24/7 po 365 dní v roce. Tady v domově jsme s vychovateli denně v kontaktu, každý den řešíme provozní problémy nebo jednotlivé děti. V zařízení všechny děti znáte, víte o nich všechno – kdo je jejich matka, jakou mají velikost oblečení, co mají rádi, neradi, kdo jí či nejí ryby, jakou mají alergii. Musíte mít neustálý přehled. Šéfovat něco na dálku mi nepřijde ideální. Možná to vidím komplikovaně já, protože jsem ve funkci ředitelky teprve půl roku, ale myslím, že to není ideální ani pro ostatní ředitele. Ráno vám v některém bytě onemocní dítě s horečkou, odpoledne přibyde někdo se zánětem středního ucha. V domově si vypomůžeme, ale co jeden vychovatel v samostatném bytě? To bude pro personální management velmi náročné. Z toho vyplývá, že ke každému samostatnému bytu by bylo zapotřebí auto. To znamená další prostředky. Loni na jaře mě zaujal článek z Královéhradeckého kraje, kde jsou v transformaci nejdál. Měli tam v ústavní péči 289 dětí, nakoupili byty za 54 milionů a umístili do nich 47 dětí. Ostatní jsou ve stávajících zařízeních a musí se tedy ještě nakoupit další byty. Podle tohoto článku na byty ještě takových 300 milionů chybí a Královéhradecký kraj na transformaci dostal 150 milionů.

Chcete tedy upozornit, že náklady na transformaci ještě budou velmi vysoké…

Ano, nejen ty pořizovací, ale i provozní. Když máme naše rodinné skupiny pohromadě v jednom zařízení, tety se můžou zastoupit. Participace a propojenost jednotlivých rodinek má něco do sebe. O nemocné dítě se vždycky někdo postará, kdežto když bude jedno nemocné dítě ve Strakonicích, jedno v bytě ve Volyni, jedno v domově, tak s nimi musí být tři pedagogové. Jestliže máme fungovat jako rodina, asi postrádá smysl, abychom nemocné děti svezli do jednoho bytu, kde budou marodit, to přece nejde. To není rodina. Takže vidím spoustu úskalí. Na všech školeních slyšíme, že to se potom vyřeší. Asi ano, ale je tu i personální otázka. Přijmu člověka z Vimperka do domova ve Volyni s tím, že ho potřebuji do bytu ve Strakonicích a možná bude občas zapotřebí v Bavorově? Vždycky to stojí na týmu a tomu taky musíte zajistit podmínky pro fungování. Takže bude určitě zapotřebí navýšit kapacity pedagogů a my už dnes máme obrovské problémy sehnat kvalifikované speciální pedagogy a asistenty pedagoga i do stávajících zařízení.

Jak to řeší v Anglii, kde jsme se pro transformaci dětských domovů inspirovali?

Přiznám se, že vůbec nevím. Já se zabývám otázkou naší praxe. Je hezké vzít si myšlenku v zahraničí, ale je třeba porovnávat také systémy obou zemí. Abychom nedopadli jako s postupným rušením speciálních škol, které fungovaly výborně, všichni se na ně jezdili dívat a my jsme si najednou řekli, že ve Skandinávii to funguje lépe a integrace dětí do základních škol bude to pravé. Nikdo se nepodíval, že tamní země fungují úplně jinak, mají jinou nejen ekonomiku.

Vy tedy nevidíte zásadní rozdíl mezi životem v domově a v bytě?

Určitě si nemyslím, že bydlení v samostatném bytě utvoří silnější vazby. Že si děti mohou prát, vařit, uklízet, to všechno už ve skupinách běžně děláme. V našich skupinách si děti vaří jednou za tři týdny. V Žíchovci si všechny rodinné skupiny dělají samy snídaně a skupiny si s vychovatelem vaří každý víkend. Jakmile tady u nás ve Volyni ukončíme některé stavební úpravy, chci to na jaře zavést i tady. Děti si s vychovatelem domluví jídelníček, dojdou si nakoupit. Život v rodinných skupinách v domově se skutečně neliší. Máme oslavy narozenin, děti dostanou dort. O Vánocích si každý napsal osm přání a díky štědrým sponzorům si děti rozbalovaly přesně to, co si přály. Za mě to funguje a není podstatné, jestli je to v 3+1, v rodinném domku nebo tady u nás. Myslím si, že to je o týmu, který tu práci dělá. Když pracuje srdcem, je úplně jedno, kde se to praktikuje.

Proč podle vás vzniká někde nelibost, že se do sousedství nastěhuje domácnost z dětského domova?

To je i problém médií. O dětských domovech každou chvíli čtete něco negativního. Hezkou reportáž, která by popsala, jak to opravdu u nás funguje, jsem snad ještě nečetla. Zato jsem zrovna četla, jak si holčička v dětském domově rozbalila pod vánočním stromkem ošuntělý batoh s poloprázdným penálem a probrečela Vánoce. Přitom naše děti dostaly Iphone, každé mělo osm dárků a ozývalo se – teto, to jsem si přesně přál! Myslím, že součástí transformace by měla být i daleko větší osvěta o současných dětských domovech. Aby sousedé neměli strach, že budou vedle nich bydlet děti z dětských domovů. Ty děti si prošly peklem, zažily to, co si mnozí ani nedokáží představit, ale pořád jsou to děti. Nejsou to zvrhlíci, vrazi nebo feťáci. Když někam jedeme autobusem nebo jsme na akci, tak nám lidi řeknou – ježiši, ty vaše děti jsou slušnější než děti u nás ze základky. Jsou to normální děti, které si zaslouží funkční prostředí, ať už je to transformovaná domácnost nebo velkokapacitní dětský domov, kde v jihočeských podmínkách mluvíme o kapacitě kolem 40 dětí. Navíc řada dětských domovů už má startovací byty, cvičné byty, jen se to nejmenuje transformovaná domácnost. My v rodinném systému jedeme už roky.