Jak projekt Zámecké lékárny vznikal?
Současní majitelé, bratři Ježkovi, tento dům koupili. Zvenku vypadal relativně dobře, vevnitř už to bylo horší. Byly tu bývalé socialistické byty se zastavěným nádvořím. Majitelé úspěšně podnikají a rozhodli se, že peníze z podnikání investují sem. Areál koupili jako národní kulturní památku a rozhodli se pro rekonstrukci, která začala v roce 2019 a vyšla na přibližně 150 milionů korun. Pětaosmdesát milionů dostali z dotace, zbytek platili ze svého, a to včetně interiérů a vybavení. Když jsem sem v loňském roce přišla, byla to ještě stavba. A majitelé hledali někoho, kdo by se tu o to staral.

Vy jste se sama přihlásila?
To byla úplná náhoda. Už jsem měla ve své bývalé práci v Muzeu čokolády krizi, byla jsem vyhořelá a měla jsem pocit, že nemám co nabídnout. Chtěla jsem si v Třeboni otevřít polévkové bistro s francouzským nádechem a hledala jsem prostory. Nic jsem nemohla najít, nechtěla jsem totiž být přímo na náměstí. Pak jsem zjistila, že je tento dům v rekonstrukci. A to byl prvotní důvod, proč jsem majitele oslovila. Ptala jsem se, zda nemají prostory k pronájmu pro bistro. Řekli mi, že ne, že tu je místo určené pro výstavní činnost. Nabídli mi, jestli bych tu nechtěla pracovat a zda bych neměla nějaký nápad. Původně už jsem se do cestovního ruchu vracet nechtěla, ale co mě totálně přesvědčilo, bylo téma Petra Voka.

Petr Vok je vám blízký?
Je to moje celoživotní téma. Petr Vok byl vlastně prvním majitelem tohoto domu, celé to tu postavil. Když jsem sem poprvé vešla, tak jsem ho tu cítila. Viděla jsem, jak chodí po chodbách, má tu knihovnu, sedí v obrazárně nebo na nádvoří. A to mě přesvědčilo, že ještě naposledy vstoupím do projektu, který s cestovním ruchem souvisí.

Původně tu opravdu stála lékárna?
Ne, postavené to bylo v roce 1605 jako knihovna, obrazárna a kunstkomora Petra Voka. Byly tu dva měšťanské domy, které Petr Vok z Rožmberka po jeho přestěhování do Třeboně koupil. Bydlel totiž naproti na zámku, kde měl své privátní pokoje. Rozhodl se původní stavby zbourat a vystavět tu palác pro své knížky, sbírky, obrazy a další umělecké předměty. Moc si toho ale neužil, protože v roce 1602 se přestěhoval do Třeboně, v roce 1605 začal stavět a první knihy se sem stěhovaly v roce 1608. Ale Petr Vok zemřel už v roce 1611. Když věděl, že přichází konec jeho života, tak musel řešit, co bude dál. Jeho životním mottem bylo: Pamatuj na smrt. Viděl, že je posledním ve svém rodě, který jeho osobou vymře. Založil protestantskou školu v Soběslavi a všechny knihy jí odkázal. Neměl žádné přímé dědice, největší naději proto vkládal do svého synovce Jana Zrinského. Přepsal na něj Rožmberk i další majetek. Najednou se ale ukázala 130 let stará smlouva mezi Rožmberky a Švamberky, kterou dávno uzavřeli jeho předci a byla stále platná. Švamberkové se majetku dožadovali a nakonec se spolu domluvili. Ve třicetileté válce ale odsud museli Švamberkové utéct a majetek propadl, k naplnění závěti Petra Voka nedošlo. Císař rozhodl, že se knihy odvezou do Prahy. Potom byly se švédskou kořistí odvlečeny do Švédska. Domy v Třeboni zůstaly prázdné. V roce 1660 majetek získali Schwarzenbergové, kteří tu byli až do roku 1947. Palác využívali jako ubytovací rezervu pro hosty, byty pro trvalé bydlení, v plánu bylo využít palác jako sídlo Schwarzenberských úředníků. V přízemí domu bydlel lékárník, v patře od roku 1727 také lékař.

Jak dlouho tu lékárna fungovala?
Plus mínus nepřetržitě až do roku 2005. Novodobí lékárníci měli vstup do lékárny z Lipovky, dřív tam byly dveře, dnes je tam okno. Proto si Třeboňští tento dům pamatují především jako lékárnu. Vlastně víc let to byla lékárna než kunstkomora a bibliotéka. Proto jsme se rozhodli pro název Zámecká lékárna. Když jsem sem nastoupila, tak už bylo hotové i logo.

Lékárnu tu návštěvníci už ale nenajdou. Co jste pro ně tedy připravili?
K dispozici máme tři patra, ale nebylo v našich silách otevřít všechny expozice najednou. Nejdříve jsme na půdě otevřeli výstavu nazvanou Leonardo, kterou nám zapůjčila výtvarnice, Američanka, která nyní žije v Českých Budějovicích. Naprosto nám sem pasuje nejen svou podobou, ale i myšlenkou. Jsme v renesančním domě a Leonardo byl renesanční génius. Petr Vok měl dešťoměr, který Leonardo vynalezl. Zkušebně už jsme také otevřeli prohlídkovou trasu v prvním patře. To je okruh Petra Voka. Jde o prohlídku s průvodcem, která nabídne různé interaktivní. V jednotlivých místnostech se také budou postupně rozsvěcovat světla, takže návštěvníci neuvidí hned všechno najednou. To bude stálý okruh, ale nahoře budeme výstavy střídat. Leonardo je tam do konce října, potom plánujeme jinou expozici. Chceme jít hodně interaktivní formou, aby si návštěvníci mohli vše osahat. Přes léto chceme hodně mířit na děti, protože v Třeboni toho pro ně moc není. Přes zimu pak spíše na dospělé, na lázeňské hosty.

Jako první návštěvníci přijdou do přízemí. Co na ně čeká tam?
Kromě recepce je tam kavárna a obchůdek se suvenýry. Plánujeme tam i komorní záležitosti, teď je to třeba výstava Ireny Kučerové Země poká blahem. Ve spodních pokojích je pak předpřipravený ukázkový byt lékárníka, který si také lidé budou moci po dokončení prohlédnout. Pak tu bude sušárna bylin, jako připomínka bylinného lékařství. A v jedné z místností vznikne lékárna, která bude připomínat novodobé dějiny. Stolek se šuplíčky a další vybavení jsme získali jako zápůjčku z místního zámku a pocházejí z roku 1914.

Nebudete si se zámkem konkurovat?
Ne, naopak bychom se chtěli doplňovat. Posílat si lidi navzájem. Aby ti, kteří se chtějí dozvědět něco blíže o Petru Vokovi, dostali možnost. Plánujeme tu i koncerty, chceme tu mít gastronomické akce nebo i zajímavé výstavy, která já jsem už shodou okolností všechny v minulosti viděla, aniž bych tušila, že někdy budu mít možnost si je vypůjčit a někam přivézt. Je to hezký projekt, ze kterého by měl Petr Vok radost. Byl by rád, že jeho odkaz žije. A i když jeho rod vymřel a on se trápil tím, že nemá potomka, že z tohoto pohledu zklamal, tak to neznamená nic. I bez potomka může mít hezké poselství pro budoucnost.