Jazykovědná mapa republiky uvádí, že v Čechách se tomuto velikonočnímu zvyku říká řehtání, občas také klapání. Ve zkratce: města a vesnice obcházejí chlapci nebo muži s dřevěnými řehtačkami, nebo chcete-li klapačkami, a ohlašují čas. Poskytují náhradu za zvuky kostelních zvonů, které od Zeleného čtvrtka do velikonoční noci umlknou. V Třeboni ovšem komunita kolem římsko-katolické farnosti nepořádá řehtání, nýbrž hrkání.

„Tak se tento zvyk označuje na Moravě. V Třeboni přišel s touto tradicí před osmi lety Aleš Kratochvíl, rodák z Brna. I když už se dnes ze zdravotních důvodů akce nezúčastňuje, název zachováváme,“ vysvětluje současný organizátor David Titl. Od čtvrteční půl osmé večerní do sobotního poledne kráčí v čele průvodu celkem sedmkrát s napůl zastřeným obličejem. Vyrážejí do ulic od chrámu svatého Jiljí a Panny Marie Královny, kde také v kapli cestu vždy zakončí. Kdo jsou jeho společníci a co vyjadřují jejich symboly?

Průvod věřících i nevěřících

„Pan Kratochvíl je hluboce věřící člověk a navštěvoval i náš kostel. Zpočátku obcházel lidi v farnosti, pak oslovoval lidi ze svého osobního okruhu a lovil i v jiných vodách. Naše skupina je otevřená a každý rok se objeví někdo nový. Jsou to lidé věřící, nevěřící, katolíci, evangelíci, a nejsou to jenom Třeboňáci,“ říká David Titl.

Podle třeboňského scénáře se na Zelený čtvrtek z křížové chodby bývalého kláštera vydává do ulic jen jeden večerní průvod s obřími pojízdnými hrkačkami. Zahrnuje sedm hrkačů a jednoho člověka, který nese obraz Ježíše Krista. „Počet sedmi hrkačů symbolicky vyjadřuje sedm bolestí Panny Marie,“ podotýká David Titl. „Nejvyšší účast je na Velký pátek. Zůstává stabilní počet sedmi hrkačů, dále nosič obrazu, přibude však člověk, který nese trnovou korunu, a tři vysocí muži, kteří nesou kříž.“ Reálný kříž s reálnými hřeby poskytuje mrazivý pocit nejen jako symbol, ale i názorně jako popravčí nástroj. V případě obrazu jde o takzvaný veraikon, z řečtiny pravou tvář Krista. Dílo původně vytvořené v roce 1915 odkazuje na motiv otisku Kristovy tváře na Veroničině rouchu.

Po cestě se průvod čtrnáctkrát zastaví ke krátkým jednovětým modlitbám. Podle Davida Titla jde o klasickou pobožnost křížové cesty, která má právě čtrnáct zastavení.

Co symbolizují barvy a masky

Na Bílou sobotu nahrazují kříž tři kadidelnice. „Pokud se je podaří dát dohromady,“ usmívá se David Titl.  „K Bílé sobotě patří nejistota, mlha, symbolicky kouř z kadidla. Je to den zasvěcený Panně Marii, Ježíšovo tělo leží v hrobě a učedníci jsou zmatení. Vědí, co se stalo, ale nevědí, co se bude dít dál.“ Hluboký smysl v průvodu mají černobílé úbory i obličeje zpola zakryté sádrovými maskami. Černá a bílá reprezentují věčný souboj dobra a zla jako součásti života. Masky slouží k odosobnění účastníků. „Abychom šli jako jedno tělo,“ vysvětluje organizátor. „A má to také charakter kajícného procesí, podobně jako ve Španělsku nebo v dalších tradičních katolických zemích, kde účastníci nosí kápě.“

Průvod se v Třeboni koná od roku 2019 a nezastavil jej ani covid. „V roce 2021, kdy byla tuhá izolace, jsme se s Alešem Kratochvílem rozhodli pro minimalistickou podobu. Šli jsme jen dva hrkači a s námi kněz,“ vzpomíná David Titl.

Holky mají smůlu

Podstatně civilnější, ale o nic méně procítěné řehtání provází od nepaměti Velikonoce v nedaleké Tušti. Zatímco ale v Třeboni je zvyk záležitostí dospělých, v Tušti chodí jen kluci do patnácti let. Spontánní organizace se ujímají starší z nich, tradice se přenáší z generace na generaci v rodinách. A zatímco v Třeboni nesla trnovou korunu i žena, tady kluci mezi sebe děvčata nepustí. „Jako děti jsme mohly jedině běhat za průvodem,“ vzpomíná na uplynulé časy Vlasta Tomášková. „U křížku si ale kluci museli kleknout a modlit se. A my jsme se jim na dálku smály.“

V Tušti vyrážejí chlapci tradičně ráno už v šest, potom v poledne a nakonec v šest večer. „Bývalo jich i dvacet,“ říká Vlasta Tomášková. Dětí však v posledních letech ubývá, letos se jich sešlo aspoň šest. I když se rozdělí po třech, aby stihli obejít vesnici v rozumném čase, musejí přidat do kroku. A psi se mohou z rachotu řehtaček pominout.

S modlením si starosti nikdy nedělali, jak připouští rodák Dan Sobotka, který už má řehtání také pár sezón za sebou. „Modlit jsme se moc neuměli, takže jsme odříkávali třeba ó Alláhu, dej nám vláhu…“ Zato se zpívala tradiční píseň „Židi nevěrný / jako psi černý / kopali jámu, Ježíši Pánu / aby ho jali, ukřižovali / na Velký pátek do hrobu dali…“

Stopy přírodní magie

Sobotní program přináší tušťským klukům odjakživa odměnu za uplynulé dva dny. Sobota je den koledy. Silnější z nich nosí místo řehtačky, klapačky nebo kolovratu, jak se nástrojům říká, koš na vejce a další odměny. Podle pomalování se mu říká Černej. „Kluci ale vždycky raději dostávali peníze než vajíčka nebo sladkosti. A kdo nechodil řehtat ve čtvrtek a v pátek, ale přidal se jen na sobotu, dostal pak při dělení méně. Zapisovali si účast,“ říká Vlasta Tomášková. Výdělek nebyl nikdy úplně zanedbatelný. Její syn, jak vzpomíná, si přinášel až ke čtyřem stovkám.

Ani v sobotu nejsou v průvodu vítána děvčata. „Kluky někdy doprovázejí jejich otcové. Ale dcery neberou,“ poznamenává se paní Vlasta.

V rozmanitých pravidlech řehtací tradice lze objevovat stopy původní přírodní magie, spojuje účastníky bez ohledu na detaily. Podle etnografů patří k jarním očistným rituálům podobně jako rituální umývání na Velký pátek. Kravál, který při tom účastníci tropí, mohou jedni vysvětlovat jako výraz křesťanského smutku, jiní jako náhražku za zvony při ohlašování času. Současně však má být tajemnou prevencí proti působení zlých sil. To se hodí každému.