Řeka a soška Panny Marie

Muzejníci, konkrétně Blanka Madová, která je kurátorkou výstavy Řeka Otava vypráví, shromáždili neuvěřitelné množství předmětů, dobových fotografií a historických faktů s řekou Otavou spojených. Představují ji od věků dávno minulých po současnost a návštěvníci, patrioti zejména, rozhodně nebudou odcházet zklamáni.

Ředitelka muzea Ivana Říhová se zmínila, že řeka Otava byla vlastně podnětem k výstavbě dnešního kostela Panny Marie Bolestné na Podsrpu. „Při jedné z velkých povodní v roce 1718 vyplavila Otava na břeh sošku Panny Marie. Našel ji jeden přičinlivý bezděkovský občan a se svolením konšelů ji postavil na svém poli u vrchu Srbská na cestě do Modlešovic. Lidé začali postupně k sošce chodit, modlit se a přibývalo i finančních darů. A protože lidí bylo stále víc, nechal jeden z velkopřevorů maltézského řádu, hrabě z Althanu, v roce 1774 postavit na Podsrpu krásný barokní kostel, kam byla socha Panny Marie přenesena.“

Mlýny

Zajímavá jsou i další vyprávění. Třeba o mlýnech na Otavě. Nejslavnější byl Pětikolský mlýn s číslem popisným 39, který stával naproti hradu vedle Plánkova domu proti zámeckému mlýnu. Proslul legendou o zázraku zachránění Rozárky Hodánkové v roce 1718, který byl použit jako argument při svatořečení svatého Jana Nepomuckého. Nejstarší zmínku o mlýnech přináší už listina Viléma Bavora ze Strakonic z roku 1318. V ní se mluví o pěti mlýnech na území města. V Pětikolském mlýně bydleli také prarodiče Márinky Ventové, první manželky Františka Ladislava Čelakovského. Márinka je často navštěvovala a chodila kolem Plánková domu. A právě zde ji spatřil Plánkův přítel Čelakovský a do mladé a krásné dívky se zamiloval.

Vedle Pětikolského mlýna stávala kdysi také valcha určena k valchování punčoch. Zanikla v roce 1932. Posledním majitelem mlýna byla rodina Švábů. Mlýn byl zbourán v roce 1971 při stavbě mostu. Nová generace architektů dnes obrazně řečeno roní slzy nad škodami, které socialistická výstavba ve městě napáchala. Mlýn totiž nebyl jediný, kdo vzal za své.

Pětikolský mlýn nebo-li mlýn U Pěti kol byl asi nejznámější, muzeum ovšem nezapomnělo připomenout i další – mlýn Zelenků, zámecký, Kubešův u Horního Poříčí, kde vyrůstal známý malíř Alois Moravec.

Muži od vorů

Jednou z kapitol historie je bezpochyby vorařství. Vzpomínka na tvrdé chlapy, kteří splavovali dřevo po Otavě a Vltavě až do Prahy, nesmí na výstavě chybět. A nechybí tu ani maketa voru. Pro dnešní děti je to poněkud divná loď. Pokud rodiče nemají sílu svým zvídavým potomkům vysvětlovat, co to vorařství je, mohou přijmout pomocnou ruku muzea, kde je vše kolem vorařství stručně shrnuto. Nebo si mohou udělat výlet do nedalekých Střelských Hoštic, kde mají Muzeum řeky Otavy a voroplavby a jako jedno z mnoha muzeí a dalších institucí některé své exponáty do Strakonic zapůjčilo. Poslední vor po Otavě plul v roce 1960. I tomuto starému řemeslu kvůli nástupu nových technologií odzvonil umíráček.

 Zlato

Řeka Otava proslula i jako zlatonosná. Rýžovalo se tu zlato. Co všechno říční zlatokopové potřebovali k práci, na výstavě rovněž najdete. Ještě dnes lze na dně řeky zlatinky najít. Stačí rýžovnický talíř a štěstí. Vlastně také bystré oko, protože jde o mimořádně malé částečky zlata. Zkusit to může každý například v Kestřanech, kde se každý rok na začátku srpna koná soutěž Rýžování zlata na Otavě. Před lety jsme se na této soutěži dozvěděli moc hezkou historku. Mladý pár, dobrodruzi, se rozhodl, že svatba nebude dřív, než si narýžují vlastní zlato na snubní prsteny. Nakonec se prý opravdu vzali.

Perly a ryby

Vášniví rybáři zřejmě namítnou, že Orlická přehrada je Orlická přehrada, ale i Otava je pro rybáře rájem. A bývala bohatá. Málokdo dnes už ví, že v ní žili lososi. Na výstavě je k vidění harpuna na jejich lovení a vytahování nebo lejtna – soudek na ukládání ulovených ryb. Také historické udice, vypreparovaný úhoř říční, kleště na úhoře, perly z perlorodky říční, kleště na jejich otevírání. Často při prohlížení těchto věcí divák nevědomky usměje. Opravdu to fungovalo?

Zlá tvář

Řeka Otava ovšem nebyla lidem pokaždé dobrým přítelem. Uměla ukázat i svou zlou tvář. Poslední velkou povodeň zažily Strakonice v roce 2002. Nejstarší zprávy o velké vodě pocházejí však už z roku 1432 a 1501. Na výstavě je výčet let, kdy Otava škodila. Tak například v roce 1876, kdy vyplavila domy v Nových Strakonicích, na Ohradě, Malém městě a Ostrově. Nebo v roce 1890, kdy odnášela nábytek, zvířata a vytopila kostel svaté Markéty. V roce 1894 stoupla řeka o 270 centimetrů a o dva roky později se v severním rameni nahromadily ledové kry až do výšky šesti metrů.

Otava v biografu

Výstava poctivému pozorovateli rozhodně hodinku času zabere. A až všechny informace pojme, i ty současné, může se posadit do miniaturního biografu, kde ve smyčce běží archivní filmy o řece Otavě, řece, o které moc hezky napsal Zdeněk Lacina z Nového Dražejova poetické pojednání a nazval ho Otava, řeka, která se nenarodila.

Nechat se v muzeu unášet řekou je možné až do 29. května. Součástí výstavy bude ještě odborná přednáška v Jelence strakonického hradu 27. dubna. Jaroslav Landsinger bude promítat dobové filmové záběry toku řeky skrz město, pivovar, ledování, strakonické mlýny a jezy, povodně a další.

Jarka Krejčová