Hned po příjezdu do Londýna – v den zápasu české reprezentace – jsme měli ještě celé odpoledne, které jsme využili k plánované prohlídce stadionu mého oblíbeného klubu Arsenalu – Emirates stadium. Kanonýrům fandím od doby, kdy k nim přestoupil Tomáš Rosický, ale sympatie k Arsenalu mi vydržely dodnes, i když už v něm Rosický pár let nepůsobí. Nebyla to pro mě zkrátka jen obyčejná návštěva supermoderního stánku, tady nebylo daleko k husí kůži. Podívali jsme se do všech zákoutí krásného stadionu na severu Londýna včetně muzea, střídaček, kabin, trenérské kabiny manažera Emeryho nebo i do sprch – prostě všude. Byl parádní pocit vidět v dnešní době, kdy se stále mluví o úpadku českého fotbalu, jak výraznou stopu „Malý Mozart“ zanechal v takovém světovém velkoklubu, jakým Arsenal bezesporu je. Stačilo vyndat z batohu šálu s Rosického podobiznou a průvodcům se hned rozzářily oči. Nakonec z toho bylo několikaminutové povídání plné superlativů na Tomášovu adresu. Na Emirates stadium vzpomínají zejména na jeho góly do sítě nenáviděného Tottenhamu z vyhrocených severolondýnských derby. Tolik zážitků na celý život jen za 23 liber!

Po prohlídce následovala rychlá sprcha v Best Western Hotelu Wembley, kde jsme byli ubytováni, a pak už hurá do víru kvalifikace. Kolem Wembley byly už hodinu a půl před zápasem tisíce a tisíce fanoušků, ale kdo by v tu chvíli čekal, co se bude dít za pár desítek minut při samotném zápase ve Wembley. Do druhého největšího stadionu na starém kontinentu se natěsnalo celkem 82 575 párů očí, ale ta atmosféra… Něco nepopsatelného! A zahanbit se svými pokřiky nenechaly ani tisícovky Čechů. Samotný zápas vlastně nenabídl nic překvapivého. Angličané se v současnosti pyšní nastupující zlatou generaci a je možné, že z tohoto týmu bude za pár let jedna z nejlepších reprezentací na světě. Nyní je družina kolem kapitána Kanea zkrátka k nezastavení, což potvrdila v pondělí výhrou nad Černou Horou 5:1. Za první dva kvalifikační zápasy tak nasázeli Sterling a spol. do branek soupeřů deset gólů – tedy vlastně devět, o parádní umístěnou střelu k tyči do vlastní brány se postaral i český stoper Tomáš Kalas. Češi tak v kolébce fotbalu padli 0:5. Po ustrašené první půli začali hrát odvážněji až ve druhé pětačtyřicetiminutovce po příchodu druhého útočníka Vydry. Paradoxně tím ale otevřeli obranu, takže pak dostali prakticky ze čtyř šancí tři góly. Přiznám se – z výkonu Albionu jsem byl nadšený. Rychlost, technika, dribling – všechno! Takový fotbal jsem žádný tým naživo ještě hrát neviděl – hlavně po rychlostní stránce se tomu nevyrovnal ani Real Madrid, na kterém jsem byl na Santiago Bernabéu předloni. Anglický fotbal, kde se jede naplno od první do poslední minuty, zkrátka má své nenapodobitelné kouzlo.

Příjemné fotbalové „povinnosti“ jsme měli za sebou a ve zbytku pobytu nám zbyl čas na nezbytnou návštěvu všech podstatných památek – zvedacího mostu přes řeku Temži Tower Bridge, sousedící pevnosti veličenstva Tower, obrovského točícího kola London Eye, nejvyššího mrakodrapu na Ostrovech a čtvrté nejvyšší budovy v Evropě The Sharp (Střep – podle vzhledu vrcholu celé stavby), sídla královny Buckinghamského paláce nebo Big Benu – toho času v rekonstrukci. Ikonická hodinová věž, sousedící s parlamentem – Westminsterský palác, se rozezněla zhruba na čtyři roky naposledy v srpnu 2017 – po 157 letech, kdy Londýňané chodili všude včas. Nyní je Big Ben zahalen lešením, ze kterého vykukují jen odhalené hodiny.

Velká Británie na rozcestí

Pokud pomineme fotbal a rugby – protože těmito sporty žijí Ostrovy takřka neustále – je událostí číslo jedna ve Velké Británii momentálně Brexit. A právě v sobotu, kdy jsme obráželi jednu památku za druhou, se v ulicích konala velká demonstrace Londýňanů proti vystoupení z Evropské unie. Do ulic prý vyrazilo kolem 700 tisíc hlav. V davech byly k vidění proudící a demonstrující tisíce lidí v ulicích se symboly Evropské unie, další početné skupiny s transparenty pak jezdily na kolech a pozpěvovaly si známé evropské hity. A fronta byla třeba i u stánku, kde se prodával toaletní papír s podobiznou Donalda Trumpa…

Právě zmíněná demonstrace naší šestičlenné skupince, která se za účelem navštívení co nejvíce památek trhla od hlavního pelotonu (promiňte mi sportovní výraz), ale silně zkomplikovala závěr samotného zájezdu. Poslední zastávkou naší sobotní etapy totiž byl Buckinghamský palác a měli jsme naplánováno, že k autobusu, který nás měl od hotelu vyslat na zpáteční cestu, se dopravíme zhruba hodinu před odjezdem ve 14 hodin. To jsme ale netušili, že stanice metra bude kvůli zmíněné demonstraci úplně mimo provoz a v okolí nebudou jezdit ani žádné Double deckery. Tak jsme se rázem vydali k dalšímu metru na více než kilometrovou procházku s desetiletým chlapcem, který už toho měl za celý den tůrování po Londýně dost a dost – navíc do stanice metra, která nenabízela tak komfortní cestu jako původně zamýšlená trasa. A věřte, že orientace v londýnském metru zejména pro nováčky opravdu není taková sranda, jako třeba tři linky po Praze. Nakonec jsme ale všechno zvládli – k hotelu u Wembley jsme dorazili přesně ve 13:57 a mohli vyrazit do svých domovů… I společně s novými známými, které jsme v Londýně poznali – Romanem „Googlem“ Svobodou, Liborem „Karviňákem“ Szuscikem a Ivanem Bartošem. Ten nás ale bohužel často opouštěl za svou českou kamarádkou žijící v Londýně. To chlap musí pochopit. 🙂