Slavoj Srubec má v kádru zajímavá jména, ale výsledky zatím pokulhávají. Z derby na Dobré Vodě si například Srubečtí nedávno odvezli půltucet. „Příprava a parta jsou výborné, akorát to má jeden háček, a to ten, že dostáváme hrozně laciné branky, zatímco my se na každý vstřelený gól strašně nadřeme!,“ krčí rameny hrající kouč René Janoušek. Pokud jeho tým inkasuje třikrát jako s Borovany, je logicky v úzkých. Trápí se. „Devadesát minut nás stojí hrozně sil,“ pronesl Janoušek.

Sám se na hřišti snaží organizovat hru, zahrozit ze standardky. Z trestňáku protáhl i borovanského brankáře Josefa Svobodu, do šancí se ale mají prosazovat mladší ročníky. „Já už se jdu podívat na hřiště na dvacet třicet minut,“ podotýká René Janoušek. „Musíme přivést mladé kluky a začlenit je,“ uvažuje a posteskne si, že kdyby Srubec v sobotu své šance proměnil, přesvědčivě by Borovany porazil a v tabulce s nimi srovnal krk.

Zkušenost v sestavě

Jenomže na kdyby se nehraje. Zajímavá jména v sestavě nejsou zárukou, že se bude vyhrávat. Kamil Kubíček, Robert Hanzal, Jiří Hanousek a další zpytují svědomí, přitom každý tuší, že fotbal hrát během podzimu nezapomněli. Kubíček kdysi vystřílel Borovanům postup. „Kamil má po zápase hlavu v dlaních a vůbec neví, co se děje. Prostě se nedaří. Ti kluci nehráli zas tak vysoké soutěže, aby hodili za hlavu dvě tři špatné přihrávky a za další dvě minuty vzali balon, udělali kliku a uklidili jej k tyči. Nebo na ně byl faul, došli si pro penaltu, něco udělali. Ale já se na ně nezlobím,“ ujišťuje René Janoušek. „Každý prostě má své limity. Máme opticky dobře složený manšaft, ale paradox je, že když jsme měli kvalitu horší, takové zápasy jako s Borovany jsme neprohrávali,“ přiznává trenér.

V obci, z níž vidíte krajské město jako na dlani, je osm let, a tak může porovnávat, jak se fotbalový Srubec měnil v čase. „Byli jsme obávaný soupeř i venku, vždy jsme budili respekt, což mě těší. Vědělo se, že Srubec hraje do pátého místa, že tu kvalitu má,“ říká René Janoušek. Zázemí u hřiště prokouklo. A herní stránka? Slavoj už není tým, který se snažil dostat protivníka pod tlak nakopávanými míči jako za časů, kdy se zuby nehty snažil udržet v I.B. „Ne, ne, snažíme se hrát konstruktivně, alespoň když nám to jde. Jsou zápasy, které se nám povedly skvěle, třeba v Úsilném (4:0), kde jsme vedli po dvanácti minutách tři nula. A pak jsou zápasy, které jsme prohráli, i když jsme je měli vyhrát: v Římově (2:3), s Žabovřesky (1:2), s Borovany. Na druhou stranu, je to jen okres, je to jen fotbal,“ snaží se Janoušek nebrat porážky tragicky.

Po bydlišti změnil i klub

Ve čtyřiceti letech se přestěhoval do Srubce a další půlrok ještě dojížděl do Trhových Svinů kvůli fotbalu, než se po adrese bydliště rozhodl změnit i klub. „Myslel jsem si, že skončím, ale Pavel Kalina má zasluhu na tom, že hraju dál. Díky němu jsem tu tak dlouho. Neskutečný člověk! Druhého takového neznám,“ říká René Janoušek, zatímco jeho parťák se culí opodál. „Tím se vracím k tomu, že parta je tu teď asi nejlepší, ale výsledky máme horší,“ zopakuje.

Působiště, kde jako hráč zanechal výraznou stopu, se zájmem sleduje. Mapuje, jak si v soutěžích vedou Trhové Sviny či Hluboká nad Vltavou, s níž po návratu z Rakouska okusil historickou sezonu v divizi. Spartak, který příští rok oslaví sté výročí založení klubu, v létě otevíral rekonstrované hřiště. „Honza Gažák mě zval, ale nevyšlo mi to. Je to tam krásné. Zúročila se práce trenérů. Dnes je mužstvo z devadesáti procent složeno z odchovanců, kluků, kteří tam před patnácti lety začínali hrát fotbal. Marek Neužil to nastartoval, udělal obrovský kus práce. Dnes z toho Sviny těží a nedávno smázly Novou Ves 8:1. Výborná práce,“ oceňuje Janoušek cestu, po které se vydali nadšení trenéři v Trhových Svinech.

Naopak Hluboká, přestože se může pyšnit novou tribunou, momentálně vzpomíná na doby, kdy patřila ke špičce krajského přeboru. Dnes je dlužna své pověsti a působí v I.A. „Kdybych se mohl rozpůlit, tak polovina mého já by se věnovala práci a druhá část by dělala sport, fotbal a tenis! Bohužel to nejde… Už jsem jednou byl osloven, abych Hlubokou trénoval, a dovedu si to představit. Areál je tam krásný. Ale obecně dělat fotbal v Čechách na této úrovni je složité. Baví mě zajít si takhle po zápase na pivo, posedět. Anebo bych musel mít něco, co by dávalo smysl. Finančně? Nejen to, i když to samozřejmě jsou spojité nádoby. Třeba Rakousko, čtvrtá nejvyšší soutěž,“ přemítá René Janoušek. Jedním dechem ale naznačí, že takové úvahy nejsou aktuální: „Času nemám nazbyt.“

Děti vede ke sportu

Ve Srubci dvakrát v týdnu vede trénink, který absolvuje společně s hráči, a díky tomu se udržuje v kondici. „Abych vylezl z domu, obul kopačky a šel rovnou do zápasu, to by vůbec nepřicházelo v úvahu, protože je mi osmačtyřicet, a to se nedá,“ kroutí kouč hlavou. Sportu se věnuje od šesti let, ani na prahu padesátky si život bez něj nedokáže představit, a tak nepřekvapí, že stejným směrem vede i své děti. „Pětiletý syn dostal dres a chodí bruslit na Motor na tréninky nejmenších mrňousů. Sám si vybral, co chce, já děti nikam netlačím,“ dušuje se pyšný táta. Někdy ho dojme, jak moc jsou potomci do sportu ponořeni. „Malá dělá gymnastiku, jde jí to. Přišla s totálními mozoly na rukou, neplakala a jen řekla: Tatínku, přelep mi to. V osmi letech… Tak na to koukám s otevřenou pusou,“ hřeje René Janouška, že potomci zdědili sportovní geny po rodičích.