Na Sokolský ostrov jsem dorazila kolem půl desáté ráno. U registrace jsem si vyzvedla startovní balíček, ve kterém nechyběl batoh, nákrčník, barevný prášek na hromadný výhoz a další drobnosti. Areál se teprve pomalu plnil, ale už bylo jasné, že některé děti na oficiální start čekat nevydrží. Sáčky s barvou začaly otevírat hned poté, co je dostaly do ruky. Nad trávníkem se zvedaly první růžové oblaky a bílá trička se měnila v barevnou podívanou dávno před tím, než začal hlavní běh. Nejvíc barevní byli ti, kteří přišli ve skupinách. Děti sypaly prášek na rodiče, kamarádi na kamarády.

Dopoledne patřilo hlavně doprovodnému programu. Lidé obcházeli stánky, děti lákalo malování na obličej a kreativní zóna. Sportovně naladění účastníci se zastavovali u stánků Urban Challenge, Běhej bezpečně nebo Jump Family. Program doplnila vystoupení tanečníků a koncert Pavla Callty. Čím víc se blížil start běhů, tím víc barev na tričkách přibývalo.

Už dopoledne bylo vidět, že řada účastníků nebrala běh jako závod o čas. „Kamarádka je velká běžkyně a řekla jsem si, že poběžíme spolu. Já moc ráda neběhám, ale jsem ráda, že tu můžu být s ní,“ řekla Anna Kuchařová z Českých Budějovic, která vyrazila na pětikilometrovou trasu. Její kamarádka Aneta Kollárová z Trhových Svinů přiznala, že se nejvíc těšila na výhoz barev a celkovou atmosféru.

Podobně to měla také další skupina účastnic s malým Lukáškem. „Chtěli jsme si užít odpoledne. Je to tady fajn a těšíme se na běh,“ řekla Aneta Háková. Na akci podle ní nebyli poprvé, zúčastnili se už před dvěma lety. Osmiletý Lukášek měl o nejsilnějším zážitku jasno – nejvíc se mu líbila modrá barva.

Z Vysočiny do Budějovic přijela také Markéta Mutlová, která se barevného běhu účastnila už po několikáté. „Běháme asi čtvrtý ročník, jezdíme do Budějovic. Je to zábava, sranda a zpříjemnění víkendu,“ popsala. I ona se chystala na pětikilometrovou trasu. Podle pořadatelů směřovala letošní budějovická zastávka k rekordní účasti. Už od začátku týdne se do běhu registroval zhruba dvojnásobek lidí oproti loňskému ročníku a další účastníci přibývali přímo na místě.

Barevný oblak zakryl výhled

Krátce před jednou hodinou se začalo dění přesouvat k pódiu a ke startovnímu prostoru. Při společné rozcvičce lidé skákali do rytmu, protahovali se a mezi pohyby znovu létaly do vzduchu barvy. Bylo vidět, že hlavní část dne se blíží. Dav houstl, trička se vybarvovala a kolem pódia přibývalo lidí, kteří už nechtěli stát stranou.

Když přišlo odpočítávání a hromadný výhoz barev, na několik vteřin zmizel výhled téměř úplně. Barevný oblak byl tak hustý, že jsem chvíli neviděla ani lidi vedle sebe. Kolem zněl jásot, pískot a smích. Z čistých triček během okamžiku zbyla jen vzpomínka.

Krátce poté se účastníci začali řadit na start pětikilometrové trasy. Dlouhý proud běžců se táhl od náplavky směrem k mostu u Sokolského ostrova a startovalo se postupně v několika vlnách. Já jsem se dostala až do třetí z nich. Prvních několik set metrů tak nebylo ani tak o běhu jako spíš o pomalém rozkoukávání a rozestupování davu.

Trasa vedla přes náplavku k planetáriu, pokračovala směrem k Dynamu a potom zpět přes Stromovku. Celkem měla necelých pět kilometrů. Už po prvním půlkilometru bylo jasné, že tady opravdu nepůjde hlavně o čas. Někteří běželi, jiní střídali běh s chůzí a řada rodin pojala trasu jako příjemnou barevnou procházku.

Kolem mě bylo slyšet povzbuzování. „No tak pojď, to zvládneš,“ říkali rodiče dětem. Jinde si domlouvali krátké běžecké úseky: „Tři, dva, jedna, teď běžíme až k té lampě.“ Hned na začátku jsem také zahlédla malého kluka sedícího tátovi na ramenou. „Takhle nepoběžíme, takhle bych neuběhl ani kilometr,“ smál se jeho otec.

Barvy byly i v ponožkách

Na delší trase čekalo účastníky pět barevných zón a dobrovolníci v nich nešetřili nikoho. Snažili se, aby každý účastník odcházel z jejich stanoviště co nejbarevnější. Největší emoce bylo vidět hlavně u dětí. V zónách nejdřív napjatě čekaly, až na ně dobrovolníci hodí prášek, a hned potom se rozběhly sprintem pryč. Pištěly, smály se a ohlížely se, kolik barvy na nich zůstalo.

Ani já jsem barvám neunikla. Chvíli jsem se držela relativně čistá, ale vydrželo to jen do první nebo druhé barevné zóny. Nejvíc mě zasáhli dobrovolníci u předposledního stanoviště, kde jsem dostala pořádnou dávku téměř celým barevným spektrem.

Barvy navíc nezůstaly jen na tričku. Dostaly se do vlasů, za uši, na ruce, na břicho i do bot. Člověk si je z trasy neodnášel jen na oblečení, ale vlastně všude. I v tom byl název akce přesný. Barvám se v Budějovicích opravdu utéct nedalo.

Tempo vytáhl dav

Po prvním kilometru se už celé startovní pole roztrhalo. Vepředu zůstali ti, kteří opravdu běželi, za nimi pokračovali lidé, kteří si trasu užívali volněji, často v chůzi nebo v krátkých běžeckých úsecích. Přesto měl běh pořád společnou energii. Člověk se nesoustředil jen na dech a nohy, ale na děti, které sprintovaly, na rodiče, kteří je povzbuzovali, na lidi kolem sebe a další oblak prášku, který čekal za zatáčkou.

Moje krize přišla zhruba v polovině trasy, kolem dvou a půl kilometru. Zpomalila jsem, ale běžet jsem nepřestala. I proto pro mě měl barevný běh ještě jednu rovinu. Nejsem závodní běžkyně a na pět kilometrů jsem nijak zvlášť netrénovala. Před akcí jsem stihla jen jeden běh venku, zbytek byly krátké tréninky uvnitř, většinou kolem dvou až pěti kilometrů.

Právě na trase jsem ale pochopila, proč pořadatelé zdůrazňují, že akce Barvám neutečeš není jen pro zkušené běžce. V davu, mezi hudbou, barvami a povzbuzováním, se člověk nechal strhnout. Tempo, které by mi při samotném běhu připadalo rychlé, najednou nepůsobilo nedosažitelně. Místy jsem běžela rychleji, než jsem zvyklá, a ani mi to tak nepřišlo.

Na konci jsem si dokonce říkala, že je skoro škoda, že se už blíží cíl. Doběhnout celou trasu bez zastavení pro mě nakonec bylo malé osobní vítězství. A zároveň důkaz, že tenhle běh skutečně zvládnou i lidé, kteří se sportem teprve začínají, nebo si chtějí pět kilometrů vyzkoušet hlavně kvůli zážitku.

Poslední rovinka přes most zpět na Sokolský ostrov měla úplně jinou energii. U cíle lidé křičeli, povzbuzovali a několika účastníkům se ještě na posledních metrech podařilo zrychlit. V cíli na nás pak čekaly medaile, které předávali organizátoři a také českobudějovická primátorka Dagmar Škodová Parmová.

Ti, kteří doběhli, si brali vodu, popadali dech, prohlíželi si barevná trička a jen tak postávali v cílovém prostoru. I já jsem tam chvíli zůstala stát, vydýchávala se, vnímala ruch kolem sebe a byla ráda, že jsem to zvládla. Stihla jsem i fotit!

Krátce po hlavním běhu přišla na řadu také kratší trasa na jeden a půl kilometru, která cílila hlavně na rodiny s dětmi. Součástí budějovické zastávky byla i charitativní část Barvám neutečeš Heroes. Letos se běželo pro devítiletého Matýska, kterému těžká smíšená vývojová dysfázie komplikuje hlavně komunikaci. Lidé ho mohli podpořit koupí symbolického srdíčka přímo na místě nebo online přes QR kód. Výtěžek rodině pomůže s odbornými vyšetřeními, terapiemi, intenzivními kurzy a komunikačními pomůckami. Budějovická zastávka mu nakonec vynesla šek na více než 17 tisíc korun.

Sokolský ostrov se tak na několik hodin změnil v místo, kde nešlo tolik o sportovní výkon jako o zážitek. Název akce platil doslova. I já jsem přišla v bílém tričku a odcházela celá od barev.